Zavlekov
je ves vzdálenostně nejblíže Plichticím, přesto ve starodávnu Zavlekov poddansky i robotně náležel pod blízké Panství Nalžovské, plichtičtí ještě dávno před tím nepřetržitě zůstali «věrni» jednomu Pánovi a to až ve vzdáleném Panství Lažanském (Defurovy Lažany). Již v r. 1739 hrabě z Pöttingu trvale připojil Zavlekov k panství Nalžovy a celé panství potom prodal v roce 1769 Jan Václav Maria hrabě z Pöttingu novým majitelům a to rodu Taaffe.
Teprve od 12.6. 1960 náleží Plichtice pod samosprávu zavlekovskou, kdy se slučují obce Plichtice, Skránčice a Tužice do obce Zavlekov (od 1.1.1972 se připojují i Vlčnovy a naopak 1.1.1994 nově vzniká Obec Tužice). K tomuto datu se slučují rovněž okresy Horažďovice (územně do okresu náležel Zavlekov i Plichtice) a Sušice do jednoho okresu Klatovy.
Domovní čísla
V pojednání o vsi Zavlekově představuji období kolem roku 1770, kdy císařovna Marie Terezie nařídila dvorským dekretem v celém mocnářství «Sčítání lidu, tažného dobytka a domů» a s tím spojené vůbec první povinné číslování domů (numerus conscriptio, No) s platností od 1. října 1770. K tomu vydané prováděcí instrukce nařizovaly domovní čísla s obyvateli katolického vyznání označovat «arabskými» čísly a domy s obyvateli židovského nebo jiného vyznání «římskými» čísly.
V té době ves Zamlekov si starousedlíci ještě rozlišovali na Hořejší ves, situovanou nad kostelem směrem k Plichticím a na ní vpravo navazující Kozí rynek a ještě na část Ve dvoře, kde po pozemkové reformě po roce 1924 vzniklo v původním panském dvoře ještě osm domovních čísel. V kronice zavlekovské, kde jsou tyto části vsi pojmenovány, část «Ve dvoře» přejmenoval a do kroniky vepsal šprýmař Ludvík Kareš, známý listonoš, na Kačerov, což zdůvodňoval tím, že i Praha má svůj Kačerov, tak proč by jej nemohl mít i Zavlekov. Snad jej k tomu vedla skutečnost, že tudy procházející potok byl doslova rájem kachen domácích. V té době měl Zamlekov ještě samoty a to Suchou, lidem zvanou «Cvrnda» a Hořejší mlýn, později ještě Hájovnu v lese Křemešná. V roce 1924 obec zavlekovská od Státního pozemkového úřadu v Praze koupila z rozparcelovaného statku dva rybníky a to Kabrdlík a Štěpánský, lidem zvaný Šipanovský.
Tak ve vsi Zavlekově vojsko, provádějící na chalupách značení barvou, označilo chalupy obyvatel katolického vyznání čísly 1 až 41 a židovské domy čísly I. a II. (pozn. nynější č.p. 71). Ve vsích s procházející silnicí bylo doporučeno, aby číslem 1 byla označena první chalupa, stojící po pravé straně ve směru jízdy, kudy přijíždívala Vrchnost nebo to měla být významější stavba ve vsi, zpravidla fara. V Zavlekově tak číslem 1 nebyla označena fara, ale hospodská krčma s pozdějším vžitým názvem "po chalupě" U Kroupů. V druhém číslování tato hospoda byla označena až číslem 40, platným i současně. Druhé číslování domů, v Zavlekově z roku 1810, nahradilo z důvodu «Tolerančního patentu» původní, když se obojí čísla sjednotila a jsou platná již trvale až do dnešních dnů. Tehdy číslo 1 už bylo přiděleno zavlekovské faře. Zejména ve farních matričních knihách v počátku přečíslování zapůsobilo chaoticky, když někdy je uváděno číslo z prvního číslování, někde z druhého číslování.
"Milostivá" vrchnost
V roce 1770 se představil nový vrchnostenský Pán na Nalžovech: Já Francz Xaveri My=Lord a hrabie z Taaffe, Pán na Panství Nalžowech, Neprochowech, Czeikowech, Tedrazitz, Zamlekowie a Svojšicích, Její Římské, Císařské a Královské Apoštolské Milosti, skutečný komorník, též Slavného Prinz Pfaltz zweibrück dragounského regimentu oberst a comendent. Z jeho životopisu uvádím: František Mikuláš (Franz Nicholas, Niclas) Taaffe se narodil 1.1.1738 v Praze, jeho otcem byl Mikuláš. Od r. 1760 sloužil Francz v císařské armádě jako druhý major a od r. 1768 jako plukovník a velitel (obrister a commendent = plukovník a velitel) zweibrückenského pluku. V roce 1772 se v Bruselu oženil s Františkou Marií Klementinou, jedinou dcerou lorda Johna Belleva of Duleck. Manželství bylo bezdětné a v r. 1792 po smrti manželky František Mikuláš celé Panství Nalžovy odkázal svému synovci Rudolfovi hr. Taaffe. Po Františkově manželce Klementině byla krátce ves Mladice přejmenována na Klementice (Klementinoves). František se potom odstěhoval z Nalžov do domu v Českých Budějovicích, kde se ve vlastní obseratoři věnoval studiu astronomie. Zemřel osamocen 30.11.1803 v Českých Budějovicích č.p. 156 (matrika zemřelých fary u sv. Mikuláše ČB pag. 148). Pohřben byl v nově zřízené rodinné hrobce pod kaplí sv. Barbory, patronkou horníků, mezi Nalžovy a Hradešicemi (dnes u sv. Antonína). Hrobka byla postupem času vandalsky zcela zdevastována. I tady platí to věčné «světská sláva, polní tráva». Za vládnutí Franze Xavera Taaffe byl v Zavlekově vystaven a 6.6.1773 vysvěcen na místě starého kostelíku «P. Marie», nový větší kostel «Nejsvětější Trojice».
Kniha gruntovní
V té době si panská vrchnost Nalžovská zakládá pro celé panství nové «Gruntovní knihy», pozdější «Pozemkové knihy», v nichž právní písař zámecké kanceláře na zámku v Nalžovech podrobně a přehledně zaznamenává k jednotlivým chalupám dědičné nájmy, jejich přechody, ale především robotní a jiné povinnosti svých poddaných. Takovým písařem byl i Franz Xaver Peták, kancelista a písař gruntovní na zámku.
První zápis v Gruntovní knize pro vsi Zavlekov, Mladice a Tužice je následující: Wes Zamlekowo, No 9, Dvůr Fousovský, Wácslaw Fous (pozn. Václav Fous *22.9.1715, oddán 29.10.1741 s Kateřinou Soukupovou ze Zavlekova, †2.10.1784 v Zavlekově čís. 9).
Já Francz Xaweri My=lord a hrabie z Taaffe Pán na Panství Nalžovech, Neprachovech, Czeikowech, Tedrazitz, Zamlekowie a Swojšicích, Její Římské, Císařské, Králowské a Apoštolské Milosti skutečný komorník, též Slavného Printz Pfaltz zweibrück dragounského regimentu oberst a commendent, potwrzuji tímto Zápisem aneb slovně contractem, že jsem grund celopotažnický ve wsi Zawlekově poddanému mému Wácslawovi Fousowi se vším příslušenstvím, co od prvnějšího času k tomu užíval, za sumu sedumdesátepět zlatých kupecky milostivě zanechal a ačkoliv, že dle prvnějšího šacunku (pozn. ocenění) od předešlé Vrchnosti ještě jednou tak vysoko nasazen byl z pouhé tehdy vrchnostenské milosti a náchylnosti jsem to povoliti ráčil, by tady tím ochotně takový grund vyplatiti a následovně všechny Královské i Vrchnostenské oněra (pozn. zatížení), totiž contribuci, ouroky, roboty a jiné, jak by jmenované byly, vždy věrně a poslušně zaplatiti a vykonati mohl. Kdyby ale dotknutý hospodář bez pořádného dědice měl z tohoto světa sejíti aneb jinače dvůr zadlužil anebo dokonce zpustl, má se učenou pořádností vyplývající qwantum (pozn. 75 zlatých) jemu vydati a takový grund zase k dispozici vrchnostensky připadnouti, jenž jest mým vlastním podpisem a přitisknutím sigillo (pozn. pečetí) corroborirovano. V zámku Nalžovském dne 10. april 1770.
V Gruntovní knize pro ves Zamlekov následují dále s datem zápisu 10. April 1770 grunty:
• Božkovský, prvně No 16, nově č.p. 6 - Hejduk
• Delfínovský, No 19, č.p. 61
a na «Hořejší vsi» se nacházející grunty:
• Holečkovský, No 20, nově č.p. 18 "U kostelníků"
• Křítovský, No 21, nově č.p. 19
• Křesákovský, No 22, nově č.p. 20
• Maděrovský, No 23, nově č.p. 21
• Burianovský, No 25, nově č.p. 23
• Němečkovský, No 26, nově č.p. 24
• Pacholíkovský, No 29, nově č.p. 27
• Horovský, No 31, nově č.p. 29
Dále Gruntovní kniha pro ves Zamlekov zaznamenává s datem zápisu 10. April 1770 polodvory:
• Soukupovský «horejší», No 17, nově č.p. 61 "U Delfínů"
• Soukupovský «dolejší», No 18, nově č.p. 3 "U Fousů"
a ještě čtyři chalupy zvoucí:
• Medkovská, No 12, nově č.p. 10 " U Králů"
• Dekumovská, No 14, nově č.p. 9 "U Pacholíků"
a na «Hořejší vsi» ještě dvě chalupy:
• Tomáškovská, No 28, nově č.p. 26 "U Tomášků"
• Šipanovská, No 30, nově č.p. 28 "U Vávrů"
Zápisy v Gruntovní knize s daty ještě daleko po roce 1770 svědčí o tom, že všichni obyvatelé ve vsi byli ještě negramotní, neuměje číst ani psát. Místo jejich podpisu jsou v knize vyznačovány jen tři křížky. Těžko si jen představit, jak tehdejší majitelé gruntů rozuměli složitě formulovaným Zápisům, zejména v počítání peněz (zlatky a krejcary) a velice složitým přepočtem plošných měr a vah.
Školní docházka, nikoliv povinná, byla stanovena také v roce 1770, když 6.12.1774 počátky školství upravuje Všeobecný školní řád. Teprve skoro po 100 letech 14.5.1869 vstupuje v platnost Školský zákon, stanovující již povinnou školní docházku pro děti od 6 do 12 let věku. Gruntovní kniha v r. 1820 zaznamenává i povinné peněžní platby pro školu v Zavlekově, jednotlivě pro všechny poddané ve vsích Brod, Plánička, Austalecz, Burschitz, Klementinov, Krutenicz, Tuschitz, Vlčnov a Zamlekově.
Zápisy gruntovní
věrohodně zachycují život a příběhy lidu zavlekovského v době po roce 1770. Pro představu zcela nahodile vybírám a doslovně uvádím jen některé zápisy gruntovní, vždyť předmětná kniha obsahuje zápisy na 505 stranách, psaných tehdejším písmem «kurentem» i německým švabachem.
• Dvůr Fousovský No 9 (dnes č.p. 11 "U Pešků",Vitásek): Petr Fous (Petr *29.6.1757 Zavlekov, oddán 23.11.1783 s Josefou, dcerou Adalberta (Vojtěcha) Bartíka z Otěšína, Petr †4.9.1842 (84 r.) v č.p. 11, Josefa †10.8.1840 (80 r.) v č.p. 11).
Léta Páně 1783 dne 8gbris (pozn. 8.11.) předstupivše na Kancelář Milostivé vrchnosti starý hospodář Václav Fous, v poníženosti přednášeje kterak on skrze sešlost věku svého, syna Petra, jenž v dospělým věku a k hospodaření schopný se vynachází oženiti a jemu přítomnou svou vlastní živnost, se vším k ní patřícím příslušenstvím odevzdává a gruntovně připsati dát nechati míní, kteréžto žádosti Milostivá vrchnost, nemaje žádné příčiny odepříti, pročež tehdy s obzvláštním vědomím a povolením Milostivé vrchnosti ujmul, jest on nadjmenovaný Petr Fous živnost tuto se vším k ní od starodávna patřícím příslušenstvím, též se všema dle od vyšších zemo-knížecích řízení na ni se vztahujícím a císařsko-královskýma, též vrchnostenskýma povinnostmi, dle následujícího šacunku (pozn. ocenění) za summu dvěstě padesáte sedum zlatých, pravím 257 zl., totiž stavení, pole, luka a ostatní rollární příslušenství dle starého Pöttinkovského šacunku za 150 zl., 1 kobyla za 20 zl., 1 dvouletní hřebec za 25 zl., pár dvouletých volků za 20 zl., 5 kusů ovčího dobytka za 5 zl., na zimu zasetého žita 8 strychů po 2 zl. celkem 16 zl., hospodářský nábytek dohromady za 20 zl., celkem summa 257 zl., z kterýchžto peněz bráti náleží následovně: do kasy kontribuční za magazínské obilí (pozn. pro potřeby vojska) dohromady 6 zlatých a 19 krejcarů, za kasovní obilí, totiž za 2 mírky (měřice) žita (pozn. 1 měřce je cca 50 kg), 2 mírky ječmene a 4 mírky ovsa, dohromady za 8 zl. a 30 kr., Milostivý vrchnosti za doplacení gruntu 5 zl. a 5 kr., Milostivý vrchnosti na doplacení důchodenského dluhu 6 zl. a 51 kr. Na dluhách: na faru paní 9 kr., mistrojic babě 3 kr., Anně Štětkovic 1 zl. a 3 kr., Jakubovi Tomáškovi 1 zl., zamlekovskému mlynáří 3 zl., zamlekovskému kováři 1 zl. a 30 kr., zamlekovskému šenkýři 1zl. a 30 kr., na Hory ševci Maršálkovi 4 zl., k zavlekovskému záduší (pozn. ke kostelu) 1zl. a 36 kr. Nápadníkům: otec Václav Fous pro sebe a pro svou manželku Kateřinu zanechává 104 zl. a 7 kr., dětem, totiž synu Jakubovi 20 zl. (pozn. Jakub byl v dnešní chalupě čís. 16 "U cestáků"), hned řečený syn Jakub Fous užívá na svůj podíl z přítomného dvora 3 kousky pole pod 2 strychy vejsevku (pozn. 1 str. je plocha osetá 93 litry obilí t.j. cca 75 kg), též jednu loučku a palouček, za kterýžto se jemu dle bratrského urovnání každoročně srážeti budou 2 kr., dceři Marianě 20 zl., synovi Janovi z ohledu jeho churavosti, dle uznání otcovského 40 zl., synovi Petrovi držiteli gruntu 20 zl. Summa 257 zl., kteréžto dluhy a nápady on přistupující Petr Fous učiněné vejrunky (pozn. roční splátky) po 8 zl. spláceti, ostatně poněvadž otec Václav Fous přítomnou živnost až do své smrti aneb skonu tak dlouho, dokavad v stavu bude sám držeti míní, pročež jemu všechnu povinovanou službu a poslušnost, jakož kdyby on otec ještě za svého živobytí hospodářství toto svému synovi docela pustiti chtěl jemu, napotom i matku až do jejich smrti u sebe a při svém stolu poctivě dochovati, jim v ničemž neubližovati, nýbrž vždy v příslušné uctivosti míti, jakož taky se svým mladším bratrem Janem a sestrou Marianou vždy přitelsky zacházeti a v ničemž utiskovati, nobrž tak jako otec o ně se starati a budoucně kdyby jim Pán Bůh ví jaké štěstí soudil mimo jejich podíly, svatbu vystrojiti a slovem vždy tak jak na člověka cti a dobrého jména milujícího přísluší, vždy se zachovávati povinnen jest a býti má. A tak se tato nadepsaná živnost jemu Petru Fousovi, manželce a budoucím jeho dědicům po smrti otce aneb kdyby otec ještě za svého živobytí hospodářství docela pustiti mínil, za vlastní a dědičnou připisuje a odevzdává.
Jenž se stalo na Kanceláři Nalžovském dne a roku svrchu psaného. LS: Sigismund Paul - direktor, Franz Xaver Peták - cancelista a písař gruntovní.
Polodvůr Soukupovský «Hořejší» No 15 (dnes č.p. 5 "U Brabců"): Laurencius (Vavřinec) Fous *10.8.1729 v Zamlekově (†20.4.1797 v Zamlekově čís. 15), syn Bartoloměje Fouse a jeho manželky Mařeny se přiženil 14.10.1757 do polodvora Soukupovského k Teresii Soukupové *10.10.1723 v Zamlekově (†6.7.1799 v čís. 15), dceři Matěje Soukupa a manželky jeho Judity, dcery Václava Plešara, ovčáka ve Vlčnovech. Od toho času všechna pokolení Fousů v polodvoře Soukupovském jsou v matrikách značena Fous neb Soukup.
Další pokolení v čís. 15 zakládá syn Vavřince a Teresie Fousových Antonín Fous neb Soukup *16.5.1760 (†28.2.1799, stár 38 roků), oženil se 17.2.1784 s Barborou Císařovou *30.10.1765 v Zavlekově, dcerou ovčáka Bartoloměje Císaře. Z manželství se m.j. narodil 3.3.1797 syn Josef Fous n. Soukup. Ovdovělá 34letá manželka Barbora, roz. Císařová se znovu provdala, když se k ní do čís. 15 v Zamlekově již 23.4.1799 přiženil svobodný 24letý Jan Maxa *14.5.1775 v Buršicích čís. 3 rodičům Matoušovi Maxovi a jeho manželce Barboře. Jan Maxa zemřel 27.1.1838 v Zavlekově čís. 5, jeho manželka Barbora, roz. Císařová zemřela již 8.3.1837 v čís. 5.
Pokračovatelem rodu Fousů n. Soukupů v Zamlekově čís. 15 se stává již zmíněný Josef *3.3.1797, syn Antonína a Barbory Fousových. Josef Fous se oženil 20.2.1827 v kostele v Hradešicích s Josefou Stuchlovou *19.2.1804 v Letovech čís. 22, dcerou sedláka Martina Stuchla a jeho manželky Anny, r. Hroudové z Letov čís. 17. Z manželství se m.j. narodil 19.7.1828 v Zavlekově již v novém čísle 5 syn Jakub Fous neb Soukup, poslední z Fousů v Zavlekově čís. 15 (nově čís. 5). Jakub se oženil v kostele Proměnění Páně v Hradešicích dne 8.11.1853 s Lidmilou Melkovou *15.9.1828 v Černíči čís. 11 rodičům sedláku Antonínu Melkovi a jeho manželce Antonii, roz. Knotkové z Černíče 11.
Jakub Fous n. Soukup s manželkou Ludmilou dne 18.6.1858 prodávají chalupu čís. 5 v Zavlekově "U Soukupů" manželům Vojtěchu a Marii WALDMANOVÝM, podle této smlouvy:
«Na základě smlouvy trhové s prodávajícími manželi Jakubem a Ludmilou Fous, uzavřené ve Vlčnovech dne 9. června 1858, vkládá se právo vlastnické na usedlost No 5 v Zamlekově za sumu 2980 zlatých ve stříbře pro kupující manžele Vojtěchu a Marii Waldman, pod výhradou práv v § 9 trhové smlouvy uvedených. Zároveň s právem vlastnickým na usedlost No 5 v Zamlekově pro kupující manžele Vojtěcha a Marii Waldman, vkládá se právo zástavní za nedoplatek trhové sumy 1890 zl. stříbrných pro prodávající manžele Jakuba a Ludmilu Fous a konečně právo zástavní na nedoplatky trhové ceny ad 500 zl. a 290 zl. v odstavci 4) trhové smlouvy s uvedené strany odevzdávajících v § 6, k převzetí povinnosti očistiti tuto usedlost od knihovních závad, k rukoum Vojtěcha a Marii Waldman. Vykonání téhož se úřadu knihovnímu ukládá a o tom věděti dává. C.k okresní úřad co soud v Plánici dne 9. září 1858».
Vojtěch Waldman se narodil 16.4.1826 ve Vlastějově čís. 7 na Sušicku, jako vysloužilý dělostřelec se v kostele Nejsv. Trojice v Zavlekově oženil 28.1.1856 s vdovou Marií Vohnoutovou, roz. Soumarovou nar. 13.12.1822 v Tužicích čís. 6 "U Vlků". Manžel Marie Blažej Vohnout zemřel předčasně 3.12.1851 ve věku 29 roků ve Vlčnovech čís. 5, kde bydleli.
Vojtěch Waldman s manželkou Marií bydlel s manželkou nejprve ve Vlčnovech čís. 5, kde se narodila 25.11.1856 jedina dcera Kateřina Valdmanová. V roce 1858 Valdmanovi mění bydliště, když kupují chalupu čís. 5 v Zavlekově od Jakuba a Lidmily Fousových. Z dalších dětí Valdmanových se již v Zavlekově čís. 5 narodily : mrtvě nar. dítě 4.7.1859, Františka *7.6.1861 a Alžběta *19.3.1864. V Zavlekově čís. 5 "U Soukupů" předčasně umírá 19.4.1864 ve věku 42 roků matka dětí Marie, r. Soumarová.
38letý ovdovělý polodvorník v Zavlekově čís. 5 Vojtěch Valdman se znovu oženil 2.8.1864 v kostele Proměnění Páně v Hradešicích s 30letou svobdnou Barborou Barborkovou *20.12.1834 v Černíči čís. 8 "U Vacků", dcerou sedláka Jakuba Barborky a jeho manželky Josefy, r. Markové z Otěšína. Z tohoto druhého manželství se v čís. 5 narodilo ještě pět dětí. Vojtěch Valdman zemřel v Zavlekově čís. 5 dne 13.6.1900, stár 74 roků na mrtvici, jeho druhá manželka Barbora, r. Barborková zemřela 26.12.1913 ve věku 79 roků na stařeckou chabost. Oba byli pohřbeni na hřbitově v Zavlekově. Rod Valdmanů v Zavlekově čís. 5 po 82letech změnil 12.10.1940 příjmení, když se k Otylii Valdmanové přiženil ze Zdebořic čís. 16 pocházející Josef Brabec.
• Dvůr Božkovský No 16 (dnes č.p. 6 "U Božků", Hejduk): Daniel Hejduk (pozn. Daniel *21.7.1737 Krutěnice, oddán 16.11.1763 s vdovou Dorotou po zemřelém Vítu Božkovi ze Zavlekova, Daniel Hejduk neb Božek †11.4.1811. Eleonora Božková *20.2.1745, dcera Václava a Anny, provd. 21.10.1770 za Františka Káchu z Hradešic).
Léta Páně 1775 dne 10. měsíce listopadu předstoupila na kancelář Milostivé vrchnosti Eleonora Káchová, vlastně pozůstalá dcera po nebožtíkovi Václavovi Božkovi ze vsi Zavlekova, v poníženosti přednášeje, kterak Daniel Hejduk před 12. lety pojavše sobě vdovu po nebožtíkovi Vítovi Božkovi za manželku a spolu také ten v nadotčený vsi Zavlekově se nacházející seldský grunt, kterýžto již od mnohých a nepamatovaných let rod Božkovský užíval se vším k němu přináležejícím rollárním a jiným všelikým příslušenstvím, jakož také toho času při něm se nacházejícím znamenitým hospodářstvím nábytkem učinil a takový až do dnešního dne beze vší .... jak už Eleonoře Káchový, tak také její sestře Ludmile, jakožto jedině pozůstávajícím dědicům po nebožtíkovi otci a ostatních držitelích této sedlské živnosti povinované náhrady užívá, žádala totiž by grunt tento mocí kancelářskou jemu Danielovi Hejdukovi vzatý, či pak Eleonoře Káchový a resp. jejímu manželu odevzdaný a v knihách gruntovních náležitě připsaný byl. Načež ta její žádost ihned k Jejich hraběcí Milosti jemnost Pánu panu Františkovi svaté římské říše hraběti z Taaffe, Pánu panství Nalžov, Czejkow, Tedražitz Swojšicz, Zawlekow a Neprochow, Jejich císař-královské apoštolské Milosti skutečnému komornímu, předložena a náležitě představena byla, kdežto Milostivé vrchnostenské nařízení následovalo, by totiž ta celá věc dříve pilně vyšetřena, napotom pak tomu, jenž právo míti bude, spravedlnost proukázaná byla. Vzavše tehdy ouřad hospodaření věc jak sluší před sebe vynašel, že sice rodičové nadotčený Eleonory Káchový, Božkové a jejich rod, grunt tento od mnoha let užívaly, nicméně ale předešle grunt tento tak jako všechny jiný vrchnostenský byl a žádný z předešlých hospodářů živnost, kterou užívali, za vlastní sobě připisovati nemohl tak dlouho, dokavad a to sice v roce 1770 nynější Milostivá vrchnost Pán Pan František svaté římské říše hrabě z Taaffe P.T. (pozn. plným titulem) grunty sedlákům zaprodal a takové k jejich budoucně vlastnímu a dědičnému užívání s tím však obzvláštním vymíněním, dokavad obtíže hospodařících a tak pak přísluší se chovati budou, zanechal z té tehdy příčiny žádost nadjmenovaný Eleonory Káchový v příčině navrácení přítomného gruntu na její rod, s tím nyní slyšena býti může, poněvadž nynější hospodář Daniel Hejduk první tento grunt zakoupil, když totiž to hned za času předešlé Milostivé vrchnosti Jemnost Pána Pana hraběte z Pöttingu závdavkem tento contribuční dvůr složil a napotom v roce 1770 od nynější Milostivé vrchnosti Pána Pana Františka sv. římské říše hraběte z Taaffe Zápis neb dědičné připsání tohoto gruntu na všechny budoucí časy obdržel a tak jedině za právního držitele gruntu uznán a dosazen jest. Co se ale toho vpředu dotknutého nábytku, jenž on Daniel Hejduk při ujmutí této živnosti v statku Božkovském vynajíti, měl obtíže, ten dle spravedlivého uznání následovně v pořádnost se uvádí. Totiž šacunk (pozn. ocenění) hospodářského nářadí a všelikého potřebného nábytku /mimo oblí, které on Daniel Hejduk při ujmutí této živnosti vynašel a z něj ve jménu celoroční contribuci zapraviti, nobrž také čeládky skrze celý rok a otce předešlého hospodáře Václava Božka přes pět celých let stále živiti musel/, v sumě peněžitý vynáší 68 zlatých a 7 krejcarů, totiž 1 kobyla za 25 zl., 1 vůl za 10 zl., 1 prase za 2 zl., 3 husy po 15 kr., jednu vzala Eleonora, celkem za 45 kr., 4 slepice po 7 kr., celkem 28 krejcarů, 1/2 vozu kovanýho s žebřinama za 3 zl. a 30 kr., 1 podávky vidle, 1 vozní provaz, 1 hrabice, 3 travní kosy celkem za 1 zl. a 58 kr., 4 srpy, 5 sekerek, 2 motyčky, 2 rýčky celkem za 1 zl. a 48 kr., 1 velka, 1 malá pilka, 3 nebozezy celkem za 1 zl. 38 kr., 3 vidle, 1 kopáč celkem za 36 kr., 1 železný kamnovec ve 3 vědra za 3 zl., 1 moždíř za 21 kr., 1 dláto, řezací stolice i s kosou celkem za 1 zl. a 2 kr., 1 visací zámek, 2 starý kolovraty celkem za 47 kr., 1 almara se starým zámkem, 1 šatní truhla celkem za 1 zl. a 30 kr., 1 vobilní truhla, 1 tkalcovský stav celkem za 3 zl., 3 zelní, 1 mouční, 1 obilní kádě, 1 necky celkem za 1 zl. 29 kr., 1 stůl za 1 zl., 1 díže dřevěná s lopatou, 1 vidlice, 1 chomout, prostranky, celkem všechno za 68 zlatých a 7 krejcarů. Stalo se na zámku v Nalžovech 1.12.1775, podepsán Jan Václav Kalivoda - direktor.
• Dvůr Křesákovský No 22 (dnes č.p. 20 "U Křesáků"): Jan Křesák (pozn. Jan *11.5.1759, oddán 3.11.1782 s Ludmilou, dcerou Martina Stuchla z Letov, Jan †21.2.1810, 50 r.)
Léta Páně 1782 1. 8bris (pozn. t.j. 1.10.1782) poněvadž starý hospodář Martin Křesák věkem již velmi sešlý, k dalšímu hospodaření tam za neschopného se býti uznává, pročež tehdy obzvláštním a povolením Milostivé vrchnosti, učinivše syna svého Jana s dcerou Martina Stuchla jménem Ludmilou, jemu také svou celotažnickou (pozn. s celým potahem), se vším k ní od starodávna patřícím příslušenstvím, též povinnostmi, císařsko-královské obyčejné contribuce (pozn. pro účely vojenské), též jiné jenžto jakýkoliv zemo-knížecí daně a platy, jenž držitel gruntu tohoto dle našeho usedlost se vztahující vrchnostenské subrepartice (pozn. rozpis daní a povinností platebních) v určitém čase platiti a zapravovati povinnen jest, stálý ourok (pozn. platba za pronájem gruntu), co tak každoročně při sv. Havlu (pozn. 15.10.) do důchodu vrchnostenského (pozn. kasy) složiti přichází 1 zlatý a 10 krejcarů (pozn. 1 zl. měl 60 krejcarů). Robota potažní dle nejvyššího řízení a patentů konána býti má totiž s jedním dokonalým koněm neb párma volama skrze celý rok týdně 3 dny. Též pěší (pozn. ruční) robota od sv. Jana (pozn. 16.5.) až do sv.Václava (pozn. 28.9.) skrze 13 neděl s jednou dostatečnou osobou týdně 1 den, v tejž peněžitej soumě, jak taková od předešlé vrchnosti Pötingovské šacována (poz. šacunk=ocenění) byla. Totiž stavení, pole, luka a ostatní rolární příslušenství se mimo dobytka a ostatního hospodářského nábytku, kteréžto otec Martin Křesák až do své smrti pro sebe a k své vlastní dispozici zanechaných za «jednosto padesáti zlatých», pravím za 150 zlatých, z kterýchžto peněz bráti náleží. Do kasy contribuční za 4 měřice kasovního ovsa (pozn. 1 M=93,62 litru, t.j. cca 75 kg).
• Panská krčma Zavlekov No 1 (dnes č.p. 40 "U Kroupů, Vodičků, Stuchlů). Na tehdejší jediné «krčmě» ve vsi Zamlekově bylo časté střídání majitelů i nájemců. V r. 1753 je připomínán hospodský Pavel Střela s manželkou Veronikou, dcerou mlynáře Lučka z Tedražic, r. 1755 je krčmářem Josef Franz s manželkou Magdalenou, r. 1760 Frantz Kodýdek s manželkou Marií, Frantz Kodýdek hospodu zavlekovskou prodal 17.10.1763 Matesi Neumannovi a jeho manželce Evě, r. 1772 se připomíná hospodský Jan Klečka, jenž hospodu prodal r. 1781 Jakubovi Kozákovi,
Nájemní contract (pozn. smlouva) na tři po sobě běžící léta, začínajíc od sv. Jiří 1816 roku až do 1819 roku toho samého:
Dnes níže psaného dne a roku stala se dobrovolná a nezrušitelná smlouva a to postoupení a propachtování mezi zavlekovským šenkýřem Anton Potužníkem, jakožto postupujícím a pachtujícím strany jedné a pak měšťanem Královského města Sušice P. Mathias Dvořákem, jakožto nastupujícím pachtu, strany druhé, jak následuje:
1. Vpřed řečený Antonín Potužník postoupil a skutečně jest pronajmul na tři po sobě běžící léta svůj v dosavadním držení mající pivní a kařalečný šenk takovým způsobem. Za
2. že často opáčený (pozn. dodaný) pachtýř neb nájemník P. Mathias Dvořák za ten přijatý a sice začínající od sv. Jiří běžejícího 1816 až do sv. Jiří 1819 roku, tří roční šenk každoročně 250 zlatých, pravím dvěstěpadesáte zlatých, tak tehdy za tři léta v jedné sumě sedum set a padesáte zlatých
a) nejen ihned při nastoupení v řeči stojícího nájmu jménem závdavku 50 zl., nobrž také od začátku pachtu skrze ty tři léta každoročně 125 zl. nájemník půl letně »anticipírovati» (pozn. předvídati) musí,
b) těch ale již složených 50 zl. sobě na prvnějšího půl léta nájemník P. Matouš Dvořák může a se takové této dle práva kvitýruje (pozn. kvituje - prohlašuje) dáleji a za
3. bude také povinován každoročně dle ouřední «repartice» (pozn. pravidelný peněžitý odvod vrchnosti) na něho vypadající plat z muziky do nalžovské kontribučenské kasy v určitém čase patřičně odváděti, jakož také za
4. všecky vrchnostenské vyměřená práva, obzvláště skrze pivo a braní kořalky tak, jak contract nastupujícího šenku Anton Potužníka výslovně poukazuje a za povinnost ukládá, řádně zcela a zaúplna konati a dle těch samých se snášeti. Posledně a za
5. se tomu nastupujícímu P. pachtýři Matěji Dvořákovi na srdce klade, na vše mohoucí stavení, neb jinak učiněné škody obzvláštně ale pak na ohně a světla bedlivý pozor dáti a svoji čeleď v bedlivém rození (pozn. plození dětí) držeti. Naproti tomu a základu těch všech z vrchu podotknutých závazkův a pravidel sebe vystupující a pronajímatel šenku Anton Potužník zavazuje a povinován činí.
c) jemu ujímateli šenku Mathias Dvořákovi nejen celé šenkovní stavení, jak stojí a leží, s hořejším dolním «ponebím» (pozn. podlažím) na tři léta celé koňské maštale, mimo hořejší ponebí, které sobě odstupující Anton Potužák k svojí vlastní dispozici zanechává od dne nastoupení nájmu docela a řádně odvésti, jakož také
d) zahrádku, která před stájí stojí, k užívání nájemníku P. Antonínu Dvořákovi skrze ten celý tří letní čas zanechati, konečně
6. zavazuje a podrobuje se odstupující Antonín Potužník, jemu často opáčenému nájemníkovi P. Matěji Dvořákovi každoročně skrze ten celý nájemní trvající čas jeden kus svého vlastního pole řádně zdělati a vyhnojiti a na tom samém poli 3 strychy (pozn. 1 strych = 15 brázd) erteplí (pozn. brambor), 6 kop zelných sazenic (1 kopa = 60 ks) sázeti a 1 věrtel letního semena (1 věrtel=719,33 m2) sejti, kteroužto setbu a semena ale nájemník P. Matouš Dvořák sobě na svoji vlastní outratu zaopatřiti musí. Za
7. co se dotýče mrvy (pozn. hnoje), kterou nájemník zdělá, ta sama postupujícímu Anton Potužníkovi proti náhradě 4 kop slámy, k rukoum nájemníkovi P. Mates Dvořákovi připadne, naproti tomu a za
8. domovní správa, než ona jakékoliv jména má a míti může, postupují nájmu Anton Potužníkovi na své vlastní vejlohy na sebe bere. Za
9. v tom pádu, kdyby se trefiti muselo, že by proti všemu padání (pozn.úpadku) nějaká změna v těchto bežících nabíhání ouřadu dobrovolně a mírně bez ublížení jedné i druhé strany se svědomitě vyrovnati. Nabíhání toho všeho sobě odstupující strana ta práva zanechává, kdyby nájemník P. Mathias Dvořák právně ujednanou činži, obzvláštně pak půl letní «anticipaci» (pozn. očekávání) vždy řádně nezapravoval neb jinak zdržovati mínil, ten samý šenk na outraty nastupujícího šenku, zejména na jiného propachtovati neb zpátkem (pozn. zpět) do vlastnosti (pozn. vlastnictví) vzíti.
K potrvzení toho sobě obě strany s dožádanými svědky vlastnoručně podepsaly a žádají by takový pachtovní contract, tu cele patří k vtělení a vyznamenání (pozn. zápisu) a od strany Slavného ouřadu stvrzen jest byl.
Jenž se stalo v Zamlekově dne 24. Aprile 1816.
Anton Potužník, odstupující nájemce +++, Josef Opalecký svědek
Matěj Dvořák, nastupující nájemce,+++, Andreas Maxa svědek.
• Panská kovárna Zavlekov No 4 (dnes č.p. 38 "U Vavřičků"): Vojtěch Procházka
Já Jan Wácslaw Maria, římské říše hrabie z Pötting a Persing známo vůbec, činím přede všemi, obzvláště ale tu, kde toho nejvyšší potřeba ukazovati mohla, že jsem na poníženou a poddanou prosbu Vojtěcha Procházky jemu tímto dědičné právo propůjčil mocí toho také propůjčení a to na onou svrchu psanou, ve vsi Zamlekově ležící kovárnu, spolu s dvouma kousky rolí pod 2 strychy (pozn. 1 strych = 2877m2) vyplejvající a s kouskem louky s žádným rolárním břemenem ponuknutou, se vším příslušenstvím, jak taková držena byla neb býti mohla, anobrž vše k jeho a budoucí vlastností (pozn. vlastnictví) plnému v držení a užívání, bez mé a budoucích vrchností překážky, od 1. měsíce April roku 1769, za obyčejný ourok (pozn. platba vrchnosti) devět zlatých zanechávám a postupuji v sumě sedumdesáti pěti zlatých, kterážto suma jned při vyhotovení contractu (pozn. smlouvy) složena a zaplacena byla, na kterýžto odvod se řádně kvituje. Kdyby ale se přihodilo, že by nadjmenovaný držitel kovárny té neb jeho potomci tu kovárnu prodati neb beze dluhu opustiti by museli, tehdy on mne a budoucím vrchnostem takový prodej přede všema jinejma offerírovati (pozn. ..), pokudž bych Já ale neb budoucí jí koupiti nechtěli, teprva o jiného kupce však s povolením vrchnostlivým se ohlédnouti a jí prodati neb zhandlovati moci. Ostatně kdyby pod smrtí se věc běhla tak, že by gruntovního upsání by zapotřebí bylo, jeden každý nový drřitel dřívějc nez by se vládnouti uvázal, nový přípis požádati, od něho více nic než obyčejné kancelářské accidence (pozn. ..) zapraviti povinnen bude. Vše věrně a upřimně ku potvrzení toho jsem vlastnoručně podepsal a pečetí přitisknutou nechal. Jenž se stalo v zámku mém Nalžovském dne 1. April 1769.
• Myslivna Zavlekov No 3 (dnes č.p. 17 "U Faflů"): Josef Pěnička, panský myslivec a hajný (jako vdovec oddán byl 8.2.1752 s Josefou, dcerou Kryštofa Severina z Hor nad Nalžovy).
Já, Jan Vácslav, Římské říše hrabě z Pötting a Persing, svobodný Pán v Horejším Falkensteinu, Pán ve Velkém Kirchstahlu, Greifenburgu, Valterově, Rzísu u Sternbergu a Genenbergu, též taky v Abstetu, Streidhofu, Buchgrabru a Witelsbachu, dědičný Pán panství Nalžov, Čejkov, Tedražic, Neprachov, Krutěnic, Zavlekau a Svojšic, jakož i taky jejich obojí císařsko-královské apoštolské Milosti, skutečný komorník a dědičný purkrabí v Linzu v Tyrolích, známo činím vůbec jednomu každému a obzvláštně tu, kde by ta se důležitá potřeba ukazovala, kterak Josefovi Pěničkovi, tehdejšímu myslivci zavlekovskému, ta nyní Ondřejovi Lupíškovi v Nalžovech patřící chalupa prohandlovaná, naproti tomu ale tenkrát v založení «bažantnice» sedlecký (pozn. v Sedlečku) chalupa prohandlovaná, vykázána byla. Poněvadž ale jmenovaná bažantnice po několika letech k kasírování přišla, pročež zase v Zamlekově zpustla Nad lochem (pozn. sklepem) tak nazvaná chalupa s tím přináležejícím s kouskem pole U sosnovky řečeném pod 1 strych český míry vejsevku (pozn. výsevku), jemu, jeho dětem, též budoucím potomkům, z ohledu jeho vždy věrně prokázaných služeb na věčný časy, beze všech jak královských tak vrchnostenských platův odevzdána byla a sice tak, že ani ze žádných mých dědiců aneb povinnen příčit mohoucích posesorův (pozn. držitelů) k vejš řečený chalupě právo nejminulejší a nemá a nebude pro větší a jistější důkladnost a nezměnitelnou trvanlivost tohoto Zápisu za jakožto Milostivá dědičná vrchnost nejenom s mojí vlastní rukou jsem se podepsal, nýbrž i také s přitisknutím přirozeného hraběcího secretu (pozn. pečetě) potvrdil. Jenž stalo se v mém zámku Nalžovech dne 20. Juli 1763.
Tak se stala bývalá panská myslivna v Zavlekově, za věrnou službu vrchnosti, vlastnictvím panského myslivce Josefa Pěničky. Ta chalupa, zvaná Nad lochem, vystavena jest promyšleně na návrší pod kostelem, aby tehdy byla v dohledu na hájovnu v Ústalči a ta s výhledem na další a další v celém panství Nalžovy. Následuje další Zápis:
My níže psaný, známo činíme vůbec, obzvláště tu kdyby toho potřeba nastávala, že poněvadž vdova po nebožtíkovi našem otci Josefu Pěničkovi, Josefa naše milá matka, jenž skrze dosti dávný čas těžkou nemocí od Boha všemohoucího navštívena, jsouce špatnou nadějí k delšímu živobytí na sobě ukazovala, by po její smrti strany ty po nebožtíkovi našem otci v vsi Zamlekově pozůstávající chalupy, spolu připatřícím polem, žádná nevole mezi přátelstvem nepovstala, na tom sme se dobrovolně usnesli a důkladně porovnali, by po smrti vejš jmenované naší milé matky, chalupa se vším příslušenstvím, též k ní připatřícím pole, jenž někdy od předešlé Milostivé vrchnosti Pána Pana Jana Václava hraběte z Pöttingu našemu milému otci a dědicům mocí gruntovního Zápisu od 20. Juli 1763 milostivě odevzdaná byla sestře Veronice a tím způsobem připadla.
Nezapomíná se ani na vyrovnání otcovských podílů pro děti po nebožtíkovi Josefu Pěničkovi a to z prvního manželství Františka Vojtěcha, Annu a Magdalenu a děti z druhého manželství: Martin †23.8.1762 (2 r.) Maria Dorota Anna *7.1.1753, Veronika Dorota *4.2.1762, Josef Ignác *9.7.1765, Eva Alžběta *19.11.1767, Rosalie *5.9.1770. Matka druhých dětí Josefa, r. Severinová zemřela v Zavlekově čís. 3 dne 30.4.1789 ve věku 61 roků.
V novém pokolení v Zavlekově čís. 3 nastupuje příjmení Faffl, když se přiženil 16.6.1789 švec z Hor Stříbrných Jan Faffl k 22leté nevěstě Veronice Pěničkové.
Povinnosti poddaných
Zejména selské grunty byly zatíženy mnohými poddanskými povinnostmi, které byly důrazně připomínány v každém Zápisu gruntovním, kde např. pro grunt Fousovský «Milostivá» vrchnost stanovila: «Nastupující hospodář živnost, kterou od Milostivé vrchnosti dědičně zakoupil, vždy v dobrém stavu držeti a všechny na ní se vtahující, jak zemo-knížecí, tak vrchnostenské povinnosti věrně a bedlivě vykonávati a slovem jak na člověka poctivého přísluší se zachovati, povinen býti má:
Roboty «Milostivé» vrchnosti po všechny časy každej týden skrze 3 dny s jedním dokonalým koněm neb párma volama, pak od sv. Jána (pozn. 24.6.) až do sv. Václava (pozn. 28.9.), další robotu skrze 13 neděl po jednom dni «pěší» roboty (pozn. ruční) spravedlivě vykonávati.
Úrok do nalžovského důchodu (pozn. kasy) každý rok při sv. Havlu (pozn. 15.10.) 1 zlatku a 10 krejcarů ouroků odváděti.
Popel domácí shromážděný v srovnalosti od 1.4.1792 nikam jinam, než zámeckému nalžovskému flusaři odváděti (pozn. popel byl určen pro výrobu střelného prachu).
Desátek panu faráři hradešickému, jménem doplatku každoročně 1 věrtel žita (pozn. 1 věrtel= 23,5 litru, t.j. cca 19 kg) a půl třetího věrtele ovsa na starou českou míru desáteční, též jménem letníků z každé chovající krávy po půl žejdlíku (1 žejdlík=cca 0,3 litru) převařovaného másla, pak při Velikonoci 3 vejce a při Posvícení jeden koláč odvésti. Zavlekovskému panu paterovi tak dlouho, jak dlouho tam lokalie pozůstávat bude v srovnalosti závazku od 26.1. 1791 každoročně při sv. Václavu 3 votípě slámy, pak 3 votěpy sena k vyživení dobytka obětovati.
Učiteli stříbrnohorskému podobně každý rok českou vrchovatou mírku žita (pozn. 1 míra=62 lirů=cca 49 kg), při Vánocích pro dary k Novýmu roku namísto koledy 3 krejcary a při Velikonočním zápisu 2 vejce odvésti.
Svatební smlouvy
Jedna taková smlouva byla uzavřena mezi budoucími manžely 21letým Janem Fousem ze Zavlekova a 25letou Marií Jírovou z Ústalče, kteří byli oddáni v kostele Nejsv. Trojice v Zavlekově dne 7.11.1819. Jan Fous se narodil 14.6.1798 v Zavlekově čís. 9 rodičům sedláku Petru Fousovi a jeho manželce Josefě, dceři Václava Bartíka chalupníka z Otěšína. Marie Jírová se narodila 21.3.1794 v Ústalči čís. 24 rodičům sedláku Blažeji Jírovi a jeho manželce Josefě, roz. Soumarové z Tužic čís. 6. Sedlák zavlekovský Jan Fous zemřel 21.3.1848 v čís. 11 ve věku 49 roků na lungensucht, t.j. plicní tuberkulosu, jeho ovdovělá manželka Marie, r. Jírová zemřela 10.12.1870 v čís. 11 ve věku 70 roků na povšechnou vodnatelnost.
Svadební smlouva. Dnes níže psaného dne a roku stali se dobrovolně a v ničemž nezměnitelné Svadební smlouvy, který ale jest po kopulaci jejich (pozn. oddavkách) platnost nabydou a sice mezi ženichem sedlákem zavlekovským Janem Fousem z jedné a mezi Blažejem Jírou sedlákem z Ústalče, v zastoupení své dcery Marie, jakožto nevěsty, z druhé strany, jak následuje:
1. Oblíbil a zasnoubil sebe Jan Fous za svoji budoucí určenou manželku Marii Jírovou a ona jeho za svého věrného manžela a tak obě strany dobře vyrozuměné, do stavu manželského vstoupiti sobě umínili.
2. Věnuje otec nevěsty oustalecký Blažej Jíra těmto novým manželům v hotovosti 700 zlatých stříbrných peněz, pravím sedumset zlatých vejrunku (pozn. splátky), 1 krávu, 1 jalovici a 4 ovce a všechen ten dobytek hned a ty peníze nejdýl do třech let po kopulaci.
3. Zadává jakožto proti věno ženich Jan Fous své nastávající manželce Marii Jírové, to jemu patřící celotažní dvůr (pozn. celopotažní) v Zavlekově No 11.
4. Obě strany ustanovily, že kdyby ženich do vyžití 5. let bez zanechání dědice zemřel, tu pozůstalá vdova by v tom pádu od dvora odstoupiti musela a mimo jejího přínosu by ještě 700 zl., tehdy dohromady 1400 zl. a ten dobytek jí, od otce věnovaný nazpátek táhla i v pádu jejího umření též napodobně do toho času a bez dědice, dědí vdovec jenom polovici věnovaného jmění, po vyjití jednoho roku dědí jeden po druhém všechno i taky třeba dědice by nebylo. Pro stálou toho jistotu, byli této svadební smlouvy od obouch stran i od dvouch svědků s tou žádostí podepsaný, bez takový strzený a tu kde patří vtělení a vyznamenání (pozn. zapsání do gruntovní knihy), jsou byli. Jenž se stalo v Nalžovech 22. Oktobra 1849.
Jan Fous ženich +++ Marie Jírová nevěsta (na žádost podepsal Šebesta)
Matěj Fous otec +++ (na žádost podepsal Jakub Fous svědek), Blažej Jíra otec +++
Anton Jíra bratr (na žádost podepsal Anton Potužník - svědek).
Stalo se také v Zavlekově
Zápis četnické stanice Stříbrné Hory uvádí: Dne 20.7.1921 kolem 7 hodiny byl nalezen starosta Emanuel Hejduk ze Zavlekova č.p. 34 v žitě mezi obcí Zavlekovem a mlýnem Bradavou obec Skránčice zavražděný. Na státní silnicí před obcí Zavlekovem byly 20.7.1921 mezi 6 - 7 hodinou nalezeny na stromech přibité 2 ručně psané plakáty, z nichž bylo vidno, že starosta Hejduk byl v žitě nedaleko mlýna Bradava zavražděn a o peníze oloupen. Pátrání po vrazích zůstalo bezvýsledné.
Teprve dne 31.7.1921 byly dcery Marie a Jana Hejdukovi pro vraždu zatčeny a Okresnímu soudu v Plánici do vazby dodány, kde se ku vraždě přiznaly. Zatčená Jana Hejduková se následovně přiznala: V noci na 14.7.1921 zavraždily dcery Jana a Marie Hejdukovi společně svého otce Emanuela Hejduka ve spaní a sice ranou do hlavy železným ráfem na kola, takže mu byla roztříštěna lebka. Pak jej odstranili do přiléhající zahrady, kde jej pod keřem ukryly, hnojem a trávou přikryly. Tam zůstala mrtvola až do 16 hodin. Odpoledne dne 14.7.1921 přtáhly dcery Hejdukovy vůz do stodoly, odnesly mrtvolu otce zadními vraty stodoly, naložily jej na vůz a přkryly hnojem. Pak mrtvolu odvezly povozem na jejich pole blíže místa činu. V noci na 15.7.1921 odnesly pak mrtvolu do žita na nosítkách, na nichž se nosí mrva. Vražda byla důkladně promyšlena, neboť Jana Hejduková řekla domkáři Františku Radovi ze Zavlekova, který vedle nich bydlí, že právě otec zase odešel z domova pryč, kdežto on doma zavražděn byl, v posteli ležel. Jana a Marie Hejdukovi byli, ač vlastního otce zavreždili, od poroty v Plzni dne 18.1.1921 osvobozeny.
(Pozn. Emanuel Hejduk "Pekárek" *10.1.1863 v Zavlekově čís. 11, v den vraždy byl stár 58 roků-6měs.-6 dnů. Jeho dcera Johana *10.10.1890 v Zavlekově, †23.3.1958 (68 r.) v Zavlekově, v době vraždy jí bylo 31 roků. Druhá jeho dcera Marie *22.5.1893, vdobě vraždy jí bylo 28 roků. Obě zůstali svobodné. Vraždu zavlekovského starosty Emanuela Hejduka s různými detaily popisoval i tehdejší dobový tisk, kde starostu Hejduka líčí jako každodenního opilce a kruťasa. Inu i takoví starostové bývají.)
Památník padlým v Zavlekově
Zavlekovský památník padlým občanům v 1. světové válce 1914 - 1918 při jižní straně kostela, byl odhalený a vysvěcený 5. června 1922. Po 23letech v poválečném roce 1945 pomník rozšířen byl o hrob vojína Jana Šlauera. Po odchodu vojáků americké armády ze Zavlekova na jejich místo nastoupila od 27.5.1945 čsl. zahraniční invasní obrněná brigáda - lehká ambulance s krycím označením T 4017, v níž krátký čas působil m.j. i vojín Jan Šlauer. Její ambulantní oddělení (lékárna, ošetřovna, hospodářská správa, důstojnická jídelna, jídelna mužstva a kuchyně) se ubytovalo ve škole v Ústalči. Vojenský poručík téže brigády Jaroslav Krechler byl ubytován na faře zavlekovské. I stalo se, že v pátek 8. června 1945 v opilosti utopil se při koupání v rybníku Valcha tehdy ženatý 37letý vojín čsl. invasní brigády Jan Šlauer nar. 19.4.1908 v Návsí u Jablunkova v okr. Český Těšín. V březnu 1944 byl povolán do německé armády «Třetí říše» Wehrmachtu v tehdejších Sudetech a věrnost sliboval vůdci Hitlerovi. Potom působil i v jiných jednotkách německé armády a nakonec v lednu 1945 nastoupil již do čsl armády. Jelikož voj. Šlauer byl náboženství evangelického, pohřeb na hřbitově zavlekovském již v sobotu vedl duchovní čsl. církve evangelické z Horažďovic a pohřbení bylo na úředně vykázaném místě pro jinověrce na východní straně hřbitova. Při promluvě nad hrobem duchovní poznamenal, že takový «hrdina» by si zasloužil čestnější místo posledního odpočinutí. Na to slyšel komunistický revoluční Místní národní výbor v Zavlekově, když dal maďarskými uprchlíky, toho času ubytovanými ve škole zavlekovské, rakev s ostatky vykopat, znovu natřít barvou a umístit ji přes noc v kostele. Obvyklou službu Boží v neděli nevykonával místní farář, protože kostel zůstal uzamčen, ale vojenský katolický kurát čsl. invasní brigády por. Michalec, který zde odpoledne vedl pohřební obřad a ostatky vojína Jana Šlauera pak byly uloženy do nově vykopaného hrobu mimo hřbitov, právě u pomníku padlých. Toho krásně slunného nedělního odpoledne sešly se na pohřbu okolní hasičské sbory, vojenské útvary s hudbou i mnoho zvídavých občanů. Farář zavlekovský poznamenává «jaký hrdina to leží tu pochován u našeho pomníku, ať si udělá každý už úsudek sám !». Posléze učiněná sbírka postačila na úpravu pomníku s hrobem a pamětní desky, připomínající vojína Jana Šlauera a i ke zbudování kamenného schodiště. Zahraniční brigáda pobývala v Ústalči až do 20.8.1945, kdy odešli její poslední vojáci. Během pobytu vojáků školní budova utrpěla značné škody na oknech, dveřích, oplocení.
