Grunty plichtické

Jak je již zmíněno, první písemná zmínka o vsi Plichtice je datována rokem 1411. Podrobnější a na sebe navazující písemné záznamy o Plichticích lze dnes spolehlivě doložiti až od roku 1630 ze schraňovaných archiválií v archivech Národním v Praze, Oblastním v Plzni a Okresním v Klatovech. Od 10. ledna toho roku 1630 náleželo Petru Vokovi Švihovskému z Ryzmberku  město Přeštice, dvě tvrze s poplužními dvory v Příchovicích a Lažanech (Defurových) a k tomu i velká výměra veškeré selské (rustikální) půdy 14  poddanských vsí, včetně Plichtic. Tehdejší sedláci na vsi byli jen uživateli této vrchnostenské půdy a za užívání gruntů (dvorů) s pozemky platili vrchnostenskému pánovi stálý roční plat «úrok» i rozmanité dávky v naturáliích, penězích a vykonávali i robotu na panském. Selská půda byla tedy nesvobodná, protože o sklizeň se «dělil» se sedlákem v prvé řadě panovník, když vybíral kontribuci, zvanou «daň pozemkovou» (daně = berně) , především k účelům vojenským, na druhém místě byl gruntovní pán (Vrchnost) a konečně i duchovní pastýř (farář), jemuž slušel církevní desátek. I každá obec svým obyvatelům stanovila různé peněžní poplatky. V neposlední řadě i chalupníci ve vsi se bezpracně «přiživovali» na gruntech selských.  Panovala jakási «uzavřenost» mezí (hranic) mezi jednotlivými vrchnostenskými panstvími. Ves Plichtice z panství lažanského hraničila na západě s panstvím plánickým (Skránčice, Hnačov, Zborovy) a s největším panstvím Nalžovy na jihovýchodě (Zavlekov, Tužice, Nalžovy, Těchonice). Z panství lažanského byli nejbližšími sousedy vsi Plichtice, Velenovy a Žďár, kam tedy, mimo tyto vsi, vykročil plichtický poddaný, vstupoval na cizí půdu. Uzavřenost hranic přispívala k tomu, že i plichtický obyvatel se krevně pomísil a tak dodnes tvoří jedno velké příbuzenstvo. Vždyť nevěstu si mohl přivést jen ze «své» vsi nebo «svého» panství a vždy se svolením vrchnosti a tak snad všechny nevěsty plichtické pocházely především z nedalekých Velenov. Mnohý mládenec plichtický dostal od velenovských chasníků pořádně «za vyučenou», když jim odváděl ze vsi nevěstu. Vrchnost lažanská ve své «kanceláři» v Lažanech (Defurových) pečlivě sledovala a zaznamenávala všechny povinnosti svých poddaných. Podle «selské ústavy a správy» skládal každý poddaný své vrchnosti slib a stav věrnosti, t.j. věrnost, poddanost a poslušenství. Nevolnictví bylo nazýváno «člověčenstvím» aneb «tělesnou poddaností» a stalo se stavem dědičným, t.zn. že i děti rodičů byly zavázány «svému» pánu člověčenstvím. Pán se tak stal dědičným pánem a na základě toho dostával sedlák od dědičného pána propůjčený grunt s pozemky do «dědičného pronájmu», samozřejmě za úplatu v penězích, t.zv. «roční úrok», naturální dávky a bylo-li třeba, i roboty na panském. «Zakoupení gruntu» neznamenalo, že sedlák stal se dokonalým vlastníkem, ale sedlák si jen kupoval «právo dědičného» užívání a grunty byly v podstatě nedělitelné. Nepředstavitelně složité a náročné byly v té době hospodářské písemnosti vrchnostenské kanceláře, kde stále narůstal počet úředníků. V každé vsi byl vrchností ustanoven rychtář, zavázán byl svému pánovi jen službami úředními, byl t.zv. «svobodný», nemusel robotovat. Rychtář dohlížel na poddané ve vsi, aby dobře hospodařili a tak řádně a beze zbytku plnili své povinnosti kontribuční, urbariární i robotní  a aby se v obci nedělo nic proti dobrým mravům. Poddaní byli rychtářům zavázáni uctivostí a poslušností. Manželka rychtářova «rychtářka» byla pravou rukou rychtáře.  V Plichticích je připomínán v letech 1753 - 1758 rychtář a sedlák ze dvora «Adamovského» Jan Kudrna *18.6.1690, v roce 1792 je rychtářem plichtickým sedlák ze dvora «Karlíkovského» Matěj Karlík *3.2.1718, od roku 1793 potom je rychtářem plichtický šenkýř Karel Behenský (Bechynský) *3.2.1749, po něm «zdědil» rychtu jeho syn šenkýř Jakub Behenský *21.7.1794.

Berní rula

Po skončení války třicetileté  (1618-1648) byla celá česká země, Prácheňský kraj s Horažďovickem i Plzeňský kraj s Plánickem nevyjímaje, značně zpustošena a často celé vsi válečnými taženími katolických či protestantských vojsk, včetně švédských, vypleněny a spáleny. Snad z této doby pochází i nález mincí při stavbě hasičského skladiště v roce 1907 v kamenné zdi zahrady u čís. 7 - U Pulců, dodnes schraňovaných v klatovském muzeu. Tajemstvím navždy zůstane, kdo a proč je do skrýše uschoval a již nikdy nevyzvedl. V roce 1654 za kralování Ferdinanda III. Habsburského (vládl 1637-1657), byla prováděna velká visitace (soupis) všech hospodářů a majetku, tedy i selského, t.zv. «první zemský berní katastr», aby bylo možno stanovit nově daně (berně). Soupis byl prováděn úředníky pražské Dvorní kanceláře a zaznamenán podle krajů a jednotlivých vrchnostenských panství v Berních rulách. Na statku Lažany Pána pana Ferdinanda (Václava) Švihovskýho z Ryzmberka a jeho sedmi vsí, včetně Plechtic, visitace byla protokolárně uzavřena 2. září 1654 s výsledkem toto podobně prostřední možnosti jsou, půda dobrá, žitná (Berní rula, Prácheňský kraj No 25, folio 366). Takto tehdy byla berními úředníky ohodnocena nejsmutnější a nejchudší pahorkatina v širokém okolí a lze si jen těžko představit tehdejší sedláky, živý to obraz chudoby a bídy. Ve vsi Plechtice (Plichtice) jsou uváděni tři sedláci, jenž mají statut osedlého,  t.zn. toho, kdo přijmul svoji usedlost v rámci kolonizace do dědičného nájmu, z čehož však vyplývala i celá řada povinností, především uznávat pánovu autoritu, složit mu slib věrnosti a v případě potřeby mu být ve všem k dispozici, ale také na druhé straně nemohl sedlák odejít ze statku bez svolení pána. Z těchto tří osedlých  v Plichticích jsou uvedeni: Adam Běloch s obhospodařovanou výměrou orných polí 24 strychů (cca 7 ha), Jan Pulec ("zpracovatelé historie" nesprávně uvádějí Pulev - viz webové stránky Obce Zavlekov) se 36 strychy orných polí (cca 10 ha) a třetí Jiřík Adamec s 18 strychy (cca 5 ha). Sedlákem vnově (nově) osedlým je pouze Jiřík Hejkal s 18 strychy orných polí (cca 5 ha). Selský grunt dokonce pustý a ladem leží je Karlíkovský s 18 strychy orných polí (cca 5 ha). Dalších hospodářů ve vsi není. Měření výměry polí se počítalo na strychy (korce), podle množství vysetého obilí. Berní rula tudíž nezahrnovala výměru luk, ladu (půda ležící ladem), pastvin a porostlin, lesů. Z hospodářských zvířat bylo v Plichticích těmito rolníky chováno 13 ks volů, 12 krav, 14 jalovic, 8 ovcí, 10 sviň a pouze 1 kůň. Postupně pak byla zaváděna v obdělávání polí lánová soustava, t.j. rozdělení celé vsi  na lány (1 lán = 60 korců (strychů) = 90 měr = cca 17 ha 26 arů). Gruntovní (lánový) sedlák měl tedy zhruba 18 ha polí, pololáník 9 ha a čtvrtláník 4,5 ha. Přetěžké časy přežilo těchto pět plichtických rodů až do dnů dnešních. Z původních statků je zachováno stejné jméno pouze U Bělochů č.p. 8, u Hejkalů č.p. 1 je jméno Šipla, u Karlíků č.p. 2 je jméno Turek, U Adamů č.p. 6 je jméno Kudrna a u Pulců č.p. 7 je jméno Karlík. Obytná i hospodářská stavení všech prvotních statků jsou na původních místech, jen jejich starodávný vzhled se postupně, zejména v 80. letech XX. století, změnil v důsledku sociálních i hospodářských poměrů i na dosud chudém venkově. Ves Plichtice, s těmito původními pěti dvory, se postupně rozrůstala o chalupy podružské, které byly vystaveny od selských dvorů a obývali je neusedlí lidé, podruzi, nevlastnící žádnou chalupu ani majetek. Podruh byl bezzemek, který pouze přechodně pracoval v živnosti selské a místo mzdy měl bydlení v chalupě, stravu a určitý podíl z úrody na polích a většinou ve vsi, kde pracoval, také stárnul a umíral. Postupné osídlování Plichtic vyznačuje vůbec první mapa z roku 1837 (císařské povinné otisky), z níž je patrná pozdější zástavba směrem jihovýchodním od návsi, v části zvané V Loužku, potom teprve V Koutě , daleko později v části zvané «ulice Anenská» a naposledy Na Hůrce.

Kontribuce

Mezi přední povinnost sedláků plichtických patřilo v «patřičném čase» zapravování všech «císařsko-královských daní a zemských povinností, dle rozvržení kontribuce», sloužící především k financování vojska. Vrchnostenská kancelář v Lažanech (později Defurových), plným titulem «Slavná Pravomocnost panství Lažany (později Voselec)» v pečlivě vedených Gruntovních knihách zanášela m.j. především poddanské povinnosti. Zápis v Knize gruntovní čís. III. pro ves Nekvasovy, Plichtice a Žďár na str. 23 obsahuje «Právní přípis Matěje Bělocha na po svém otci Vojtěchu Bielochovi zděděnou živnost pod No 8 v Plichticích ze dne 20. června 1847». V Přípisu na prvním místě je dána povinnost pro Matěje Bělocha «všechny císařsko - královské daně a listunky, též zemské povinnosti, dle rozvržení kontribuce, v patřičném času zapravovat». Až na druhém místě jsou vrchnostenské povinnosti (robota), na místě třetím jsou povinnosti k faráři a kantorovi, čtvrté místo pak teprve zaujímají obecní povinnosti. Takový byl daňový systém té doby. Poddaný sedlák pak musel být i svolný se škodami, způsobených častými vojenskými «durchcuky» (průchody vojsk), musel poskytovat «transporty» (převozy), «lifrunky» (zásobování), «magaziny» (skladování), «forspany» (povinný zápřah potažní). Na poddaných sedlácích zůstala i povinnost zajištění vojska po stránce materiální.

Císařským patentem z 9. června 1788 i pro sedláky plichtické zavedena byla povinnost z výtěžku obilí na orné půdě, třetí díl sklizně odvést do sýpky panské, zvané «špejchar». Dva díly sklizně si mohl sedlák ponechat, především jako osivo pro podzimní a jarní výsev, desátek pro faráře a kantora a zbytek teprve pro potřebu vlastní domácnosti. Vrchnost tak převedla tuto zátěž na své poddané, aby nemusela sama ještě podporovat sedláky. Pro Plichtice taková panská sýpka stávala ve Velenovech a byla společná ještě pro Velenovy i Žďár. Sýpka stávala na návsi u budovy školy a byla zbourána v roce 1880 a na jejím místě byl postaven v roce 1909 kostel sv. Jana Nemomuckého. Evidence zásob byla pečlivě sledována vrchnostenskou kanceláří v Lažanech i Oselcích a dluhy na skladovaném obilí byly zanášeny do knih gruntovních. Z obilních zásob bylo sedlákům v čase neúrody nebo živelní pohromy osivo půjčováno, vyjímečně v čase nouze zdarma udělováno. Časem tak byly zásoby obilí v sýpce velenovské i nadbytečné, takže se prodávaly. Ze získaných peněz založen byl «kontribučenský obilní fond peněžní», jehož správu do roku 1848 vykonávala vrchnost Lažanská, resp. Oselecká, po zrušení vrchnostenské správy ji převzal Berní úřad v Plánici. Obilní sýpka ve Velenovech byla zrušena zákonem ze dne 9.7.1863 a z peněz za obilí založena byla «kontribučenská záložna, čili půjčovna». Zemským zákonem z 22. března 1886 byly sloučeny bývalé fondy v celém okrese plánickém do «hospodářské záložny» v Plánici, která má právo vklad přijmout a úročit a kontribučenský fond rozdělen byl dle poměru daní mezi jednotlivé obce. Obce potom z fondu si vypůjčovaly peníze na různé účely, např. výstavbu školy. V roce 1900 pro obce byla stanovena povinnost vést své jmění v kontribučenském fondu odděleně od jmění obecního a účty byly k veřejnému nahlédnutí v obci vyloženy.

V «Právním přípisu ze dne 20. června 1847 o přiřknutí hospodářství Matěji Bělochovi z Plichtic»  v odstavci IV. je stanoveno: «Na kasovní sýpku dle knihy dlužného upsání III. str. 80 až 85 dle oučtu s koncem roku 1845 je Matěj Běloch povinnen odvést 6 měr žita, 2 a 16/24 měr ječmena a 4 míry ovsa». Pro představu uvádím 1 míra (měřice)  byla mírou objemovou a představovala 61,5 litru obilí, t.j. cca 50 kg obilí. Dřívější zápis v Knize gruntovní ze dne 16. dubna 1821 zanáší m.j. povinnost pro Vojtěcha Bělocha «napodobně povinnuje Vojtěch Běloch na zavírku počtů dne 31. října 1820 na kontribučenskou sýpku žita 2 míry, ječmene 2 míry a ovsa 10 mír, které obilí se až do odsypání zde knihovně zajistí». «Kvitancí čís. 3779/80» ze dne 9. února 1872 se potvrzuje, že pan Jan Běloch, majitel usedlosti čís. p. 8 v obci Plichtice veškerý obilní dluh na této usedlosti pro obecnou sýpku bývalého panství Lažan  váznoucí, převedený na peníze a sice v ceně širším výborem fondu dotčeného ustanovené, úhrnkem na 37 zlatých 32 krejcarů rakouského čísla i s vypadajícími 4 % úroky, řádně a v hotovosti zaplatil, kterýž příjem se právoplatně potvrzuje s doložením, aby se listina tato do knih veřejných vložila a kde náleží vyznamenala: «k vymazání všeho obilního dluhu pro obecnou sýpku bývalého panství Lažan doposud vykazovaného, byť by se ho na usedlosti oné v knihách pozemních i více nacházelo, než dle účtův co dluh pravý jest udáno». Na důkaz všeho toho následují vlastní podpisy užšího výboru (užší výbor, co správa fondu): Matěj Špeta starosta fondu, Josef Rychtařík pokladník, Franc Junek výbor, František Stupka svědek, Josef Junek svědek.

Urbáře statku Lažany

předepisovaly a sledovaly «od starodávna» různé platy a dávky, plynoucí Vrchnosti, z poddanských vsí a usedlostí, podle velikosti držby od vrchnosti pronajatých pozemků. Urbáře byly sestavovány každým rokem, protože bohatý a rozmařilý život vrchnostenské šlechty na honosných sídelních zámcích, přinášel stále nové a nové požadavky na jejich poddané. Sedláci plichtičtí tehdy nebyli vlastníky žádné výměry pozemků, všechny pozemky byly v držení vrchnostenského panství Lažany. Jak již je výše poznamenáno, z pronajatých pozemků platili sedláci vrchnosti každoroční plat do «důchodu lažanského», zvaný «roční úrok». Sedláci měli pozemky od vrchnosti pouze v «dědičném nájmu» a pravými vlastníky pozemků se stali až po zrušení vrchnostenské správy v roce 1850, podle velice složitých «vyvazovacích» výpočtů.

Vůbec prvním takovým dochovaným urbářem je česky psaná «Dílčí cedule panství Dolní Lukavice» z roku 1630, která rozepisuje vrchnostenské povinnosti, t.j «roční ourok» i pro ves Plichtice a jejich pět osedlých a jednoho chalupníka, v podobě ročního úroku v termínech a to svatojiřském a svatohavelském po 2 kopách 24 groších míšeňských a dále svatojakubském a vánočním již jen po 2 kopách míšeňských, chalupník neplatil nic. Dlužno podotknout, že tehdejší počty peněžní byly velice složité (1 kopa = 60 grošů; groše byly míšeňské i české, každý se přepočítával jinak). Jiné povinnosti naturální ani robotu tehdejší  vrchnostenský pán na plichtických nepožadoval.

                                                       ♣ ♣ ♣ ♣

Druhým takovým dochovaným byl urbář, psaný česky z roku 1654, kdy poddansky ke statku lažanskému (pozdější Defurovy Lažany) náleželo osm vsí a to Hnačov, Kvášňovice, Lažany, Nekvasovy, Plichtice, Radice, Velenovy a Žďár. Hnačov od roku 1658 trvale připojen byl k panství Plánice. Všechny tyto poddanské vsi každoročně povinny byly odvádět vrchnosti lažanské v penězích t.zv. «ourok» z dědičně pronajatých polností a kromě Plichtic, odvádět byli povinni navíc ještě obilí, živé slepice, vejce a pod. Roční peněžní platy «úroky do důchodu vrchnosti lažanské», platily se ve čtyřech termínech: na sv. Jiří (24.4.) svatojiřský úrok, na sv. Jakuba (25.7.) svatojakubský úrok, na sv. Havla (16.10.) svatohavelský úrok a poslední splátkou byl vánoční úrok.  Nejsledovanějšími byly «úroky» jarní svatojiřský a podzimní svatohavelský. V Plichticích v té době bylo pět osedlých hospodářů a jeden chalupník:

1. grunt Bělochovský s hospodářem Adamem Bělochem a jeho manželkou Marianou, roz. Kozlovou odváděli jiřského úroku 12 grošů, havelského rovněž 12 grošů, jakubského 20 grošů a vánočního též 20 grošů, dohromady za rok 64 grošů, t.j. v přepočtu 1 kopa 4 groše míšeňské.

2. grunt Pulcovský s hospodářem Šimonem Holubem  (z Velenov) a jeho manželkou Lídou Pulcovou povinni byli odvádět  jiřského úroku 28 grošů, havelského  28 grošů 2 denáry, jakubského 46 grošů a vánočního též 46 grošů 2 denáry, dohromady za rok 2 kopy 28 grošů 4 denáry, vše míšeňské.

3. grunt Pulcovský, náležející Jírovi Pulcovi, ale s hospodářem Thomasem Němcem; tento dvůr pojmenován byl Pulcovský, protože na něm byli dva hospodáři, t.zv. půlci (každý hospodařil na polovině dvora). Z tohoto dílu dvora povinnost byla odvádět 10 grošů úroku svatojiřského, 10 grošů svatohavelského, 16 grošů 4 denáry úroku jakubského a 16 grošů 4 denáry vánočního, dohromady ročně 52 grošů 8 denárů, vše míšeňské.

4. grunt Tkadlíkovský, náležející  Adamu Tkadlíkovi, ale s hospodářem Thomasem Pulcem, dvůr odváděl úroku svatojiřského 10 grošů, havelského rovněž 10 grošů, jakubského 16 grošů 4 denáry a vánočního též 16 grošů 4 denáry, dohromady ročně 52 grošů 8 denárů, vše míšeňské.

5. grunt Hejkalovský, na němž hospodaří Jiřík Hejkal, odvádí úroku svatojiřského 12 grošů, svatohavelského rovněž 12 grošů, svatojakubského 20 grošů 4 denáry, vánočního 20 grošů 4 denáry, dohromady v přepočtu za rok 1 kopa 4 groše 8 denárů, vše míšeňské.

6. chalupa Adamovská, náležející Janovi z chalupy, na níž hospodaří Jiřík Adamec, «neplatíc žádného ouroku až posavad, to při Vrchnosti vůli druhého dílu se zanechává».

«Suma těch poddaných plichtických lidí osedlých je 6, krčma vejsadní ve vsi není; platu jiřského a havelského 2 kopy 24 grošů, jakubského 2 kopy a vánočního 2 kopy, dohromady 6 kop 24 grošů, vše míšeňské». Ostatní platy naturální ani roboty vrchnost lažanská na plichtických nevyžaduje.

Podle «starodávna», ještě před zavedením číslování chalup v roce 1770, značeny byly ve vrchnostenských urbářích grunty plichtické podle pořadí:

1. grunt Bielochovský, 2. grunt Adamovský, 3. grunt Pulcovský, 4. grunt Niemcovký («půlec» gruntu Pulcovského), 5. grunt Karlíkovský, 6. grunt Heikalovský.

Poznámka: Tehdejší přepočty peněžní (mince) byly velice složité a zdlouhavé. Z hřivny stříbra (253,17 g) se razilo 60 grošů, odtud pochází starý název «kopa grošů» (1 kopa = 60). Groše byly české i míšeňské. Ves Plichtice platila ročně 6 kop 24 grošů, t.j. zjednodušeně  6 kop x 60 = 360 grošů + 24 grošů = 384 grošů za rok.  Pro srovnání nádeník si tehdy vydělával 2 groše za den, boty stály až 18 grošů. V uvedeném příkladu 384 grošů představuje mzdu jednoho nádeníka za 192 dnů, t.j. za 6 měsíců (192 dnů x 2 groše = 384 grošů).

Na dalších sedmi vsích, podle tohoto urbáře, vrchnost lažanská každoročně jmenovitě na «osedlých»  vyžaduje:

• Lažany: «poddaného lidu s potahy je 7, suma platu svatojiřského a svatohavelského činí 22 kop 52 grošů, vánočního 20 grošů; 45 slepic, roboty sečení sena 10 dní, roboty ženní (ve žních) 15 dní». Jako poddaní jsou zapsáni Jan Krejčí z pustého gruntu Píckovského, pustý grunt Burešovský jinak Roubalovský, grunt Častovský, grunt Černýho, na něm Jan Bachor, Mikuláš na Netahlovským gruntu jinak Strolenovským, svobodný grunt náležící Ouředníkovi, grunt Machačovský, krčmář Barta Jímele, Jan Maštálka na Kovářovský chalupě, Jan Tesař na chalupě Václavovský, Matouš Jímele, Václav Mašek.

• Nekvasovy: «suma lidí osedlých je 15 a 1 chalupník (chalupa je pustá), platu svatojiřského a svatohavelského 14 kop 30 grošů a 6 denárů, vánočního 13 kop 36 grošů; potom žita 199 strychů, ječmene 91 a 1/2 strychu, ovsa  115 strychů (pozn.: míra «sutého» obilí. t.j. zrní byla 1 strych = 93 litrů, t.j. cca 74 kg obilí), roboty ženní (ve žních) 69 dní, slepic 25, vajec 575 ks, koudele 22 předen; dále tito lidé všechni jsou povinni ze spolka vrchnosti své ročně dáti máku 1 míru, říp (řepy) sedm kolníků (vozů). Ty vejš psané lidi všichni svolili se za šafrán a jedno tele každoročně po 5 kop grošů na hotových penězích odvozovati. Místo telete a šafránu jest to rozepsáno na svatomartinovský plat. Ze mlejna pak krmný vepře dva».

• Kvášňovice: «suma lidí poddaných osedlých je 12, platu svatojiřského a svatohavelského 16 kop 52 grošů, vánočního 5 kop 52 grošů; slepic 22, vajec 16, ovsa 22 strychů (cca 16,5 q), koudele 132 předen napříst».

• Velenovy: «suma lidí poddaných osedlých je 47, platu svatojiřského a svatohavelského 66 kop 12 a 1/2 groše; 78 slepic. Týž lidé v té vsi povinni jsou od starodávna, kdyby se Vrchnost jejich, totiž Pán ženil syna neb dceru vdával anebo křtiny strojil, mají týž lidé po 2 slepicích a jednom strychu ovsa (cca 74 kg) Pánu dáti. Též jsou povinni na lovy a shony chodívati, kdy se jim poručí». Pro představu jmenujme jen některé z poddaných: Tomáš Florian, Václav Votýpka, Jan Zahrádka, Matěj Hudlička, Jakub Železný, Pavel Muchna, Václav Špeta, Jan Vlk, Blažej Sládek, Jan Stupka, Jan Šipla, Pavel Švehla, Jiřík Koch, Jan Hrdej, Jiřík Junek, Václav Žeha, Jiřík Hůlka, Jakub Štejkýř, Václav Noha, Šimon Liška, Pavel Karhan, Jan Kubát...

• Radice: «suma lidí poddaných osedlých je 7 a to Jakub Držpytel, Mareše - vdova, Jakub Mlynář, Václav Bureš, Jan Hřebenář, Anna Kantová, Adam Krejčí a jedna krčma vejsadní; platu svatojiřského a svatohavelského 10 kop 12 a 1/2 grošů; roboty ženné 2 dny, slepic 17. Ty všichni lidé poddaní na lovy a shony, kdy se jim poručí, choditi povinni jsou. V té vsi jest činen panský dvůr a jinak nezůstává žádný».

• Žďár: «suma lidí poddaných osedlých je 12 a to Pavel Škach, Matouš Hlaváč - na něm hospodaří Dorota, vdova po nebožtíkovi, Jakub Hrdina - na něm hospodaří Jan Žeha, Jakub Vítkovic, Ondřej Kostýnek - na něm hospodaří Jan Pavlin, Štěpán Jílek, Anna Štěrbová - hospodaří Jiřík Štěrba, Jan Mareška - hospodaří Jakub Mareška, Kateřina Nových - hospodaří Jan Vavřička, Jan Benda, Martin Mlynář - grunt je pustý, Martin Bartík - hospodaří Petr Macháček a jedna krčma vejsadní; , platu svatojiřského a svatohavelského 16 kop 48 grošů; slepic 20, vajec 10 (1 ks 40 denárů), roboty nic».

• Plichtice: povinnosti vrchnostenské uvedeny jsou výše.

• Hnačov: «lidí osedlých s potahy je 5 a to Adam Beran - za hospodyni je Anna pozůstalá vdova po nebožtíkovi Jiříkovi Vránovi, Martin Kaubík - hospodaří Jakub Kaubík, Barta Zajíc - hospodaří Matouš Kurz, Martin Pavlas, Jiřík Lepší; platu svatojiřského a svatohavelského 3 kopy 20 grošů, svatojakubského 3 kopy 20 grošů, vánočního 2 kopy grošů».

• V tom času roku 1650 Vrchnost vydává i "34 Artikulí k soudu", dnes je lze přirovnat k «občanskému zákoníku». 34. artikule praví «Stavení žádný hospodář nespouštěti, nýbrž čím dál rok od roku zlepšovati a opravovati, byl-li by pak který hospodář v též vsi nedbalej, má ho rychtář časně napomenouti, aby stavení nespouštěl a jestli by se napraviti nechtěl, tehdy má to rychtář na Pana hejtmana vznésti a Pan hejtman jej k tomu trestáním přidržeti anebo týž grunt jinším lepším hospodářem vosaditi». Poznámka: hejtmanem nad panstvím byl jakýsi zemědělský řefitel velkostatku. 13. artikule přikazuje «Žádný nemá na cizí grunty bez povolení Pana hejtmana za druhého, buďto za peníze aneb za vůli v rukojemství postavovati v cizích vrchstev v obilí nebo peníze se dlužiti, třebas jim to bez rukojmí půjčovati chtěli». 33. artikule nařizuje «Podruzi, který by v který vsi na gruntech Jeho Milosti Pána byli a poničení příšlo, aby na mlat anebo poselství šli, žádný z toho se buď on poddaný anebo nepoddaný, poněvadž se na gruntech Jeho Milosti Pána vytahovati a zpěčovati nemá». 29. artikule nabádá «Žádný bez vůle a vědomí Jeho Milosti Pána a Pana hejtmana žádných dědin, luk a lesů ode dvora svého prodávati nemá, pod propadením toho a vejš doloženou pokutou, jakož i na polovici setí, se též zapovídá. A kdo by psaného povolení se toho určení a pokutě do důchodu všecken propadne». Důležitá 19. artikule praví «Žádný svý dcery k manželství bez povolení Vrchnosti Jeho Milosti zamlouvati nemá, trefilo-li by se pak , že by kdo z mužského pohlaví poddaných Jeho Milosti a ženu sobě na cizích gruntech namluvil, tehdy o vyhoštění k ní Panu hejtmanovi anebo Jeho Milosti Pánu se ráčiti má a ne aby se pracemi na cizí grunty vyhostiti dáti chtěl». Z horlivosti zase značená 19. artikule nařizuje «Na děti podruhův, pastejřův, vojákův, co se jich na gruntech Jeho Milosti Pána splodí, má rychtář, obzvláště pak kmotrové pilný pozor dáti, když se podruzi, ovčáci, pastýři mění a děti poddané při sobě mají, aby je zaručovali a do knih popsaný lidi Jeho Milosti Pána zapisovati dali, když k desíti letům přijdou, že je chtějí pak před Vrchnost postavovati, tak aby se poddanosti nevytahovali». 26. artikule praví «K Každému novému létu má se rychtář o to starati, aby sirotkové a zběhlý lidé shledaný byli a před Panem hejtmanem se postavili tak, aby se na gruntech Jeho Milosti Pána živili a z poddanosti nevystěhovali». 20. artikule nařizuje «Vejrunky aneb peníze gruntovní při žádném jiném času, nežli při držení soudu, aby jeden každý svého unésti bez broukání a leny skládal a tu aby se v přítomnosti rychtáře zapsati k jednomu každému za spravedlivě učiniti mohlo». Následující 21. artikule zní «Co se ourokův, berní, kontribucí dotýče, ty mají od poddaných, kdy se jim uznání a den termínu je časně odvozovati býti tak, aby Vrchnost skrze to zaneprázdněný nebyli a příčiny, proč s nimi věřiti a kárati nemá». 17. artikule praví «Byl-li by který z poddaných Jeho Milosti Pána ve městě neb kdekoliv jinde ve vsi pro dluh jiného souseda neb poddaného obstaven, žádný ale o své újmě vynucovati nemá, nýbrž hned to na Pana hejtmana vznésti a dalšího v té věci opatření očekávati». 12. velice hlídaná artikule praví «Žádný z poddaných, bez vůle a vědomí Jeho Milosti Pána anebo Pana hejtmana, nemá na gruntech žádné myslivosti provozovati, také v řekách a potocích nebo rybnících ryb, raků chytati ani perel hledati, pod pokutou vejš položenou».  15. artikule nařizuje «Do žádnýho cizího mlejna, nežli do mlejna Vrchnostenského, kdož jsou prve oddaný, žádný jinam voziti ani nositi nemá, pod pokutou tří grošů a jesliže by jim mlnář také dobře nemlel a v tom nějakého věřitele svého užíval, tehdy mají o to se ku Pánu Bohu Jeho Milosti a Pan hejtman na nich co takového ukázáno bude, podle dobrého uznání jej ztrestati a pokutovati». Dnes již zcela zapomenutá a nerespektovaná 22. artikule nařizovala «Hajný nad lesy, lukami, řekami, potoky, podle povinností svých Pánu Bohu a Jeho Milosti Pánu učiněných, na to bedlivý pozor dáti mají, aby v lesích dříví krásti, na lukách trávu sekati, v řekách, potocích a rybnících ryb, raků chytati ani perel hledati nedali a jináčích všelijakých škod činiti nedopouštěli a sami toho též nečinili, na to obzvláštní péči míti mají, aby tudy duší svých nezavedli a naše pokuty časně i věcně nevedli». Velice důležitá a dnes již zcela zapomenutá 9. artikule nařizovala «Žádný jeden druhýmu aby rolí nepřeorával ani v lese dříví nepřesekával, neplenil a mýtí nedělal, jestliže by pak co takového se přitrefilo, tehdy jeden každý nehudrujíce se, na rychtáře to vznes, kdež rychtář má na to vyjíti, to spatřiti a kdo by druhému rolí převoral anebo v lese dříví posekal a zaplanil, aby k slyšení na právu tomu, komuž se škoda stala převedena a přátelským během porovnáno to býti mohlo, k tomu se přičiniti mají. Jestliže by pak také sváry mezi lidmi o pastvu škody nejen z dobytka vznikly, ten každý na rychtáře to vznes, na vadě se tím od koho se škoda stala a rychtář to má jednomu každému slušně na právu považíc toho a spatříc škody, přizvati a byl-li by některý tak nezbedný, že by za úmyslu druhému škody dělal a potom na rozeznání rychtáře přestati nechtěl, to rychtář na Pana hejtmana vznésti má a ten, kdož na nich přestati nechtěl, bude povinnen k záduší 30 grošů pokuty dáti a k tomu tejden ve vězení seděti». Dnes velice aktuální a zcela nerespektované ustanovení 30. artikule znělo «Při každý jedný obci rychtář má na to bedlivý pozor dáti, kde zlý cesty jsou, aby se časně opravovati daly, tak aby skrze zlost cesty vyježděným na polích a lukách škoda se jiným nedála !». Podobně přikazuje i 16. artikule «Aby žádná obec sobě žádný nový cesty přes dědiny, louky nedělali, nad to jiným dělati nedopouštěli». 28. artikule zavazovala «Kdož jest povinnen jaké ploty, plaňky, ohrady držeti a hraditi, obzvláštně v průhonech a blízko vsí, ten jich spouštěti nemá, nýbrž raději čím dál vždy více opravovati má, tak aby pro jeho neopatrnost z nespravování hradeb jiným spolusousedům škody se nedály».  I na dnes velice aktuální mezníky již tehdy pamatovala 11. artikule «V každý obci nebo vsi má rychtář se všemi sousedy, vezmouce pacholata syny své s sebou každoročně při svátkách Svatodušních na všecky meze a mezníky, které s jinými okolními, ano i mezi sebou mají, vycházeti, mezníky shlídaje, mladým lidem ukazovati, aby mezníci v čerstvé paměti jak starým, tak mladým lidem pozůstávaly a tudy Vrchnost k zaneprázdnění s okolními sousedy přicházeti neráčila». Na dnes vědomé a záměrné ničení mezníků zejména jedním občanem v Plichticích již tehdy pamatovala 10. artikule k soudu «Mezníků žádný bez vůle Jeho Milosti Pánův a sousedův nemá nijakž vymítati, tak také přesazovati, pod pokutou vejš vyměřenou, jako také v lesích dřív hraničených anebo lečí pod tenaty».   

                                                          ♣ ♣ ♣ ♣

Třetím dochovaným urbářem je daleko přehlednější kniha z 16.5.1655 zachycující ves Plichtice se stejnými ročními úroky i termíny, jak stanoví předchozí urbář z roku 1654 a poddanými sedláky nyní jsou: Mařena Kozlová z gruntu Bělochovského, Lída Pulcová z gruntu Pulcovského, Jíra Pulec z gruntu Pulcovského, Adam Tkadlík z gruntu Karlíkovského, Jakub Hejkal z gruntu Hejkalovského a Jan z chalupy, pozdějšího gruntu Adamovského. Tento urbář zapsán byl do «Desk zemských» a jeho správnost ověřili dva písaři «Desk zemských Království Českého v outerý po svaté Markytě to jest 14. července léta 1671». Dalších povinností ani roboty vrchnost podle tohoto urbáře na plichtických nevyžaduje. Pro ostatní vsi Lažany, Nekvasovy, Kvášňovice, Velenovy, Radice a Žďár jsou povinnosti vrchnostenské podobné urbáři předchozímu.

Pro zajímavost ves Velenovy, kromě ročních úroků, povinna jest opět odevzdat i 78 slepic a dále je zapsáno «Když lidé té vsi povinni jsou od starodávna, kdybyž se Vrchnost jejich, totiž Pán ženil syna aneb dceru vdával aneb že by křtiny strojil, mají též lidé po dvou slepicích a po 1 groši ouroku každý Pánu ku pomoci dáti. Též jsou povinni na lovy a shony choditi, když se jim přikáže». Co si ta «milostivá» Vrchnost na své poddané ještě dále nevymyslela ?

Roboty

byly velkou zátěží podddaného lidu selského, který je byl povinen vykonávat pro «svého» vrchnostenského pána, v případě vsi Plichtice to byla vrchnost lažanská (Lažany Defurovy). Povinnost roboty ležela na gruntu, nikoliv jmenovitě na lidech a robotovalo se na pozemcíh panských dvorů. Roboty, konané s potahem (1 kůň nebo 2 voli) nazývány byly tažné (Spannfronen) a ruční neb "pěší" (Handfronen) a jejich velikost byla dána zákonem, smlouvou neb "obyčejem" (zvyklostí). V panských urbářích aneb "zvyklostmi" bylo pevně stanoveno, kolik dní a v kterou roční dobu jest poddaný povinen na "panském dvoru" robotovati.

• Zákonem byla robota v království Českém upravena poprvé robotním patentem císaře Leopolda I. z 28. června 1680, podle něj robotovati vůbec se nesmělo v neděli a ve svátek a když robota nebyla přesně vytčena, neměla trvat déle než tři dny týdně (v době žní a senoseče) a trvati měla "od východu až do západu slunce, avšak tak, že k polednímu odpočinku popřány měly být dvě hodiny". V nepředvídaných nebezpečích a v případě práce neodkladné museli ale poddaní robotovati ustavičně, tak jako i při t.zv. "dalekých fůrách"  v robotě potažní. Stručně řečeno, muselo se robotovat nepřetržitě.

• Císař Karel VI. opakoval předešlý předpis a s malými úpravami vydal nový robotní patent 22. února 1717.

• Patent z roku 1717 vystřídán byl patentem novým z 28. ledna 1738, jenž stanovil, že robota nemá trvati jako dosud "od slunce východu až do slunce západu, nýbrž tažná o dlouhých dnech jarních a letních nanejvýše 10 hodin denně, avšak naproti tomu zase o senách a žních nemělo se těchto 10 hodin počítati tak přesně". Při robotě ruční měl "robotíř něco dýl než hovado vytrvati". V naléhavých případech mimořádných připouštěla se i robota "celotýdenní", vrchnost měla však přitom dbáti, aby "poddaný mohl vedle panské roboty vzdělávati také pozemky své".

• V roce 1775 se celé Čechy zmítají selskými vzbouřeními, proto rakouskou panovnicí císařovnou Marií Teresií vydán byl 13. srpna 1775 nový robotní patent, upravující robotní povinnost poddaného nově podle výše roční kontribuce (pozemkové daně), kterou poddaní platili státu, a to na základě vypsání z roku 1773. Podle patentu robota měla býti zmírněna a upravena. Bylo ponecháno na vůli poddaných, aby se prohlásili do 16.10.1775, chtejí-li budoucně, a to od 1.11.1775, vykonávat robotu dosavadní nebo chtějí-li se podrobit robotě nové. Zajímavostí je, že starý patent z roku 1738 zůstával v platnosti v těch ustanoveních, která nebyla převzata do patentu nového. Zvolená robota pak zapisována byla do zvláštního rejstříku. Stručně a jasně řečeno, poddaní sedláci museli i nadále robotovat «od nevidim do nevidim».

Řádné plnění robotní povinnosti pro mnohé poddané z řad líných chalupníků bývalo časté a vznikaly tak robotní resty, zapisované ve vrchnostenské kanceláři do zvláštní knihy. Proto v roce 1783 byl vydán zákon o odpěračích roboty, v němž bylo stanoveno, že porušení robotní povinnosti «vzpurností» má se trestat a to od 10 do 25 ran holí, což je zaručený způsob, jak poddaného naučit poslušnosti. Ranám holí se má dávat přednost před trestem vězení. Posléze bylo vydáno doplňující nařízení z 16. srpna 1790 o odpěračích roboty. Z Plichtic takoví «robotníci» vážili zahanbující dlouhou cestu pro «výprask» do 15 km vzdálených Lažan Defurových, případně trest vykonal rychtář plichtický. Zpáteční cesta do domovských Plichtic bývala asi velice dlouhá. V dnešní době, tedy po 220 letech, by vrchnostenská lísková hůl byla v «provozu» nepřetržitě.

                                                            ♣ ♣ ♣ ♣

Pánem plichtických poddaných se od roku 1723, kdy statek lažanský odkoupil od hraběcí rodiny Götzů, stal Jan Ferdinand Des Fours, říšský hrabě z Mont et Athienville, který zároveň přikoupil v roce 1731 Hrádek (u Sušice), na kterém později Des Foursové sídlili a roku 1738 získal též Velhartice. Po smrti Jana Ferdinanda Desfours v roce 1757 statek zdědil synovec jeho Fridrich Desfours, ozdoben mnoha tituly. Pro plichtické to znamenalo, že jejich «vrchnostenský pán lažanský» od roku 1731 zvětšil původně malé lažanské panství, čítajíc jen osm poddanských vsí, o panství «hrádecké», k němuž přináleží vsi Hrádek, Odolenka, Lešišovy, Kašovice ... Od toho roku tak plichtičtí sedláci mohou přivádět si své nevěsty i z panství Hrádek, dosud mohli jen z Velenov, Žďáru, Nekvasov. 

Pozdější robotní seznam (urbář) z roku 1757  psán jest německy a stanoví již i pro poddané z Plichtic, kromě dědičně stálého úroku, vůbec  poprvé i povinnost robotní, právě pro lažanského Pána Fridricha Desfours, podle nového robotního patentu Karla VI. ze dne 27. ledna 1738 a starodávného způsobu. V tomto novém patentu prvně bylo stanoveno, že robota nemá trvati jako dosud od slunce východu až do slunce západu a měl «robotíř při rukovní (ruční) práci něco dýl než hovado vytrvati». Povinnost roboty ležela vždy na gruntu, nikoliv na lidech. V té době bylo v Plichticích již 17 chalup, z nichž se stanovuje povinnost robotní jen pro 15 chalup. Chalupa obecního pastýře Pastuška č.p. 18 (5) Bartoloměje Bendy je od roboty svobodná, rovněž tak panská krčma č.p. 9 (15).  Ve vsi je 6 sedláků, každému z nich je stanoveno 5 dnů v týdnu roboty potažní na panském, celkem za rok 260 dnů (52 týdnů x 5 dnů) a 5 dnů v týdnu roboty ruční, celkem za rok též 260 dnů. 260 dnů potažní roboty je každému sedlákovi oceněno sumou 24 zlatých/rok a 260 dnů ruční roboty pak sumou 12 zlatých/rok, dohromady 36 zlatých/rok. Ostatním 8 chalupníkům stanovuje se povinnost robotní pouze na 1 den v týdnu, celkem za rok jen 52 dnů roboty na panském, oceněno 2 zlaté a 30 krejcarů/rok pro každého chalupníka. • Čísla popisná všech, tehdejších sedmnácti chalup v Plichticích uvedena jsou současná (v závorce původní).

Sedláci:

• grunt Bielochovský č.p. 8 (16) s hospodářem Bartholomějem Bielochem • grunt Adamovský  č.p. 6 (1) s hospodářem Janem Adamcem (Kudrnou) • grunt Pulcovský  č.p. 7  (17) s hospodářem Ondřejem Pulcem (Mirtlem) • grunt Niemcovský  č.p. 4  (2) s hospodářem Pavlem Němcem (Mareškou) • grunt Karlíkovský  č.p. 2  (3) s hospodářem Matějem Karlíkem • grunt Hejkalovský  č.p. 1  (4) s hospodářem Jakubem Hejkalem (Bendou).

Chalupníci:

• chalupa Thomase Hejkala č.p. 17 (6) • chalupa Václava Radiny (Poklopa) č.p. 16 (7) • chalupa Václava Karlíka (Laufra) č.p. 15  (8), pozdější obecní chudobinec • chalupa Bartholoměje Bendy, obecního pastýře, č.p. 14 (9) je od roboty svobodná • chalupa Thomase Wrby (Karlíka) č.p. 25 (10) • chalupa Václava Roubala č.p. 13  (11), v r. 1962 zbourána • chalupa Ondřeje Rybnikáře (Štěpána) č.p. 24 (12), v r. 1930 zbourána • chalupa Tomáše Švece (Šolara) č.p. 10 (13) • chalupa Tomáše Pulce č.p. 11  (14), v r. 2017 zbourána.

                                                           ♣ ♣ ♣ ♣

Jako povinnost k vrchnosti roce 1769 nově nastoupivší vrchnostenský Pán na panství Lažany (dnes Defurovy) - Fridrich, Svaté říše římské hrabě Des Fours z Mont a Athienville, její Císařské a Královské Výsosti a Milosti, skutečný komorník též králův, Komorního a berního soudu přísedící v Království Českém, dědičný Pán na Hrádku (pozn. u Sušice), Velharticích, Lažanech (pozn. Defurových), Tmani a Louníně (pozn. v okr. Beroun poblíž Hořovic), provedl knihovní «Zápis gruntů plichtických», v němž nově stanovil i povinnosti poddanské pro všech 17 držitelů chalup v Plichticích. Pro každý grunt selský Bělochovský, Adamovský, Pulcovský, Němcovský, Karlíkovský a Hejkalovský ustanovil povinnost robotní potažní s «jedním koněm aneb dvěma volama od sv. Václava (28.9.) až do sv. Jana Křtitele (24.6.) skrze 3/4 léta každej tejden po 4. dnech a odtud zase až do sv. Václava stačí 1/4 léta celej tejden neb 6 dní dohromady, ale celoročně dvěstě třicet čtyři dní vypadává». Kromě potažní roboty musela být vybejvána (vykonána) i robota pěší (ruční) «s jednou statnou osobou napodobně od času k času, jak při potažní robotě jmenováno a vysazeno, přesto ve žních skrze 3 dny dvě osoby na žně a tak celoročně dvěstě třicet sedum dní vybejvat povinnen jest». Kromě toho přetrvávala povinnost každého sedláka Milostivé vrchnosti «dědičně při sv. Havlu (16.10.) každý rok k odvádění na penězích jeden zlatej, osum krejcarů a čtyři groše stříbrné měny». Další povinností každého sedláka «ještě jest povinnost z vrchnostenského vinopalu celoročně o sv. Jiří (24.4.) žejdlík kořalky neb kalený bráti a za takovou po šesti krejcaru za žejdlík vkládati». Robota potažní byla vybejvána (vykonávána) převážně na panství hrádeckém  (pozn. Hrádek u Sušice), z panství tohoto si snad všichni sedláci plichtičtí přivedli i nevěsty. Pro každou z dalších devíti chalup podružských v Plichticích (Jakuba Hejkala, Václava Radiny, Vojtěcha Kolaříka, Martina Bendy, Jana Šolce, Antonie Vrbové, Matěje Roubala, Ondřeje Rybnikáře, Tomáše Vavřičku) byla stanovena povinnost robotní pěší «každej tejden jeden den v senách a obilí sklizni robotu slušně vykonati». Poslední dvě chalupy a to krčma plichtická a obecní pastouška jsou od roboty svobodné.

                                                             ♣ ♣ ♣ ♣

Podle nového robotného patentu z roku 1775, zmíněného výše, byla robotní povinnost mírnější a pro 6 sedláků plichtických stanoveno každému bylo «každý tejden tři dny potažní roboty s jedním koněm, vždy celoročně jednosto padesát šest dní, pravím 156 dní, s patřičným nářadím a čeledínem, dle předpisu Nejvyššího robotního patentu a rozkazu vrchnostenského ouřadu, na jakoukoliv práci odbejvati». Poddaní podle nového patentu byli rozvrženi do 11 tříd robotních. Sedláci plichtičtí, zařazení v 7. třídě robotní, platili kontribuce (daně) v rozmezí od 9 zlatých 31 krejcarů do 14 zlatých 15 krejcarů. 1 třída robotní zahrnovala v Plichticích 13 domkářů, kteří neplatili žádné daně, nemajíce pozemků, zavázáni byli pouze k nejnižší robotě ruční (pěší) po 13. dnech do roka a robota jednoho takového chalupníka ohodnocena byla vrchností na celkových za rok 2 zlaté 36 krejcarů (12 krejcarů za den). Obecnímu pastýři Janu Šolcovi z Pastušky obecní vyměřeny byly jen 3 dny roboty v roce, oceněné 27 krejcary (9 krejcarů za den). V té době z celkových 22 chalup plichtických bylo šest gruntů selských, třináct chalup domkářských, jedna chalupa obecního pastýře (Pastuška) a jedna chalupa byla židovská. Kromě toho v Plichticích žilo ještě 6 podruhů bez příbytku a to Rozaria Bendová, Rozaria Roubalová, Tomáš Kurecz, Vojtěch Šoral a Matěj Šolcz, jimž byla vyměřena povinnost roční robotní od jednoho do tří dnů.

                                                          ♣ ♣ ♣ ♣

I pro Plichtice poddanské reformy císaře Josefa II. (vládl 1780-1790), syna císařovny Marie Teresie, znamenaly postupné uvolňování poddanství a to vydáním patentu z 1. listopadu 1781 o «zrušení nevolnictví», nikoliv ale poddanství. Ke zrušení poddanství, tedy všech práv vrchnosti nad poddanými, včetně roboty, dochází až po 67. letech zákonem o «zrušení roboty ze 6.září 1848».  Další povinnost sedlákům rovněž stanovovala «duchovnímu pastýři, totiž Panu faráři Plánickému, dle fase desátků, každoročně po jednom věrteli žita, ječmena a ovsa (1 věrtel = 23,4 litru obilí = cca 20 kg obilí), letníků od každé krávy 3 krejcary (letník=sýr-tvaroh odváděný 1x ročně na faru z každé krávy, nebo zaplacení z každé krávy 3 krejcary), jeden koláč a napodobně i vajec» a i kantorovi dle «fasy» (přiznání) patřící povinnost řádně odevzdat.

Od roku 1785 se pracovalo na «Josefském katastru», v němž již byla evidována veškerá poddanská i panská půda (rustikální i dominikální), vyjma té bez hospodářského užitku. Císař Josef II. nařídil «Patentem o reformě daně pozemkové a vyměření půdy» z 20.4.1785, všechny úrodné pozemky zaměřit, zobrazit v mapě a určit jejich výměru a «hrubý výnos» podle úrodnosti. Dosud platná berní jednotka «usedlost» byla nahrazena jednotkou mnohem menší «pozemkem» a nově byly vytvořeny «katastrální obce». Plichtice v té době přiřazeny byly ke katastrální obci Velenovy. Pozemky byly číslovány t.zv. «topografickými čísly», v pozdějším stabilním katastru byla použita zcela odlišná čísla «parcelní».V Josefském katastru jsou prvně užita i čísla popisná chalup (Numerus conscripto) z roku 1770. «Patent berní a urbariární» z 10. února 1789 měl odlehčit neúnosným břemenům poddaných a nově stanovil, že poddanému sedlákovi má zůstat asi 70 % hrubého zisku z půdy, po přednostní povinnosti vůči státu 12,2 % výnosu a na urbariární dávky vrchnosti zůstane 17,8 % hrubého výnosu. Reforma vstoupila v platnost 1.11.1789 s roční přechodnou lhůtou. Než ale tato doba uplynula, patent byl na nátlak šlechty odvolán 9.5.1790 Leopoldem II., nástupcem dne 20. února 1790 zemřelého císaře Josefa II. (Leopold II. byl mladším bratrem Josefa II.). Tak došlo k obnovení poddanských povinností znovu podle Robotního patentu z 13. srpna 1775. 

Grunty plichtické

V roce 1769 novému vrchnostenskému pánovi na Lažanech (Defurových) byli zapsáni do společné Knihy gruntovní II. pro vsi Nekwasow, Ždiaro a Plchticze všichni držitelé gruntů. Nový pán je v knize uveden jako : Já Friedrich, Svaté římské říše hrabě Des Fours z Mont a Athienville, její Císařské a Královské Výsosti a Milosti, skutečný komorník též králův, Komorního a Berního soudu přísedící v Království Českém, dědičný pán na Hrádku (pozn. u Sušice), Velharticích, Lažanech (pozn. Defurových), Tmani a Louníně (poblíž Hořovic). Některé zápisy v Knize gruntovní byly ještě provedeny hrabětem Janem Ferdinandem, kterého synovec Friedrich oslovuje: od mého milého, slavné paměti v Pánu zesnulého pana strejce pana Pána Jana Ferdinanda hraběte Des Fours.  V roce 1770, kdy bylo zavedeno povinné číslování domů, bylo v Plichticích zapsáno 17 čísel popisných.

                          Jména držitelů gruntů plichtických                              

             v  roce 1769             hodnocení ctností         v roce 2016

č.p. 1  živnost sedlská Adamovská                                       č.p. 6

          - Jan Adamecz                 ★★★☆☆             Kudrna - U Adamů

č.p. 2  živnost sedlská Niemczovská                                     č.p. 4                            

          - Francz Niemecz               ★★★☆☆               Šipla - U Němců                        

č.p. 3  živnost sedlská Karlíkovská                                       č.p. 2

           - Matěj Karlík                   ★★★☆☆                Turek - U Karlíků

č.p. 4  živnost sedlská Heikalovská                                       č.p. 1

           - Jakub Heikal                  ★☆☆☆☆                Šipla - U Hejkalů

č.p. 5  pastouška obecní               ★★☆☆☆                      č.p. 18

           - obecní pastýř Josef Šoral                               Uhlík - U Pastušků

č.p. 6  chalupa podružská                                                    č.p. 17

          Tomáše Heikala                ★☆☆☆☆                 Pohanka - U Přibylů

č.p. 7  chalupa podružská                                                    č.p. 16

          Pavla Radiny                    ★★☆☆☆                  Nesnídal - U Poklopů

č.p. 8  chalupa podružská                                            č.p. 15 zaniklo r. 1960

          Vojtěcha Kollaříka            ★★★☆☆                    nyní chata ev.č. 71

č.p. 9  chalupa podružská                                                     č.p. 14

           Martina Bendy                 ★★☆☆☆                   Bechynský - U Melců

č.p.10  chalupa podružská                                         č.p. 25 (od r.1997 ev.č.63)

           Antonína Wrby                ★☆☆☆☆                    Břízová - U Kolářů

č.p.11  chalupa podružská                                             č.p. 13 zaniklo r. 1960

           Matěje Roubala              ★☆☆☆☆                     Zelenková - U Krejčů

č.p.12  chalupa podružská                                              č.p. 24 zaniklo r. 1930

           Andresa Rybnikáře         ★☆☆☆☆                      U Moušlů (zabit 1913)      

č.p.13  chalupa podružská                                                         č.p. 12

           Matěje Haluzny              ★★☆☆☆                       Homuta - U Dubanů

č.p.14  chalupa podružská                                                         č.p. 11

           Jakuba Pulcze                ★★☆☆☆                        Stulík - U Zajíců

č.p.15  panská krčma                                                                č.p. 9

           Matěj Hrdina ze Žďára    ★☆☆☆☆                        Karlík - U Šenkýřů

č.p.16  živnost sedlská Bielochovská                                           č.p. 8

           - Bartoloměj Běloch        ★★★★★                        Běloch - U Bělochů   

č.p.17  živnost sedlská Pulcovská                                               č.p. 7

           - Ján Pulecz                   ★★★☆☆                         Karlík - U Pulců 

V roce 1771 pak byla vystavena Václavem Behenským chalupa židovská s přiděleným č.p. 18 (dnes čp. 5 U Chalupů). Následovalo vystavení chalupy číslo 19 (dnes čp. 3 U Kočů), která docela schořela a nově byla vystavena znova kolem roku 1780 Janem Karlíkem. Další nově vystavenou chalupou bylo č.p. 20 "u Ševců", vystavené Kateřinou Šoralovou v roce 1783 (dnes č.p. 10 U Zelenky).  Kolem roku 1785 byla znovu vystavena i chalupa č.p. 21 Janem Hejkalem (dnes č.p. 23 U Řeháčků) - předtím chalupa židovská. V roce 1805 bylo v Plichticích 21 stavení a bylo označeno prvním číslováním, zavedeným v roce 1770. Zajímavostí v tomto číslování bylo, že postupovalo od «rychtářského» č.p. 1 "U Adamů" podle pohybu slunce, t.zn. že stín se během dne posouvá doprava (ve směru pohybu hodinových ručiček), až k č.p. 17 "U Pulců". Druhé číslování postupovalo opačně proti směru pohybu hodinových ručiček do leva a začalo č.p. 1 "U Hejkalů".

Na podzim roku 1805, v počátku přípravných prací na založení Stabilního katastru, byly všechny chalupy v Plichticích označeny nově. Toto druhé číslování domů z roku 1805, zcela odlišné od prvního, je platné dodnes. V roce 1806 vystavěna byla na samotě u Plichtic Pohodnice u Wohlmuthů a bylo jí přiděleno plichtické č.p. 21, které bylo odňato chalupě U Řeháčků, původně s č.p. 21. Chalupa u Řeháčků pak dostala nově židovské číslo I, později pak č.p. 23. První číslování se stalo již chaotickým, protože chalupy osídlené židy, musely být označeny čísly římskými. V Plichticích to bylo č.p. I (dnes č.p. 23 u Řeháčků), II (zaniklé  č.p. 24 u Moušlů v Loužku) a III (dnes č.p. 25 u Břízů). Obávaným živlem té doby byly požáry, protože mnohé chalupy byly t.zv. spalné, t.zn. byly převážně dřevěné.

             ★☆☆☆☆     ★★☆☆☆     ★★★☆☆     ★★★★☆     ★★★★★    

Kdo žil v Plichticích před námi ?

Stručným přehledem uvádím posloupnosti majitelů na jednotlivých usedlostech v Plichticích i s vyznačením jejich převažujících ctností (tučné hvězdičky), ale také neřestí (bílé hvězdičky). Člověkem čestným odpradávna býval člověk s některou z těchto z dvanácti vrozených vlastností: vírou, nadějí, láskou, trpělivostí, moudrostí, statečností, cudností, pílí, štědrostí, upřímností, spravedlností a střídmostí. Naopak neřestným člověkem je člověk s těmito z dvanácti převažujícími vlastnostmi: pýcha, lakomství, závist, smilstvo, obžerství, hněv, lenost, zoufalství, lehkomyslnost, pomluva, lstivost a podvod.                           

č.p. 1 U Hejkalů: st.p. 6 • ★☆☆☆☆ •  vystaveno na návsi okolo r. 1650 Jakubem Hejkalem (Hejkalové až do r. 1695 - 50 roků)  → Martin Benda  ze Žďára od r. 1695 a další dvě pokolení Bendů až do roku 1773, bezmála 80 roků (psaných Benda, jinak Hejkal) → Matěj Šipla z Velenov od 30.1.1773 do 9.4.1787 → Blažej Brejcha z Tedražic od 17.6.1787 po dobu 10 let do roku 1798 → Vojtěch Šipla  z Plichtic od 28.10.1798 a potom jeho syn Martin Šipla do 14.6.1850 → Josef Benda  ze Žďára od 3.2.1853 do roku 1867 → František Šipla od 25.11.1867 → dále již nepřetržitě Šiplové,

č.p. 2 U Karlíků: st.p. 4 • ★★☆☆☆ •  vystaveno před r. 1411 → r. 1600 Bartoloměj Kadlík (Karlík) → pak nepřetržitě Karlíkové → Miloš Turek od 9.2.2005,

č.p. 3 U Kočů: st.p. 3 • ★☆☆☆☆ •  vystaveno kolem r. 1780 Jánem Karlíkem → Jakub Štětka  z Velenov od 23.8.1789 → 8.11.1821 chalupa docela shořela → Václav Hrdý s manž. Kateřinou (dostali spáleniště) od 29.5.1822  → Anton Štětka od 3.10.1818 → 2.5.1914 požár chalupy č.p. 3, říkalo se, že byl založen s úmyslem (pojišťovací podvod) → František Burda od 17.12.1943 → potom chalupa v držení potomků Františka Burdy (s podíly vlastnictví 1/8, 2/16 a pod.) → od 11.6.2003 výlučným vlastníkem již celé chalupy je Jan Burda, nar. 1947 z Chomutova,

č.p. 4 U Němců: st.p. 2 • ★★☆☆☆ •  vystaveno kolem r. 1660 Tomášem Němcem, jenž byl ještě v r. 1630  hospodářem na druhém dílu «půlci» dvora «Pulcovského» Jíry Pulce v Plichticích (Tomáš Němec, zvaný «Pulec» si vzal za manželku Ludmilu Pulcovou). Druhý díl «půlec» dvora «Pulcovského» v Plichticích byl později oddělen a tak vznikl nově v Plichticích dvůr Němcovský → syn Tomáše Němce, též Tomáš  Němec *24.1.1638 byl dvakrát ženatý → Matouš Němec *3.3.1675, syn Tomáše Němce, se oženil s Magdalenou  Bělochovou z Plichtic, oba předčasně zemřeli, Matěj 4.4.1720 stár 45 roků a Magdalena 4.4.1722 (40 roků), když zanechali v Plichticích osm sirotků → Pavel Mareška ze Žďáru *20.1.1714, zvaný potom byl  Němec→ František  Němec  *2.2.1753 v Plichticích, syn Pavla Marešky (Němce) → Martin  Němec *7.11.1783 ve Žďáru, syn Františka Němce → František  Němec *5.12.1831 v Plichticích, (syn Martina Němce) je posledním pokolením s příjmením Němec v Plichticích čís. 4  → Václav Šipla *16.8.1844 v Plichticích čís. 1 "od Hejkalů" se přiženil 4.2.1868 do dvora «Němcovského» v Plichticích čís. 4 k vdově Anně Němcové. Podnikavec Václav Šipla zřídil při hospodářství v čís. 4 ještě i hospodu, v pořadí druhou v Plichticích → Karel I. Šipla *5.8.1873, syn Václava Šiply → Karel II. Šipla *28.10.1905, syn Karla Šiply → Karel III. Šipla *17.6.1931 →  i po změně příjmení Němec, Mareška i Šipla, po «chalupě» se v Plichticích čís. 4 pořád říká «U Němců».

č.p. 5 U Chalupů: st.p. 1 • ★☆☆☆☆ •  vystaveno okolo r. 1771 Vrchností lažanskou → Václav Behenský (Bechynský) od 27.5.1771 → Vojtěch Karlík od 1.2.1820 → Vojtěch Šipla "od Hejkalů" z Plichtic č.p. 1 od 19.3.1861 → Josef Žalud z Frýdlantu v Č. od 22.3.1994 → Lenka Henzlová z Liberce a Van Den Bogaard Jitka od 2.4.2004 → chalupa neudržovaná, neobydlená,

č.p. 6 U Adamů: st.p. 19 • ★★★☆☆ •  vystaveno před r. 1411 na návsi → r. 1654 Jiřík Adamec → Matěj Škudrna od 2.11.1778 → změna na Kudrna od 8.6.1836 → 19.3.2018 chalupu koupil Pavel Šipla z Plichtic č.p. 1,

č.p. 7 U Půlců: st.p. 20 • ★★☆☆☆  • na návsi vystaveno před r. 1411 → r. 1654 Jan Půlec → Vojtěch Karlík "od Karlíků" z Plichtic č.p. 2 od 1.2.1820 → Jiřina Kolorosová z Běšin a Antonín Karlík z Plichtic č.p. 9 od 27.6.1983 → po smrti Jiřiny Kolorosové 27.8.2014 dědicem její poloviny se stávají děti Jiřina a Antonín, každý 1/4,       

č.p. 8 U Bělochů: st.p. 21 • ★★★★★ •  vystaveno před r. 1411 na návsi → r. 1654 Adam Běloch → Václav → Jakub → Bartoloměj → Vojtěch → Matěj → Jan → Karel → Karel,

č.p. 9 U Šenkýřů: st.p. 22 • ★☆☆☆☆ •  první hospoda v Plichticích, zvaná krčma, vystavěna byla Vrchností Lažanskou, tedy jako panská kolem roku 1685 na návsi. Od roku 1770, kdy začalo číslování domů, tato krčma nesla čís. 15, při přečíslování v roce 1805 potom číslo 9, jenž je platné dodnes. Vrchností dosazených krčmářů se tady vystřídalo několik. Krčmář (latin. caupo) ve vsi, vedle rychtáře a pohodného, byl "svobodným", osvobozen od robotní povinnosti pro Vrchnost.  Prvním krčmářem v plichtické panské hospodě byl v roce 1686 Tomáš Krčmář. Dalším byl Jiří Fabre s manželkou Kateřinou a dětmi Janem *7.5.1695, Vítem *7.6.1696, Pavlem *19.1.1698 a Jakubem *20.7.1699. Dalším z krčmářů byl Matěj Štraub (Šraub) z Nekvasov, který se 17.11.1704 přiženil do Plichtic a za manželku si vzal Ludmilu Bělochovou *5.2.1685, dceru sedláka Václava Bělocha z Plichtic č. 8 a jeho manželky Mariany. Manželka Ludmila v plichtické hospodě zemřela 17.12.1710 (25r). Kratší dobu tady byl krčmářem i Jakub Kytlínek s manželkou Kateřinou a narozenými dětmi Janem *24.6.1711 a Adamem *17.11.1713. Dalším byl Matěj Brejcha s manželkou Lidmilou a v krčmě se narodila 9.5.1751 dvojčata Filip a Jakub, pokřtěná v chrámu sv. Jana Křtitele ve Zborovech. Delší dobu působícím krčmářem v Plichticích byl Matěj Hrdina ze Žďára, který se přiženil 10.5.1744 do Plichtic a za manželku si vzal Ludmilu Pulcovou *20.4.1722, dceru Jana Pulce a manželky jeho Anny. Z tohoto manželství se v krčmě narodilo osm dětí: Matěj *11.2.1745, Dorota *18.1.1749 a †18.5.1755,  dvojčata Adam *16.9.1753, †16.6.1756 a Eva i ta zemřela 7.7.1757, další dvojčata Teresia a Josefa *10.2.1756, Karel *13.10.1758, Anna *29.4.1761. Otec dětí a krčmář plichtický Matěj Hrdina zemřel tady jako 60. letý dne 17.6.1771 a manželka jeho Ludmila pak 30.11.1774 (55r.) již v rodné chalupě č. 17 u Pulců. Potom od 31.1.1773 vrchnost Lažanská krčmu plichtickou dává do nájmu a později do vlastnictví rodu Behenský (Bechynský). Ten rod působí v plichtické hospodě po 201 let. Prvním z rodu byl Karel Behenský *3.2.1749 v Radicích u Žďára, syn Václava Behenského, hajného a myslivce z Radic a jeho manželky Anny. Karel se oženil 31.1.1773 v kostele sv. Filipa a Jakuba v Těchonicích s Annou Nohovou z Velenov a v Plichticích byl nejen krčmářem, ale i rychtářem. V plichtické krčmě, spojené s rychtou se z tohoto manželství narodilo deset dětí. Otec dětí Karel Behenský zemřel 4.11.1830 (80r.), manželka jeho Anna zemřela 19.4.1833 (77r). V dalším pokolení je krčmářem i rychtářem plichtickým Jakub Behenský (Bechynský) *21.7.1794, syn Karla Behenského. Jakub se oženil 20.11.1819 v kostele sv. Kateřiny v Horých Stříbrných nad Nalžovy s Teresií Flaškovou z Nalžov. Z manželství se v Plichticích narodilo sedm dětí. V tomto pokolení matrika nicovská v roce 1821 definitivně uvádí již jen příjmení Bechynský. Šenkýř a rychtář plichtický Jakub Bechynský zemřel 22.3.1874 (80r.) a jeho manželka Teresie 24.12.1853. Jakub Bechynský byl rychtářem plichtickým až do r. 1848, kdy v celé zemi zanikla vrchnostenská správa. Ve třetím pokolení nastupuje šenkýř Matěj Bechynský *13.1.1825, syn Jakuba Bechynského. Matěj se oženil 22.11.1852 s Josefou Kučerovou z Nalžov č 11. Josefa, jako «osoba padlá», s následky «francouzské nemoci», si do Plichtic přivedla dvě nemanželské děti Antonína Kučeru *13.11.1849, pozdější tovaryš tkalcovský, zemřel v Plichticích 26.3.1933 (84r.)  jako svobodný slepec, druhá byla nemanželská Marie Kučerová *23.1.1852. U obou děti v den svatby 22.11.1852 požádal ženich Matěj před dvěma svědky o zapsání otcovství do matriky a tím okamžikem děti nesou příjmení Bechynský. Potom se v Plichticích narodilo ještě sedm již dětí manželských. Plichtický šenkýř Matěj Bechynský zemřel 11.8.1901, jeho manželka Josefa, roz. Kučerová již 28.4.1888. Od tohoto pokolení provází rod Bechynských v Plichticích po další generace těžké vady zrakové. Čtvrté pokolení zakládá František Bechynský *2.10.1861, syn Matěje a Josefy Bechynských. František se oženil 19.11.1889 v kostele Narození P. Marie v Nicově s Marií Kudrnovou z Plichtic č. 6 "od Adamů". Podle smlouvy svatební ze dne 15.11.1889 stávají se vlastníky hospody. Společné manželství přivedlo na svět osm dětí, z nichž pět zemřelo v útlém věku. Plichtický šenkýř František Bechynský zemřel 30.11.1945 stár 84 roků, manželka jeho Marie, roz. Kudrnová zemřela již 28.2.1912 (44r) na tuberkulosu plic. Nástupcem na šenku v Plichticích se stává jejich silně krátkozraký syn Ludvík Toulouský Bechynský *14.8.1904, který si 30.4.1929 v kostele sv. Filipa a Jakuba v Těchonicích vzal za manželku Františku Formanovou *4.5.1905 z Velenov č. 85. Manželé se stávají vlastníky hospody s přístavbou sálu podle smlouvy postupní ze dne 22.2.1932. Z manželství se narodily čtyři děti, z nichž Ludvík se narodil 6.7.1932 mrtvý. Nejstarší Augustin *25.8.1929 se později stal nástupcem na hospodě, dcera Marie *5.10.1930 se provdala 28.10.1950 za Josefa Říhu do Velenov č. 51 a nejmladší Anna *6.9.1943 se provdala 21.9.1963, tedy den po smrti otce Ludvíka, za Petra Žitníka do Prahy. Matka dětí, plichtická šenkýřka ukončila život oběšením na Štědrý den 24.12.1951 (46r). Ovdovělý, šenkýř Ludvík Bechynský zemřel až 20.9.1963 (59r.) a pohřben byl 22.9.1963 jako první na novém hřbitově v Nicově. Polovinu hospody č. 9 v Plichticích zdědil po matčině smrti syn Augustin Bechynský *25.8.1929, ženatý v r. 1954 s Marií Hůlkovou z Velenov č. 62. Z manželství se narodily dvě děti, Marie *16.11.1954, provdaná 21.9.1974 za Jiřího Křesáka do Mířenic, a Augustin *28.3.1959. Augustin Bechynský, otec dvou malých dětí a nově zvolený předseda JZD Plichtice, zemřel tragicky při havárii na motocyklu v Čejkovech dne 4.8.1960. Ovdovělá manželka Marie Bechynská, roz. Hůlková potom pracovala v hospodě sama až do poloviny roku 1975. Od 1.8.1975 se v Plichticích otevřela nově vystavěná hospoda na návsi, kde Marie Bechynská pokračovala v práci hospodské.  Ani synovi Augustinovi nebylo dopřáno dlouhého života, když nad ránem 16.6.1980 v 01:45 hod. zemřel při tragické nehodě na motocyklu v Plichticích, když se ještě s dvěma «kamarády» vracel z pouťové taneční zábavy u sv. Antoníčka u Hradešic. Na místě nehody zůstal jen mrtvý Augustin a havarovaná motorka jednoho z kamarádů. Místo tragédie připomíná pomníček na okraji vsi. Ještě před smrtí mladý Augustin provedl úplnou demolici staré hospody a na tom místě chtěl vystavět nový obytný dům. Stavbu potom dokončilo rozsáhlé příbuzenstvo Karlíků z Plichtic č. 7 "od Pulců". Ovdovělá Marie Bechynská se podruhé provdala 26.8.1967 za svobodného truhláře v Plzni Antonína Karlíka *10.6.1928, pocházejícího z Plichtic č.p. 7 "od Pulců". Z tohoto manželství se narodil již 13.2.1968 syn Antonín Karlík, pozdější dědic nově vystavěné chalupy čís. 9. Tato chalupa je dodnes jmenována přezdívkou "U Šenkýřů".

č.p. 10 U Ševců: st.p. 24 • ★☆☆☆☆ •  vystavena v části "V Koutě" okolo r. 1783 → Kateřina Šoralová vdova po Tomáši Šoralovi do 10.6.1785 → Josef Běloch s ovdovělou manželkou Magdalenou r. Šoralovou od 10.6.1785 → Matěj Rendl s manž. Alžbětou r. Šoralovou od 11.1.1835  → Josef Kudrna od 27.8.1865 → František Běloch (Kalčík) od 31.12.1920 → Josef Běloch (Voják) od 14.5.1946 → čsl. stát MNV Zavlekov (po smrti Josefa Bělocha) od 20.7.1974 → Josef Kliment (Zelenka ze Zavlekova) od 30.12.1975 → Pavel Kliment (vnuk Josefa Klimenta) od r. 2010 → Karel Raška z Kvášňovic č. 62 od 12/2012 → František Řehák, Praha - Suchdol od 4.7.2013,

č.p. 11 U Zajíců: st.p. 23 • ★☆☆☆☆ • vystavena kolem r. 1680 Vrchností lažanskou → Jakub Pulec 27.5.1769 chalupu od Vrchnosti za 30 zlatých koupil → Jan Uhel s manž. ovdovělou Alžbětou, r. Šoralovou od 10.9.1812 → Antonín Vondryska od 16.2.1863 → Jan Zajíc od 27.9.1907 → Matěj Vondryska od 27.2.1929 → čsl. stát (Matěj Vondryska osídlil chalupu č.p. 26 v pohraniční Bystřici u Nýrska (Sudety) po odsunutých Němcích podle dekretu 90/1947 Sb.) a chalupu č.p. 11 v Plichticích předal státu → Karel Vondryska 23.7.1949 chalupu od státu koupil → Jana Vondrysková, provd. Alešová zemřela 9.4.1987 → František Aleš, po smrti manželky Jany psychiatrický pacient, nar. 12.8.1946 v Hevlíně okr. Znojmo → Vladislav Šipla a Vlasta Muchnová, roz. Šiplová (oba z rodiny Vondrysků) → Pavel Mundl a Eva Korčíková z Klatov od r. 1989 (30letý Pavel se v chalupě 5.12.1993 oběsil) → Jaroslav Stulík z Horažďovic od 6.10.1997, na jaře roku 2017 chalupa postupně zcela zbourána a č.p. 11 vymazáno z evidence, vymazána i st.p. 23 a nahrazena jen pozemkovou parcelou č. 887 (jiná plocha) → 10.5.2018 zahradu a jinou plochu koupil vlastník z Německa a následně na zahradě počíná výstavba nového obydlí.

č.p. 12 U Dubanů: st.p. 18 • ★☆☆☆☆ •  vystavena na návsi okolo r. 1680 Václavem Raškou → Matěj Strolený od r. 1724 → Tomáš Švec (od Gubanů ze Zborov) a Matěj Haluzna od 27.5.1769 → Franz Raška od 26.12.1799 → Václav Strolený neb Žeha z Velenov 2.6.1834 chalupu koupil za 288 zlatých od Josefa Rašky → Josef Strolený *2.3.1845, syn Václavův, byl kameníkem, 2 x ženatý, zemřel 15.7.1912 → Josef Strolený *1.5.1880 se oženil 26.10.1909 s nevlastní sestrou Josefou Vondryskovou a z manželství se narodily čtyři děti; otec dětí Josef padl r. 1916 v 1. světové válce a "veselé" vdově Josefě se narodila v Plichticích 17.6.1925 nemanželská dcera Anna Vodrysková → František Strolený *25.11.1912 zvaný "sedmilhář" se oženil s Josefou Podlešákovou a manželství bylo bezdětné; 2.4.1958 oba nastoupili výkon trestu za "protistátní činnost" (František na 5 let a Josefa na 4 roky), z výkonu trestu propuštěni 9.5.1960 na amnestii presidenta republiky Antonína Novotného → v r. 1968 "ukřivděný" František Strolený podle svého uvážení zřídil si kopanou studnu na sousedním soukromém pozemku a "rozšířil" ještě výměru dvorku u své chalupy č.p. 12, když "zabral" a oplotil si i část obecního pozemku → úmrtím Josefy Strolené dne 15.6.2010 přechází chalupa č. 12 na synovce Václava Podlešáka z Prahy (chalupa je nabízena  k prodeji prostřednictvím realitní kanceláře za 480 tis. Kč) → 20.5.2014 chalupu po značném snížení ceny od Podlešáka koupila ATDK realitní kancelář z Prahy → od RK koupili 7.11.2014 manželé Jan a Lada Homutovi z Mníšku pod Brdy,

č.p. 13 U Krejčů: st.p. 16 • ★☆☆☆☆ • vystavena v části "V Loužku" okolo r. 1735 Václavem Roubalem → Vavřinec Ryba (krejčí) od 1.11.1796 → Ján Vondryska z Velenov od r. 1839 → čsl. stát od 11.12.1947 (Josef a Antonie Vondryskovi odešli zabrat chalupu č.p. 39 po odsunutých Němcích do Bystřice u Nýrska (Sudety) a chalupa č. 13 v Plichticích přešla na československý stát (Národní pozemkový fond) → 29.9.1949 získává od čsl. státu Josef Bláha z Plichtic č. 19 → 7.4.1963 přislíbil prodat Bláha neudržovanou chalupu č.p. 13 místnímu JZD na stavební materiál, s podmínkou, aby byl použit na celkovou rekonstrukci jeho chudinské chalupy č.p. 19 v Plichticích, kterou rovněž přislíbil odprodat JZD, a odstěhoval se do Karlových Varů; JZD uhradilo Bláhovi dohodnutou kupní cenu 4500 Kčs za obě chalupy a provedlo celkovou nákladnou rekonstrukci chalupy č. 19, kterou využívalo  pro administrativu.  Bláha však více se zemědělským družstvem (JZD) o listinném prodeji nejednal a zcela rekonstruovaná chalupa č. 19 i stavební parcela čís. 16 zůstaly i nadále v jeho vlastnictví,

č.p. 13 OKAL I: st.p. 119 • na konci vesnice vystaven JZD Zavlekov v r. 1982 → v nájmu ošetřovatele dojnic v plichtickém kravíně Miroslava Kadlece z Chomutova → Pavel Šipla z Plichtic č.p. 1 po roce 1990 se stal  vlastníkem v rámci restitučního řízení (za nájemce Staníčka tady visela pomyslná «červená lucerna», následoval nájemce Schejbal) → Miluška Ejemová z Prahy je vlastníkem od 3.6.2004; původní číslo chalupy 13 zaniklo jejím odstraněním v roce 1963 a v roce 1982 bylo číslo 13 přeneseno na nový OKAL I, 

č.p. 14 U Železných: st.p. 14 • ★☆☆☆☆ •  vystavena v části "V Loužku" kolem r. 1690 Martinem Bendou → Jan Šolc pastýř (nedobrovolný prodej Martinem Bendou) od 31.12.1775 → Tomáš Němec od 15.1.1877 → Matěj Beran od 21.7.1888 → Václav Melc od 30.7.1899 → Miroslav Bechynský z Dobřan od 3.2.1999,

č.p. 15 U Koláříků: st.p. 13 • ★☆☆☆☆ • v části "Loužek" vystavena okolo r. 1760 Vrchností lažanskou → Václav Karlík (Laufer) dostal chalupu darem od Vrchnosti dne 27.5.1769 → Vojtěch Kolářík z Velenov chalupu svoji ve Velenovech za chalupu Karlíkovo v Plichticích č.p. 15 vyhandloval dne 10.6.1785 → Josef Přerost od 5.2.1833 → Matěj Kolářík od 20.2.1894 → Obec plichtická od 8.5.1911 - využívána obcí jako chudobinec → v r. 1963 rozpadající se chalupa zbourána → r. 1987 MNV Zavlekov zřizuje právo osobního užívání původní st. parcely pro Antonína Viazanka, rodáka z Chminianské Nové vsi v okr. Prešov → r. 1996 vystavěl Viazanko zde rekreační chatu s ev. č. 71,

č.p. 16 U Poklopů: st.p. 12 • ★★☆☆☆ •  vystavena v roce 1720 v části "Loužek" Václavem Poklopem → Pavel Radina od r. 1740 → František Forman od 6.5.1873 → Karel Jonáš - chalupář z Klatov od 6.10.1999 → chalupa stižena dvěma sebevraždami utopením, → od 7.6.2016 se stal majitelem chalupy Vratislav Nesnídal z plzeňské Rychtaříkovy ulice,

č.p. 17 U Přibylů: st.p. 11 • ★☆☆☆☆ •  vystavena v "Loužku" okolo r. 1760 Tomášem Hejkalem → Jan Přerost od 26.1.1794 → 22.7.1959 chalupa od blesku vyhořela → Jiří Pohanka - chalupář z Klatov od 10.9.1999,

č.p. 18 U Pastušků: st.p. 10 • ★☆☆☆☆ •  vystavena na návsi kolem r.1665 Vrchností lažanskou → obydlí pro obecní pastýře (slouhy), přicházející ze širokého okolí, aby se starali o pastvu dobytka v obci a bránili tak škodám na majetku vrchnosti a sedláků a byli za to slušně obcí placeni - Václav Pastýř r. 1665 (snad všichni další měli příjmení Pastýř nebo Slouha?), Václav Urban r. 1670, Vojtěch Slouha r.1724, Josef Šoral r. 1760, Jan Šolc r. 1766, Jan Dudač r. 1782, Matěj Císař r. 1806, Josef Běloch r.1807 a další pastýři → r. 1821 chalupa Pastušky vyhořela a zůstala neobydlena až do r. 1833, potom obcí nově vystavena → Matěj Karlík 20.2.1855 od obce chalupu koupil → František Kudrna  vlastní chalupu od 31.8.1896 → Jan Kudrna s manželkou Eleonorou od 4.3.1935, v r. 1947 «zlatokopové» krátce osídlili chalupu čís. 48 v pohraniční Bystřici - Sudetech, po odsunutých Němcích → následně jejich svobodný syn Josef Kudrna do smrti 9.1.2008, dědicem se stal bratr Josefův Václav Kudrna, bydlící v Klatovech, chalupu od 12/2013 nabízí prostřednictvím realitní kanceláře k prodeji za 550 tis. Kč → od 1.7.2015 se stávají majiteli chalupy "U Pastušků" Jiří Uhlík a Dagmar Jarková z Chodské Lhoty č.p. 156,

č.p. 19 U Tesárků: st.p. 8  • ★☆☆☆☆ •  vystavena na návsi okolo r. 1810 Matějem Škudrnou (Kudrna) → Václav Syrový od 15.1.1817 (syn František s manželkou Annou byli čeledínem a děvečkou na panském dvoře Přebořice), Syrových si v r. 1930 vystavěli v Plichticích novou chalupu s č.p. 40 → Josef Bláha ze Stříbrných Hor s manželkou Antonií, provozující zde hokynářství od 7.3.1931 → od r. 1987 je chalupa značena ev.č. 65,

č.p. 20 U Vojáků: st.p. 7 • ★★★☆☆ •  vystavena r. 1808 "vysloužilým vojákem" Franz Bělochem  → nepřetržitě Bělochové až do 14.5.1946 (odstěhovali se do koupené chalupy «V Koutě» č.p. 10 "u Ševců" → neobydlená chalupa č.p. 20 chátrala až se z ní stalo zbořeniště (nazývané Seplhrad) a Josef Běloch pozemek i s rozlehlou zahradou prodal v r. 1972 MNV v Zavlekově → na pozemcích občany Plichtic v «akci Z» (pozn. zvelebování) vystavena v r. 1972 prodejna smíšeného zboží a v r. 1975 hostinec (hodnota díla 950 tis. Kčs při skutečných nákladech 620 tis. Kčs) → oba objekty s č.p. 44 (st.p.100) převzala v r. 1976 JEDNOTA Sušice, která je provozovala prostřednictvím nájemců až do roku 1994 (nájemci Šipla z Plichtic, Fous ze Zavlekova, Šebesta z Hnačova)  → Václav Špičák z Prahy odkoupil prodejnu i hostinec  8.4.1994, 

č.p. 20 OKAL II: st.p. 120 •  vystaveno JZD Zavlekov v r. 1982 → přeneseno č.p. 20 se zrušené chalupy č.p. 20 u Vojáků → při konkursním řízení Zemědělského družstva v Zavlekově stavba OKALU II. přechází v r. ...... na věřitele ČEPRO Praha (České produktovody - dodavatel nafty) → v r. 2007 nájemník domu Petr Melč se stává vlastníkem,

č.p. 21 Pohodnice: st.p. 130 • ★★★★☆ •  Pohodnice «V Kletinech» blíže Plichtic u Wohlmuthů , ale na katastru obce velenovské, byla vystavena «pohodným, něm. Wasenmeister» Petrem Wohlmuthem v roce 1806 a bylo jí přiděleno plichtické č.p. 21 → nepřetržitě rod Volmutů (až v roce 1918 přiděleno definitivně velenovské č.p. 125),

č.p. 21 U Chalupeckých: st.p. 40 • ★☆☆☆☆ •  vystavěna na severním konci vsi v roce 1913 Václavem Tůmou (padl v 1. světové válce) na pozemku p.č. 257 od "Hejkalů" z č.p. 1;  č.p. 21 bylo chalupě přiděleno po zrušení téhož čísla pro Pohodnici velenovskou; v souvislosti s těmito změnami v číslování domů a se zakládáním nového stabilního katastru se stalo značení v Plichticích opět chaotickým, po čase se ustálilo,

č.p. 22 U Kalčíků: st.p. 25 • ★☆☆☆☆ •  vystavena v části "V Koutě" r. 1815 Františkem Kalčíkem z Velenov → Vojtěch Běloch (Kalčík) z č.p. 8 (od Bělochů) se dne 24.1.1837 přiženil do č.p. 22 k Josefce Kalčíkové → František Bartík obchodník ze Stříbrných Hor od 13.7.1921 → Antonín Šipla  z Plichtic č. 5 (od Chalupů) se přiženil 5.9.1928 do č.p. 22 k Marii Bartíkové → Karel Vondryska se přiženil z č.p. 13 (od Krejčů) v Plichticích k ovdovělé Marii Šiplové, roz. Bartíkové (Vondryskové, původem z Velenov pověstní byli zběsilostí v kultu plodnosti) → Jana Vondrysková provd. 20.4.1974 Alešová zemřela 9.4.1987 (její otec Karel Vondryska se 14.9.1987 v č.p. 22 oběsil) → František Aleš po smrti manželky Jany psychiatrický pacient, nar. 12.8.1946 v Hevlíně okr. Znojmo → Vladislav Šipla a Vlasta Muchnová, roz. Šiplová (oba z rodu Vondrysků) → Josef Škopek a Alena Kantová chalupáři z Klatov chalupu koupili v roce 1989,

č.p. 23 Židovna: st.p. 5 • ★☆☆☆☆  • vystavena na návsi okolo r. 1785 Janem Hejkalem na gruntu bratrově Jakubu Hejkalovi od č.p. 1 → žid Mojžíš Krauz r. 1790 chalupu od Jakuba Hejkala koupil (židovská chalupa označena čís. I - římskými číslicemi se v té době označují chalupy židů, zatímco křesťanské se značí číslicemi arabskými) → Martin Šipla, jakožto pravnuk Jakuba Hejkala dne 20.9.1848 koupil chalupu od žida Mojžíše Krauze zpět (v této revoluční době již nesmějí židé vlastnit žádný majetek) → František Karlík z č.p. 2 (od Karlíků), poštovský čeledín v Zamlekově 20.9.1848 koupil chalupu od Martina Šiply → Matěj Tůma od 5.5.1888 → Antonín Jánus od 22.12.1913 → Václav Přerost od 30.7.1915 → Josef Řeháček z Chlistova se 9.12.1937 přiženil k ovdovělé Anežce Přerostové → Anežka Řeháčková zemř. 2.2.1964 → Josef Přerost (kožešnický pomocník, v roce 1960 ředitel Krajského ústavu národního zdraví v Plzni), naroz. 3.10.1906 ve Vídni jako nemanž. syn Anežky → Václav Kleistner, chalupář z Plzně ode dne 31.8.1973 → chalupa je v držení potomků Kleistnerových; krátce po roce 1785 chalupa nesla číslo popisné 21, od roku 1790 židovské číslo I, od r. 1825 číslo 23, platné dodnes,

č.p. 24 U Moušlů: st.p. 17 • ★☆☆☆☆ •  chalupa vystavena "V Loužku" kolem r. 1740 Štěpánem Hermanem → Andres Rybnikář od 27.5.1769 → žid Jakob Lažanský 10.5.1848 (chalupa v držení židovském nově byla označena římským číslem II. → žid Herman Lažanský s manželkou Evou, roz. Popper od 10.3.1850 → Jakub Wohlmuth s manž. Annou kupují židovskou chalupu 23.7.1860 → Johana Spanhelová z rodu pohodníků vlastní chalupu od 8.10.1883 → František Vondryska z Velenov od 3.3.1884 → Jan Zajíc s manž. Marií od 6.11.1905 → František Vondryska podle smíru soudu od 15.1.1906 → Josefa Strolená od 16.1.1915 kupuje ruinu chalupy č. 24 k obývání nezpůsobilou (stodolu) a st.p. 17 se připojuje ke st.p. 18 u Dubanů, když stavební kámen z chalupy byl použit v r. 1930 na stavbu nové chalupy Josefa Přerosta v Plichticích u Kupců, kam se rovněž přenáší č.p. 24,

č.p. 24 U Kupců: st.p. 43 • ★☆☆☆☆ •  nově vystavená chalupa na severní části vsi v roce 1930 kovářem Josefem Přerostem (od Přibylů) s manž. Růženou, roz. Šiplovou (od Němců), později v chalupě byl obchod se smíšeným zbožím až do června r. 1973, kdy byl otevřen nově vystavený obchod na návsi; v květnu r. 1951 zřízen zde byl první telefon v Plichticích, jakožto veřejná telefonní stanice (s číslem telefonu: Nalžovské Hory 24), na přístroji se kličkou prozvonila  ústředna v Nalžovských Horách a tam se objednalo spojení dál,

č.p. 25 U Kolářů: st.p. 15 • ★★☆☆☆ • v části "V Loužku" vystavena r. 1735 Antonínem Karlíkem neb Vrbou, pocházejícím z plichtického dvora Karlíkovského; přezdívka Vrba vznikla podle místa u chalupy, zarostlého vrbovým porostem → 31.7.1793 žid Joachim Lederer kupuje chalupu pro syna Josepha Lederera → židovka Teresia Lauber kupuje 20.5.1842 chalupu židovskou od Josepha Lederera → po dobu osídlení židovském je chalupa značena římskou III a provozují zde «šmejd» neboli krám se zbožím rozličným → od revolučního roku 1848 zákony židům brání být majiteli realit → 19.9.1848 chalupu koupil Matěj Karlík, poštovský vozka ze Zamlekova, rodilý ze statku Karlíkovského z Plichtic č. 2 → Kateřina Švehlová z Velenov od 30.5.1854 (v letech 1868 - 1872 je zde v nájmu Jan Přerost, z č.p. 17 od Přibylů pocházející, s manželkou Marií - zakladatelé rodu Přerostů "u Paňáků" v Hnačově č.p. 34) → František Běloch v č.p. 8 rodilý, válečný invalida z války u Hradce Králové v r. 1866  s manž. Marií od 14.8.1873 → Josefa Francová z Nalžovských Hor od 1.7.1947 (v nájmu zde byla Berousková z rodiny majitele cirkusu) → František Vondryska z č.p. 13 u Krejčů s manželkou Marií, roz. Anténovou z cvokařského Mýta u Rokycan od 20.1.1948 → Jan Bříza s manželkou Boženou, roz. Štětkovou z č.p. 3 "od Kočů" v Plichticích od 31.3.1967  → od r. 1997 nese chalupa číslo evidenční 63,

č.p. 26 U Jasanků: st.p. 26 • ★★☆☆☆ •  v části "V Koutě" vystavena v r. 1826 pohodným z Plichtic č. 21 Petrem Wohlmuthem → Václav Forman z Velenov chalupu od Volmuta získal 30.1.1848 (zdá se, že to bylo "odškodné" v následku milostných pletek z rodiny Volmutů s Formanovou z Velenov) → Jan Stupka, kameník z Plichtic č.p. 29 "u Lojzů" od 7.6.1897 → od r. 1984 je chalupa značena číslem evidenčním 62 → v  Plichticích bývalo kdysi vžité úsloví «Jasanka Přibil Železný Poklop»,

č.p. 27 U Klisarů: st.p. 27 • ★★☆☆☆ • vystavena v r. 1825 v části "V Koutě" Vojtěchem Šiplou z gruntu Hejkalovského č.p. 1 pro nevlastního bratra Blažeje Brejchu, analfabeta, neumějícího číst ani psát,  (byl «sprostým vojákem c.k. Trapp pluku těžkého jezdectva», obrněného těžkým "kyrysem" - odtud v místním podání Klisar) → Jan Petrželka, «nemanželský panchart», nar. 26.1.1833 z Vlčí u Přeštic pocházející, s manželkou Marií, roz. Nohovou z Velenov, stali se vlastníky chalupy od 8.5.1875 (od r. 1863 byli v chalupě v nájmu). Václav Forman z Velenov se oženil se svobodnou matkou Marií Petrželkovou z Vlčí a její nemanželský syn Jan  Petrželka tak získal příjmení Forman  → Anna Stupková, svobodná z č.p. 29 "od Lojzů" od r. 1964 (zemřela 17.2.1986 v č.p. 27) → chalupu v dědictví získal synovec Ludvík Plevka z Manětína u Karlových Varů → Milan Bobysud z Prahy s manželkou Olgou drží rekreační chalupu č.p. 27 do poloviny roku 2010 → Ivan Heráň z Buštěhradu u Kladna s manželkou Danou → chalupa byla celkově přestavěna do dnešní podoby v r. 1913, v r. 2016 prošla rozsáhlou vnitřní rekonstrukcí,

č.p. 28 U Kovářů: st.p. 9 • ★★☆☆☆  • chalupa vystavena v roce 1832 na pozemku od selského dvora č. 8 "u Bělochů" pro kováře Josefa Bělocha → kovář Karel Kubovec (dobrodruh, věnoval se spiritismu i «zaříkávání») od 2.11.1877 (v r. 1894 chalupa v zástavě věřitele žida Abrahama Offnera ze Zavlekova) → 28.8.1894 přiženil se do č.p. 28 švec z Hor Stříbrných Václav Jiříček k manželce Marii Kubovcové (dcera kovářova) → na přelomu století odjeli manželé Jiříčkovi do Ameriky a již na počátku roku 1914 se rádi vrátili zpět do Plichtic a celkově přestavěli chalupu → Emanuel Jiříček (syn Václavův), nar. r.1905 v Chicagu v USA (poslední Američan z Plichtic) byl vlastníkem chalupy od 14.2.1933  až do své smrti 20.5.1977 → vlastníky chalupy se stávají dcery Marie, provd. Flaxová z Kroměždic a Havelka, provd. Maděrová ze Zavlekova. Poslední generace postiženy byly chorobnou žárlivostí → od r. 1996 rekreační chalupa Vrbasových ze šumavského Špičáku,

č.p. 29 U Lojzů: st.p. 28 • ★☆☆☆☆  • chalupa "V Koutě" vystavena v r. 1850 na gruntu obecním z otcovského podílu na dvoru Němcovském č.p. 4 → Alois Stupka, přiženil se z Velenov k manželce Marii, roz. Němcové z č.p. 4 (odtud u Lojzů) → potom Stupkové - Matěj, Karel → Marie Stupková, provd. kolem r. 1960 za Josefa Berana z Hnačova č.p. 29 → od 20.1.2004 vlastní chalupu a nadále protiprávně užívá i převážnou část dvorku na obecním pozemku, jejich syn Zbyněk Beran → v r. 2008 pro Zbyňkovo dluhy na chalupu uvalena exekuce → 3.1.2008 Marie Beranová, roz. Stupková v chalupě uhořela → ve středu 16.6.2010 v 17 hod. deset aut kriminální policie zasahuje v chalupě a odvádí Zbyňka Berana v poutech (výroba a distribuce drog) → z věznice v Kynšperku n. Ohří se Zbyněk vrací předčasně na základě amnestie presidenta republiky Václava Klause ke dni 1.1.2013 (vyhlášena k 10.výročí samostatné České republiky), → po neustále se opakujících dražbách se majitelem chalupy č.p. 29, včetně velké přilehlé zahrady a stavební parcely, stává od 28.6.2016 Stanislav Rink z Lamačovy ulice v Praze - Hlubočepích. V chalupě i nadále zůstal bydlet Zbyněk Beran → od 5.12.2017 se vlastníkem zahrady parc. č. 835/2 a stavební parcely č. 47 stal slovenský podnikatel z Brna Andrej Hulka, v létě 2018 začíná na zahradě výstavba dřevěného rekreačního objektu. Od 8.4.2019 se dalším vlastníkem neudržované chalupy čís. 29 "U Lojzů" stala Jana Jakšová ze Sušice, již bez problémového nájemníka → 19.6.2019 je chalupa čís. 29 ve vlastnictví RK a je nabízena k prodeji, včetně dvorku na (obecním pozemku !), za 590 tis. Kč → 20.11.2020 vlastnictví nabývá Karel Hruška z Benešova.

č.p. 30 U Kubíčků: st.p. 31 • ★☆☆☆☆ •  chalupa vystavena na pozemku od Němců č.p. 4 v roce 1862 z otcovského podílu pro syna Jakuba Němce → v dalších generacích Němců -  Václav → 21.10.1944 se přiženil do č.p. 30 k Anně Němcové Josef Muchna, kameník z Velenov → ovdovělý Josef Muchna se podruhé oženil 5.12.1978 s vdovou Vlastou Hajšmanovou, roz. Šiplovou (pocházející z Plichtic č.p. 22 od "Bartíků") → Josef Muchna zemřel 3.9.1993 a byl vlastníkem 3/4 chalupy (1/4 po matce vlastnila dcera Marie Muchnová, provd. Votípková ve Chválenicích) → Vlasta Muchnová, roz. Šiplová chalupu č.p. 30 prodává → novým majitelem rekreační chalupy se v r. 1994 stává Václav Špičák z Prahy → v roce 2015 je chalupa č.p. 30 prostřednictvím realitní kanceláře nabízena k prodeji za 1 440  tis. Kč, → od konce roku 2015 se stává majitelem chalupy č.p. 30 Libor Špičák z Liběře u Prahy,

č.p. 31 U Cundálů: st.p. 30/1 • ★☆☆☆☆ • chalupa na západní straně vsi vystavena v r. 1868 (trhovou smlouvou ze dne 12.6.1865 nabyli manželé Jan a Marie Janusovi pozemek zvaný "Za uličkou" pro vystavení chalupy od dvora Karlíkovského z Plichtic č. 2) → 22.3.1868 od dvora Karlíkovského získávají Jánusovi k chalupě další pozemky (zdá se, že milostné pletky s následkem připravily dvůr Karlíkovský o pozemek) → Jan Janus s manž. Marií, roz. Uhlovou byli oddáni 26.2.1838 ve Svojšicích a bydleli v nájmu v chalupě č.p. 10 "U Ševců" v Plichticích až do doby vystavení chalupy č.p. 31 →  posledním z Janusů byl František, nar. 12.5.1901 (†5.5.1971) s manželkou Marií, roz. Marxovou, nar. 21.11.1909 (†9.6.1984) → od r. 1984 je chalupa trvale neobydlena a je ve vlastnictví Marie Florianové, roz. Janusové z Plánice čís. 156.

č.p. 32 U Truhlářů, U Brixů: st. p. 32 • ★☆☆☆☆ •  vystavena v roce 1868 na původních pozemcích p.č. 261/1 a 261/2, přináležejících k statku čís. 7 "U Pulců" (hospodář Václav Pulec miloval pivečko a kořaličku a doslova "propil" všechny pozemky) → chalupu vystavěl syn kováře z Velenov Jan Švehla, nar. 3.1.1829 ve Velenovech č. 68, ženatý 19.11.1861 s Annou Mixovou z Kasejovic (Anna †23.4.1870 - 30. letá); podle něvěsty Mixové říkalo se v chalupě lidovou mluvou Brixa, Brixís → 23.11.1883 pro nekonečné dluhy rodiny Švehlů chalupa exekučně vydražena (největším věřitelem byl zavlekovský žid Abraham Offner) → chalupu vydražil bohatý šenkýř z Plichtic č. 9 Matěj Behenský (Bechynský) pro svého syna truhláře Matěje, nar. 20.2.1859 - odtud u Truhlářů.

č.p. 33 U Fučilů: st.p. 34 • ★☆☆☆☆  • na severní části vsi  vystavena r. 1873 kovářem z Plichtic Antonínem Bělochem (†11.12.1876 v čís. 33, stižen byl silnou "dušnotou" s těžkým dýcháním a podle něho chalupa nazývána je "U Fučilů") a jeho manž. Annou, roz. Pulcovou na pozemku od č.p. 7 "u Pulců" → předtím bydleli v č.p. 28 "u Kovářů" → k ovdovělé Anně Bělochové, roz. Pulcové se přiženil dne 30.10.1877 Matěj Mertl, dělník z Neprachov → 28.10.1908 se přiženil do č.p. 33 k Anežce Mertlové (dcera Matěje Mertla) Emanuel Kudrna, syn sedláka z Plichtic č. 6 "od Adamů" → otec Anny Pulcové, zchudlý sedlák z č.p. 7 Václav Pulec, «milovník pěnivého moku a kořaličky»  stáří dožíval u své dcery Filumeny, provdané ve Stražovicích čís. 37.

č.p. 34 U Bednářů: st.p. 29 • ★☆☆☆☆ •  v části "V Koutě" vystavena r. 1880 Jánem Stupkou z Plichtic č.p. 29 "od Lojzů" na původním pozemku p.č. 680 od dvora "u Pulců" z Plichtic č.p. 7 (i tato parcela prodána byla sedlákem Václavem Pulcem a získaný peníz utopen byl v pivečku a kořaličce) → od 18.5.1898 «bednář» František Stupka, nar. 1869, syn Jána Stupky → od 7.5.1930 Antonín Stupka nar. 1899, syn Františkův → od r. 1972 Václav Stupka, nar. 1931 → od r. 2008 Marie Hnojská, roz. Stupková ze Zavlekova → poslední v Plichticích převážně dřevěná chalupa byla přestavěna v roce 1957 → řemeslo bednářské se zabývalo výrobou dřevěných věder, puten, soudků, džberů využívaných na hospodářství → odtud název "po chalupě" u Bednářů (chalupa stižena byla řadou sebevražd ve všech pokoleních).

č.p. 35 U Čurandů: st.p. 33 • ★★☆☆☆  •  vystavena na severní části vsi byla r. 1882 na poli od dvora Karlíkovského č.p. 2 z otcovského podílu pro syna Josefa Karlíka, nar. 2.3.1851, člověka nadmíru zlostného → stavba určena jako hospoda (v Plichticích v pořadí třetí) a opatřena jako první v Plichticích hromosvody → podle neprosperující hospody "Na čurandě" zůstal jen název po chalupě u Čurandů → potom Karel Karlík, nar. 6.2.1886 → Josef Karlík, nar. 23.2.1920 (†3.9.1994) → po úmrtí Josefa Karlíka chalupa rozdělena mezi děti Annu, provd. Kelišovou, Marii, provd. Píckovou, Josefu, provd. Janoutovou a jediného syna Karla Karlíka → v neděli 26.6.1983 po 15.30 hodině chalupa zasažena bleskem vyhořela (nefunkční hromosvody !).

č.p. 36 U Barochů: st.p. 30/2 • ★☆☆☆☆ • vystavena na západní straně vsi v roce 1883 na rozděleném pozemku p.č. 859 od Jánusů č.p. 31 "Cundálů" → 17.12.1883 se vlastnicky odděluje pozemek pro manžele Václava Přerosta a jeho manž. Marii, rozenou Jánusovou (svatba 24.6.1874) → Václav Přerost, nar. 30.5.1852 byl nemanž. synem Josefy Přerostové, domkářky z č.p. 17 "od Přibylů" z Plichtic - veřejným tajemstvím bylo, že otcem Václava Přerosta byl krejčí Baroch ze Zborov č. 36, kde Josefa Přerostová byla za služku; za milostné vzplanutí  krejčího ze Zborov byla služka Přerostová z Plichtic náležitě odškodněna - synek «z levého boku» Václav Přerost se vyučil ve Zborovech krejčím a ještě pro něj byla vystavena chalupa v Plichticích č.p. 36 "U Barochů" → z manželství Václava Přerosta a Marie, roz. Jánusové se narodil ještě v č.p. 31 "U Cundálů" syn Václav Přerost, nar. 31.5.1876, který se stal vlastníkem chalupy č.p. 36 "U Barochů" od 15.2.1905, když se oženil 21.2.1905 s Antonií Tůmovou z Plichtic č.p. 21 (bezdětné manželství) →  ovdovělý Václav Přerost zemřel 27.2.1958 v Plichticích č.p. 21 u Tůmů → chalupu č.p. 36 po zdlouhavém řízení zdědil jeho bratr z Prahy Blažej Přerost, nar. 3.2.1883 († 8.5.1962) → chalupu s pozemky v Plichticích zdědil jeho syn Blažej Přerost, nar. 13.5.1914 v Mostě, zemřelý jako psychiatrický pacient 8.4.1965 → po jeho smrti dědictví zůstalo 47 let neprojednáno → v roce 2012 dědictví dodatečně projednáno pro Petru Měšťanovou z Prahy - vnučku Blažeje Přerosta; Měšťanová pozemky od chalupy obratem prodala a zbořeniště chalupy č. 36 se stavební parcelou a zahradou je k prodeji za 249 tis. Kč → od roku 1960 se z obytné chalupy stala ruina bez č.p., stodola pak byla po částečné rekonstrukci, zejména pokrytím novou krytinou, místním JZD využívána jako vepřín - nebýt tohoto zásahu, do dnešních dnů by rovněž nepřežila → č.p. 36 v Plichticích tak zaniklo téměř po 80. letech → v dubnu 2014 stavební pozemek 30/2 a zahradu, prostřednictvím realitní kanceláře koupila Oldřiška Čudová z Prahy → již v roce 2016 je zdevastovaný stavební pozemek i se zahradou nabízen novou realitní kanceláří k prodeji za 255 tis. Kč, → v roce 2017 se stal vlastníkem obou zanedbaných pozemků plichtický chatař Radmil Srb z Hostivice u Prahy, majitel chaty v sousedství.

č.p. 37 U Hůrků: st.p. 38 • ★★☆☆☆ • vystavena v části vsi "Na Hůrce" byla v roce 1907 na pozemku p.č. 365 a 366 od dvora Němcovského z Plichtic č.p. 4 → vystavěl Jakub Stupka, nar. 12.7.1854 z č.p. 29 "od Lojzů" pocházející → oženil se 3.10.1887 s Antonií Němcovou, dcerou Matěje Němce, chalupníka z č.p. 14 a jeho manželky Anny, roz. Šiplové z Plichtic č.p. 1 "od Hejkalů" → 25.4.1914 převzal chalupu jejich syn Jakub Stupka, nar. 25.7.1888, prvně ženatý 19.8.1914 s Magdalenou Knězovou z Lešišov na Sušicku (†11.5.1921 - 27. roků) → Jakub Stupka, podruhé ženatý 6.5.1922 s Marií Vachovcovou z Tužic č.p. 23 → vlastníkem chalupy č.p. 37 se později stal syn z prvního manželství Stanislav Stupka, nar. 5.5.1920, zemř. jako svobodný 2.12.2001 → sestra Stanislavova z druhého manželství Marie, provd. Höfflerová z Bystrého č.p. 12 z obavy, aby svobodný bratr nepředal chalupu některé z jeho příležitostných společnic, získala chalupu v Plichticích pro svého zeťe a dceru Jaroslava Roubala a jeho manž. Radku z Tužic č.p. 3 → 29.8.2002 přechází chalupa č. 37 prodejem po 95. letech jako rekreační do vlastnictví Koblihových z Prahy,

č.p. 37 U Hajných: st.p. 41 • ★★☆☆☆ •  vystavěna v roce 1919 na pozemku od dvora Adamovského z Plichtic č.p. 6 Václavem Formanem, nar. 30.7.1881 v čís. 27 "u Klisarů" → obecní hajný Václav Forman, ženatý 18.11.1913 s Josefou Bělochovou, z Velenov pocházející → jejich jediná dcera Anna Formanová, nar. 29.1.1921 se provdala 2.7.1947 v kostele v Nicově za «zahraničního vojáka z 2. světové války» Pavla Kawuloka, nar. 27.11.1912 v Kaménce v okr. Opava → v roce 2003 chalupu od matky převzal syn Pavel Kawulok, žijící v Klatovech → chalupu postupně se svým synem Pavlem opravují,

č.p. 39 U Honzů: st.p. 42 • ★★☆☆☆ • vystavěna byla v roce 1925 - 1930 v části vsi "na Hůrce" Janem Přerostem, nar. 28.8.1885 v Plichticích č. 31 "u Cundálů", jenž byl jako účastník 1. světové války «odškodněn» místem pro stavbu chalupy na pozemku obecním a dále místem ve státní službě, když působil jako listonoš v Plánici; obecní místo pro stavbu chalupy nebylo nejlepší, všichni kameníci z rodu Přerostů v Plichticích museli doslova žulové podloží ručně vyrubat → po otci je majitelem chalupy od 30.3.1939 jeho syn Jan Přerost, nar. 13.12.1920 v Plánici, zaměstnanec u ČSD → po smrti Jana Přerosta v roce 2001 se stává majitelkou chalupy dcera Marie Přerostová, provd. Hlaváčová nar. 19.3.1945 → po rozvodu Marie Hlaváčové vlastní chalupu její syn Jan Hlaváč, nar. 2.5.1976 s bydlištěm v Zavlekově č. 103, zaměstnán u Pohřební služby v Horažďovicích,

č.p. 40 U Tesárků: st.p. 44 • ★★☆☆☆  • chalupa vystavěna v roce 1930 Jaroslavem Syrovým (nar. 27.4.1899) na pozemku č. 377, zakoupeného od Šiplů (Němců) z č.p. 4  → původně Syrových bydleli na návsi v chudinské chalupě č.p. 19 "u Tesárků", nyní ev.č. 65 → dalším majitelem chalupy byla dcera Marie, provd. Jirsová v Praze, nar. 4.6.1934 (†2002) → posledním majitelem je jejich syn Petr Jirsa, s bydlištěm v Praze,

č.p. 41 U Frantů: st.p. 45 • ★☆☆☆☆ • chalupa vystavena v r. 1931 Františkem Němcem (*18.4.1891 v Plichticích č.p. 30 "u Kubíčků") na pozemku p.č. 363, zakoupeného od Bechynských hospody č.p. 9 "od Šenkýřů" → chalupa č.p. 41 zapsána byla do evidence 21.3.1935 →  Václav Němec (*17.11.1931, syn Františka Němce) se stává od 1.3.1957 majitelem 1/2 chalupy a po otcově smrti od 19.8.1963 vlastní i druhou polovinu →19.8.1963 Václav Němec z neznámých důvodů při projednání dědictví prodal chalupu za pouhých 14 000,- Kčs Václavu Formanovi, nar. 3.7.1916 z Plichtic č. 27 "od Klisarů" → marně potom končí snahy Václava Němce získat chalupu zpět do svého vlastnictví → po smrti svobodného Václava Formana 24.10.1979 se stává majitelem chalupy č. 41 jeho švagr Matěj Strolený z Prahy a následně jeho děti, rovněž z Prahy → tak končí rod Němců v chalupě čís. 41 v Plichticích,

č.p. 42 U Milouše: st.p. 102 • původně v roce 1962 vystavena malá chata Bohuslavem Bělochem, zvaného vždy jako «Milouš» (*24.11.1934 z Přebořic č. 50/II. a †11.10.2017) → postupnými pomalými přestavbami vznikl následně rodinný domek, po smrti Bohuslava Bělocha se vlastníkem stává jeho syn Jan Běloch.

č.p. 43 Tesla Praha: st.p.93 • stavebním povolením z 5.6.1968 začala výstavba rekreačního zařízení Tesly Karlín, n.p. Praha v katastru plichtickém "Na Zakupu" na odkoupených pozemcích od č.p. 4, 9 a 35 z Plichtic → 14.10.2003 celý rozsáhlý komplex koupil do vlastnictví Adolf Hanousek z Vimperka a provozuje zde RELAXAREAL, 

č.p. 44 hospoda Plichtice: st.p. 100 • na návsi vybudovány občany Plichtic v «akci Z» (zvelebení) v roce 1972 prodejna a roku 1975 hostinec, s hodnotou díla 950 tis. Kčs a skutečných nákladech 620 tis. Kčs → v roce 1976 objekty předány investorem MNV Zavlekov JEDNOTĚ - lidovému spotřebnímu družstvu (LSD) v Sušici, která zde provozovala činnost do roku 1994 → 8.4.1994 prodejnu i hostinec koupil Václav Špičák z Prahy → ve vsi Plichtice je to v pořadí čtvrtá hospoda (první byla krčma plichtická v č.p. 9, druhou hospoda v č.p. 4 "u Němců",  třetí v č.p. 35 "Na Čurandě") → dříve na místě stávala chalupa s čís. 20, vystavená Franzem Bělochem z otcovského podílu na selském dvoru č. 8 v Plichticích →  od pátku 10.4.2015 hospoda zůstala uzavřená → hospoda prostřednictvím realitní kanceláře nabízena k prodeji za 1 590 tis. Kč, → od konce roku 2015 se stává majitelem uzavřené prodejny i hospody Libor Špičák z Liběře u Prahy → 11.10.2017 novými majiteli stále uzavřené hospody i prodejny se stávají manželé Václav a Hana Sazamovi, hospodští v Klatovech, kteří provedli rozsáhlou přestavbu obou objektů.

č.p. 45 Hasičská zbrojnice: st.p. 39 • na návsi v roce 1907 postavené hasičské skladiště,

č.p. 46 Kaplička: st.p. 35 • vystavená obcí plichtickou v roce 1880 -  velký nápis na kapličce hlásá její zasvěcení Sv. Janu Nepomuckému → škoda, že oficiální stránky Obce Zavlekov kapličku, jako jedinou pamětihodnost a dominantu  Plichtic,  představují jako zasvěcenou k P. Marii → z této informace je kaplička dále prezentována na všech vyobrazeních i v kalendáři Obce Pošumaví 2014, 

č.p. 47, 48, 49 a 50:  jsou značeny nově postavené objekty cizích obyvatel, světoběžníků a lidí v Čechách bez domova.

Obyvatelstvo

Živnosti selské bývaly zdrojem obživy sedláků plichtických. Jediná živnost selská Niemcovská č.p. 4 je od roku 1880 vykazována  jako «zkažená», protože nově nastoupivší hospodář Václav Šipla, pocházející od Hejkalů, kromě selského hospodaření provozoval zde ještě hospodu. Dalšími skupinami s obživou selskou byli podruzi, nádeníci (za denní mzdu), děvečky a čeledínové, chalupníci. Obživou chalupníků plichtických bývala i práce kamenická, jejíž stopy jsou ještě dnes patrné v místní krajině. Postupně, jak přibývalo obyvatelstvo, vystavěna byla i nová skromná obydlí. Jak již bylo zmíněno, od roku 1930 se počet chalup v Plichticích ustálil na 41, po roce 1962 vystaveno bylo č. p. 42 a tak to zůstalo až do přelomu tísíciletí.

• V létě roku 1952 obec skránčická «šupem» přemístila ze Skránčic do Plichtic velice početnou skupinu kočujících cikánů i s mnoha dětmi a jejich chatrným cikánským vozem i zbídačeným koněm a místem jejich táboření v Plichticích se stala cesta za č.p. 29 "U Lojzů", ve stínu dvou letitých dubů. Prvním jejich počinem bylo rozdělání «věčného» velkého ohně na cestě, bez ohledu na to, že bylo velké sucho a v celé vsi probíhali žně. Pestrobarevně a špinavě oděné ženy i s dětmi se ihned rozeběhly po celé vsi a pod dlouhé sukně ukrývaly kořisť, hlavně slepice. Tlupa ve vsi pobyla necelý týden a nedopřávala místním spánku, když se i obec plichtická rozhodla přemístit opět «šupem» jejich pojízdné obydlí z Plichtic a potěšit tak obec velenovskou nebývalou návštěvou. Vůz zapřáhl směrem na Velenovy František Běloch (Kalčík) z Přebořicka v doprovodu několika radních z Plichtic, když dojel kamsi za samotu "V Šiplíku u Jílků" v katastru velenovském, jedno kolo od vozu se rozpadlo. Dále se musela postarat již obec velenovská. Kdo by se nadál, že po padesáti letech se podobný styl života ustálí i v řadách nových chalupářů plichtických. Chatrné koňské povozy nahrazeny jsou přepychovými auty, pestrobarevné oblečení přetrvalo, rovněž tak venkovní ohně jsou potěšením snad každé chalupy.  Pálí se hlavně v noci, všechno co hoří, spadané listí i čerstvě posekaná tráva, na přilepšenou se ohni dopřeje i nějaká ta pneumatika, stručně řečeno «Chánov». Kdysi ranní vůně čerstvě posekané trávy proměnila se dnes pod noční rouškou tmy každodenně v zápach po spáleništi. Inu každý nový obyvatel si přinesl zvyklosti po svých předcích, někdo  z Ukrajiny, od Prešova i Oravy, Maďarska i Rumunska. Již dávno neplatí oselecké vrchnostenské pravidlo «má on býti pokojný obyvatel v obci, pokojný život vésti, čestně se chovati, nikdy protivníkem býti a chalupu pokojně užívati». V šedesátých letech 20. století městský lid venkovské obyvatelstvo nazýval «sedláky, jimž sláma čouhá z bot» nebo také «vidláky», podle převážně používaného nářadí. O venkovanu, cestujícího do města, se ironicky říkalo «nezapomeň si vzít příručku Sedlák ve městě». Postupně se mladí z Plichtic odstěhovali za prací a bydlením do měst, někteří se jako důchodci vrátili zpět do své rodné obce, kde užívají chalupu po rodičích. Naopak lid městský začal si stavět v tom času víkendové chaty na vesnici.  V šedesátých letech minulého století (1960) tehdejší mocní razili zásadu «vyrovnat život na vesnici s životem ve městě», to se snad podařilo až po padesáti letech. Lid venkovský přizpůsobil se snadno životu městskému, zato lid městský přenesl své «moresy» na venkov, svorně jsou všichni «vidláci». Jako dnes jsou ve městech «nepřizpůsobiví občané», tak i vesnici obývají občané stejně se chovající, s minimálními znalostmi, ale s maximálním sebevědomím, kteří se nedovedou svým chováním přizpůsobit přírodě ani životu na vesnici. Jsou mezi nimi i «vlci v rouše beránkově», hulváti a rváči, neštítící se zmlátit i skoro osmdesátileté domorodé lidi, převládá hrubost nad slušností. Ovzduší i krajinu v Plichticích znečišťují neustále pojíždějící auta a čtyřkolky, zatímco všude  se budují obchvaty měst, do Plichtic je přivedena doprava ze všech směrů, od Hnačova, Zborov. Dříve chataři v části "Za Zbudovem - Kletiny" pro příjezd i odjezd využívali cestu přes Hnačov, dnes je to pohodlnější přes Plichtice. Dokonalým měřičem čistoty ovzduší v Plichticích jsou nové střešní krytiny na chalupách, po deseti letech jsou znečištěné a porostlé mechem tak, jako dříve chalupy s krytinou po letech padesáti. Všechen domácí odpad  povinně od 1.7.1996 v Plichticích má odkládat  se do popelnic  a vytříděný potom do kontejnerů na návsi. Třídění je pro většinu pojem neznámý. Jeden starý pražský chalupář je zásady «buďte rádi, že vám odpady nesypeme do okolních lesů».

Ve skromných plichtických chalupách selských i podružských lidé přicházeli na svět i umírali. Na svět přicházely děti především ze svazků manželských. V rodinách se rodívalo 10 až 12 dětí, z nichž však většina hned po narození nebo v útlém věku zemřela. Nejplodnější matkou všech dob byla v Plichticích čís. 18 "U Pastušků" Marie Kudrnová, provdaná za Františka Kudrnu z čís. 18, (roz. Přerostová *4.9.1867 v čís. 17 "U Přibylů"), s jejími dvěma nemanželskými dětmi a ještě dvanácti již z manželského lože, sedm z nich zemřelo. Matka dětí Marie Kudrnová se dožila vysokého věku 89 roků, když zemřela 11.7.1956. I občas se stávalo, že na svět přišly i děti nemanželské. Matriky narozených proto u každého narozeného dítěte zapisovaly údaj o narození «z manželského lože»  a dítě «z nemanželského lože». Těm narozeným z nemanželského lože byly v knize matriční pro zápis vyhrazeny odděleně stránky s nadpisem «Libri panchartum», t.j. Kniha narozených mimo manželství. Kolonka s údaji o otci zůstávala prázdná. Do stránek «Libri panchartum»  se zapisovaly i narozené děti «pohodných», protože živnost pohodných (rasů, v Plichticích Wohlmuthů) byla považována za «nečistou», zrovna tak narození nemanželských dětí bylo «nečisté». Nemanželské děti zrozeny byly «z hříchu». Pojmenování «panchart» vzniklo z německého «Banchart», doslovně přeloženo «zrozený na lavici». Matky takových dětí jsou zapisovány jako «osoby padlé a nečisté», děti pak narozené jako «illegitimní» nebo «z levého boku». Podařilo-li se svobodné matce provdat, její nemanželské děti dnem svatby matky většinou přijímaly příjmení ženichovo. V prázdné matriční kolonce u narozeného dítěte «otec» bylo dopsáno: «Já Josef X..Y, zde před přítomnými dvěma  svědky, se přihlašuji a žádám býti v matrice zapsán, co by otec tohoto dítěte.  Neuměje číst ani psát, toto potvrzuji +++ (tři křížky). Problémem většiny takových otců i dvou svědků byly jejich podpisy v matrice pod tímto prohlášením, protože v té době ještě neuměli číst ani psát. V kostele nicovském pak za většinu z Plichtic se podepisoval do knihy matriční učitel nicovský Josef Slavík. Tímto úkonem «legitimace» bylo dítě nemanželské (illegitimní) učiněno manželským. Panský dvůr Přebořice u Plichtic zažíval narození mnoha nemanželských dětí. Takové děti si vysloužily i přezdívku  «kopřivák», podle místa jejich zplození někde za humny v porostu kopřiv. Dítě takové matky nazýváno bylo i «kukačka», protože jak je všeobecně známo, pták kukačka klade svá vejce do hnízd jiných ptáků, v nichž se potom společně vylíhnou i malé kukačky.  Krajově se o takové svobodné matce říkalo i že «propálila fěrtoch», «ztratila podkovu», «šla na houby». V matrikách bývá i uvedeno «narodila se nemanželská dcera Marie z nepořádného lože, z otce "jak povídají" Václava ...». V jedné matrice moravské jsem se setkal se zápisem «dne ...  z levého boku okřtěno dítě panchart Marie z mateře prach tupl ku.vy Ludmily XY», což znamenalo, že to nebylo jediné takové dítě mateře Ludmily. Narozené dítě «za svobodna» bylo veřejnou pohanou. Psal se rok 1949 a v Plichticích se narodila jedna nemanželská dcera a její 18. letá matka Marie si «vybírala» otce snad z desítky mládenců převážně zavlekovských, ale i plichtických. Soudní dohra, ještě před okresním soudem v Plánici, zostudila i některé mládence plichtické, aniž měli někdy milostnou zápletku s Marií. Nakonec soud otce neoznačil a vynesl verdikt v tom smyslu, že «těžko lze určit otce a přirovnal ironicky případ k tomu, že ani nelze spolehlivě určit při práci na kotoučové pile, zvané cirkulárce, který z mnoha zubů pily způsobil případnou ztrátu prstů na ruce». Nakonec se ještě matka obrátila dopisem na umaštěném, ze sešitu vytrženém papíru, na Kancelář presidenta republiky, resp. Martu Gottwaldovou, manželku tehdejšího presidenta republiky Klementa Gottwalda o zapsání «čestného kmotrovství» pro svoji nemanželskou dceru. Žádost doporučil i tehdejší MNV Plichtice a dosaženo bylo žádaného kmotrovství i s peněžním darem 3000 Kčs.  V té době bývala v Československu Marta Gottwaldová, manželka presidenta, velice často vyhledávanou čestnou kmotrou pro snad všechny, v té době narozené Marty. Ve starých dobách manželské páry «nešidili Pána Boha» a dopřáli narození všem počatým dětem. Bábami «babícími» vyvolávané umělé potraty bývaly jen vzácnou vyjímkou a snad vždy pro ženy skončily smrtí. I venkovští pohodníci, včetně plichtických, uměli připravit z rozličných jedovatých bylin «zaručené lekvary, abortiva» k vyvolání potratu (latin. abortus). A tak jedna mladá dívka, v roce 1939 na službě u Adamů v Plichticích, podlehla svodům Karla K., mládence plichtického, což nezůstalo bez následků a tak podstoupila v zimě takovýto babský zákrok. Výsledkem byly pro služku vysoké horečky a hospodář ji musel dovážet zabalenou v peřinách v bryčce s koňským potahem do 4 km vzdálených Stříbrných Hor za lékařskou pomocí. Neobyčejný to byl pohled na povoz, ujíždějícího cestou necestou do Hor Stříbrných. Nakonec se služka provdala, ale manželství bylo již bezdětné. V sedmdesátých letech 20. století staly se i pro dvě zbožné ženy plichtické lékařské potraty dostupými. Stačilo, že jim vždy «bolelo nějak v krku», jak sdělovaly zvědavým sousedkám a pak následovala jejich dvoudenní návštěva sušické nemocnice a bylo po «bolení v krku». Kdo ví, kam zanesla zlatonosná řeka Otava nenarozené, možná i geniální jedince plichtické. K odlehčení svědomí měla posloužit křesťanská zpověď v kostele a tak se stalo, že farář jedné z žen «neudělil rozhřešení» a tak nemohla přijmout svaté přijímání. Vykonávala proto květnovou pouť až na vzdálenou Svatou Horu u Příbrami, kde zpověď byla už úspěšná. 

Kolem roku 1800 byly do matrik u narozených dětí zapisovány i «báby», které přivedly děti na svět. V každé vsi nějaká taková bývala, byla velice váženou «bábou babící». Bývaly to ženy zkušené zralého věku «zkoumané» i «nezkoumané». Za bábu «zkoumanou» byla považována taková, která byla obeznámena s náboženskými pravidly a povinnou evidencí všech narozených, příp. i zemřelých dětí ve vsi a byla tak pravou rukou faráře, který potom prováděl zápisy do knih matričních. Na zkušenosti báby ze zdravovědy se nehledělo. Většina babiček byla «nezkoumaná», vždyť neuměly číst ani psát, povinnosti jejich byly ale stejné. Všechny byly oprávněny «z nouze pokřtít novorozence» v případě potřeby. Nepokřtěné zemřelé novorozence pohřbíval místo faráře  jen kostelník. Křest dítěte v kostele byl většinou v den narození, případně druhý den. Mezi první dva zápisy v matrice patří den narození a den křtu. Těžko si jen představit křty dětí z Plichtic ve 4 km vzdáleném kostele nicovském v každém ročním období a za každého počasí, s překonáním vzdálenosti pěšky. Obřad křtu konal v kostele farář, za přítomnosti kmotra, který dítě při křtu «na rukou držel» a ještě dvou svědků. Všichni tři byli do matriky i zapsáni a platnost křtu stvrdili svými podpisy, popřípadě jen třemi křížky +++. V případě úmrtí otce dítěte, přebíral povinnosti otcovské kmotr, dokud se matka znovu neprovdala. Matka narozeného dítěte nebyla křtu účastna, bylo o ní doma pečováno a v chalupě «do kouta» jí bylo přinášena nejlépe slepice na dobrou posilňující slepičí polévku.

Nejznámější «báby» plichtické

• Lidmila Pulcová, roz. Rašková *24.8.1743 pocházející z Jindřichovic, manželka Jána Pulce, sedláka z Plichtic čís. 7; na svět pomáhala dětem v letech 1765 - 1806 jako «nezkoumaná»,  v letech 1808 až 1821 se v matrice nicovské «báby» nezapisovaly.

• Magdalena Karlíková, roz. Tršová *10.4.1764, pocházející ze Zbynic, manželka Josefa Karlíka, sedláka z Plichtic čís. 2; «nezkoumaná», porody vedla příležitostně v roce 1804 až 1806,

• Eva Bělochová, roz. Pulcová *4.8.1779, pocházející z Plichtic, manželka Franze Bělocha, domkáře z Plichtic čís. 20; dětem na svět pomáhala jako «nezkoumaná» přes 20 let v době od r. 1821 do r. 1842. V těchto letech jsou uvedeny i další příležitostné báby «nezkoumané» Barbora Dražková z Plichtic, Magdalena Jílková ze Žďára, Františka Bílá ze Skránčic, Marie Štětková z Plichtic, Magdalena Karlíková z Velenov, Antonie Saláková z Velenov. Od roku 1842 v Plichticích není stálé porodní báby a jejich poslání přebírají «nezkoumané»  Marie Koubíková z Hnačova, Johana Spachová z Bílenic, Marie Štětková z Plichtic, Johana Brejchová z Plichtic, ze «zkoumaných» pak Magdalena Nohová, domkářka z Velenov č. 28 a Anna Cihlářová ze Zavlekova.

• v dalších letech v Plichticích působily krátce i «báby babící» "nezkoumané" Marie Koubíková, sedlka z Hnačova, Johana Spachová z Bílenic, Marie Štětková z Plichtic, 

• osvědčenou «bábou» v Plichticích byla od r. 1842 do r. 1849 "zkoumaná" Magdalena Nohová, domkářka z Velenov č. 28, střídána "nezkoumanou" Marií Štětkovou z Plichtic č. 3,

• poté se na krátký čas do r. 1861 v Plichticích objevila "nezkoumaná" Johana Brejchová, domkářka z čís. 27, zastupována byla v letech 1862 až 1863 i "zkoušenou" Marií Maxovou ze Zavlekova č. 47,

• Rosalie Radinová, roz. Bláhová  *30.8.1808 ve Stražovicích, manželka Jana Radiny, domkáře v Plichticích čís. 16 "U Poklopů", jako "nezkoumaná" působila v Plichticích až do roku 1884, následována "zkoušenou" Josefou Kohoutovou z Klementic č. 11 (Mladic) od roku 1883 až 1885, v letech 1884 až 1888 v Plichticích působí "nezkoušená" Marie Vocelková z hájovny velenovské (dnes "U Jílků"),

• "nezkoumaná" Barbora Mixanová, roz. Jandová *14.7.1827 v Kaltenbachu č. 41 (Nové Hutě u Vimperka), provdaná domkářka ve Skránčicích, v Plichticích čís. 19 "U Tesárků" působila jako "bába" v letech 1891 až 1910, když tady bydlela u své příbuzné Josefy Syrové, roz. Mixanové ze Skránčic,

• potom až do roku 1949 nepřetržitě přivádí na svět plichtické děti «nezkoumaná bába zavlekovská» Anežka Kubová, roz. Pacholíková *1.5.1877 ve Vlčnovech, třetí manželka hostinského v Zavlekově čís. 12 "U Truhlářů" Jana Kuby. Po roce 1950 se již všechny děti rodí v porodnicích v Klatovech. Sušici.

• matrika narozených dětí v Plichticích uvádí i těžké porody, které musel vést lékař: 15.8.1854 Pohanka, lékař z Hor Stříbrných, 11.6.1863, 21.12.1871 a 30.12. 1876 Moric Lažanský, doktor lékařství z Kolince, 15.8. 1869 Václav Drozda, lékař a ranhojič z Plánice.

Starodávní lékaři

Jejich pomoc byla, nejen v Plichticích, jen zřídka vyhledávana, protože byla placená a chudému lidu se zlaťáků a krejcárků nedostávalo. Již v roce 1689 je zaznamenán Václav Řečický, felčar zavlekovský. Z lékařů města Plánice připomínán je roku 1724 felčar Josef Řečický. Krátce roku 1733 Adolf Trosta «Slavného Vlčkovského regimentu feldčar», roku 1755 lazebník Frantz Ignacius Haas. Od jara 1803 do roku 1810 «feldčarem a Klatovského kraje chirurgem» v Plánici č.p. 100 «ustanoveným» byl Matouš Ingeduldt, jehož manželkou byla Alžběta, dcera  Josefa Šebesty, sládka v Hrádku čís. 1 u Sušice. Sládek pivovarský v Hrádku 26letý Jan Šebesta se oženil v kostele v Plánici 12.1.1796 s Annou, dcerou kupce plánického Josefa Ledera. V Plánici se usadil v roce 1807 Jan Kandler «bývalý feldčar od Slavného Ciburgského regimentu», jehož manželkou byla Anna Hlůžková z Plánice. 12.5.1868 zemřel v Plánici č.p. 128 na tubercule ve věku 42 roků po 10letém manželství doktor lékařství Jakub Graf nar. 29.4.1828 v Českých Budějovicích č.p. 63 rodičům Johanu Grafovi, měšťanu a mistru krejčovskému a jeho manželce Evě, r. Sedláčkové. MUDr. Jakub Graf byl pohřben na hřbitově plánickém. V roce 1871 se vzdal funkce městského lékaře v Plánici Dr. Drozda. Krátce v Plánici v r. 1873 jako lékař působil a bydlel v č.p. 128 i František Wilt, jeho manželkou byla Kateřina r. Richtrová z Prahy. O místo lékaře v Plánici býval velký zájem, městská rada musela uchazeče i odmítat.

• Roku 1872 nastoupil v Plánici č.p. 128 z Klatov «doktor medicíny a chirurgie, magistr porodnictví» rodák z Mýta u Rokycan Josef Balej, s odměnou 100 zlatých a následně téhož roku odměna zvýšena o dalších 100 zl. na 200 zl., s tím, že «pouštěti žilou» bude lidem zdarma a ještě v roce 1876 byla Dr. Balejovi zvýšena roční odměna o 30 zl. s tím, že bude léčit chudé a «ohledávati» mrtvoly v Nové Plánici. Josef Balej se narodil 8.1.1844 v Mýtě u Rokycan č.p. 55, rodičům Janu Balejovi, mistru «cvokařskému» v Mýtě č.p. 55 a jeho manželce Teresii, roz. Titlové z rodiny «mydlářů» v Mýtě č.p. 55. 27letý MUDr. Josef Balej se oženil 21.8.1871 v kostele v Klatovech s Annou Zajícovou, dcerou Jana Zajíce, hospodářského správce z Klatov. Městský lékař v Plánici MUDr. Josef Balej zemřel v Plánici č.p. 178 po 6ti letém manželství dne 8.7.1877 ve věku 33 roků na tubercule a pohřben byl na hřbitové plánickém. Dr. Balej byl krátce i radním v Plánici.

Od roku 1877 do r. 1895 v Plánici č.p. 128 působí «doktor medicíny a chirurgie» Jan Děták nar. 2.2.1845 v Tisovci č.p. 11 (fara Včelákov, okr. Chrudim), syn Antonína Dětáka, rolníka z Tisovce č.p. 11 a jeho manželky Marie r. Dětákové z Tisovce. 30letý MUDr. Jan Děták, t.č. lékař v Kamenici n. Lipou, se oženil 7.9.1875 v kostele v Neveklově (okr. Benešov) se 17letou Emanuelou Plentovou nar. 24.12.1858, dcerou Františka Plenta, c. k. příručího Berního úřadu v Neveklově č.p. 58 a jeho manželky Barbory, r. Hlubocké z Řevnova č.p. 17. MUDr. Děták byl obvodním, městským i vrchnostenským lékařem v Plánici, kde  zemřel 30.5.1903 v čís. 128 ve věku 58 roků na vadu srdeční a pohřben byl 1. června na hřbitově plánickém Janem Mirtlem, biskupským notářem a farářem ve Zdebořicích. Ještě v roce 1900 vedl velmi těžký porod v Plánici.

1.5.1895 se v Plánici oženil s Teresií Pohankovou z Plánice č. 133 Jan Mára nar. 16.5.1867 v Čeleticích č.p. 6 na Sušicku (otec sedlák Vojtěch Mára), toho času kandidát veškerého lékařství v Praze. 12.12.1900 byla zamítnuta žádost Dr. Máry o udělení místa městského lékaře v Plánici z důvodu, že místo je obsazené. 18.7.1903 praktický lékař Jan Mára z Plánice č.p. 133 byl zvolen 22. hlasy zastupitelů města i městským lékařem a ještě v roce 1929 je MUDr. Jan Mára lékařem v Plánici, kde i zemřel 13.2.1942 (74 roků).

MUDr. Josef Jandík nar. 28.11.1906 v Bolešinech č.p. 49, syn rolníka Matěje Jandíka a jeho manželky Františky, r. Hladíkové z č.p. 11. Oženil se 27.4.1935 v Praze u «sv. Ludmily» s Růženou r. Petulovou z Klatov a manželství bylo bezdětné. Ordinoval v Plánici ve své vilce č.p. 262 dlouhá léta ještě kolem roku 1975 (†10.2.1993 sebevraždou řeznickým nástrojem na vykrvácení, 87 roků). Jeho bydlištěm byl původně hostinec "U Altmanů" v Plánici č.p. 171.

• V Horách Stříbrných  (Silberbergu) působil kolem roku 1870 zámecký lékař, doktor medicíny z č.p. 8 i 20 Dr. Antonín Hvězda nar. 12.9.1827 v Nové Kdyni čís. 147, syn Pavla Hvězdy mešťana ze Kdyně. Antonín Hvězda se oženil 23.8.1859 v kostele ve Stříbrných Horách s Kateřinou Seidlovou, dcerou pachtýře statku Hrádek č.p. 1 u Sušice.

Kolem roku 1880 až 1889 působil v Horách Stříbrných  vrchnostenský lékař Dr. Herman Deutsche, syn židovského obchodníka Alberta Deutsche z Terešova u Rokycan, kde žila i početná židovská komunita.

Vskutku obětavým a lidovým státním obvodním lékařem od 9.12.1888 až do své smrti v pátek 3.7.1931 (70 roků) v čís. 79 MUDr. Josef Konopík nar. 25.2.1861 v Chrastavicích č.p. 21 (fara Třebnice), syn Jana Konopíka, sedláka z Chrástavic na Domažlicku a jeho manželky Kateřiny r. Jírovcové ze Smolov č.p. 11 (fara Bělá n. Radbuzou). V Horách Stříbrných měl i malé hospodářství se stodolou a koňmi a v době sušení sena pro své koně byl jako lékař nedostižný. Za pacienty jezdíval s vlastním koněm a bryčkou, ale jen za pěkného počasí. Raději si ale na návštěvy nemocných jednal cizí potahy. Z Plichtic býval jeho oblíbeným přepravcem  tehdy mladičký 12letý Karel Běloch z Plichtic č.p. 8 (*1900), kterého pan doktor, jako velký znalec koní, vždy pochválil za dobře opečovávaného koně i bryčku a spolehlivost. MUDr. Konopík byl i velkým znalcem přírody, při cestě z Hor Stříbrných do Plichtic, v místě zvaném Michalovská sbíral modrokvětou léčivku čekanku, o níž se pochvalně vyjadřoval slovy «čekanko, ty zázračná bylinko».

Po zemřelém MUDr. Josefu Konopíkovi byl ve Stříbrných Horách lékařem od r. 1931 a ještě v r. 1947 MUDr. Jiří Hrubý, jehož ordinace byla s hostincem v jednom domě na «Nové radnici» v čís. 20. V té době bylo rozšířenou léčebnou metodou «pouštění krve žilou» a mírou byl polévkový talíř, kterou i Dr. Hrubý hojně praktikoval. Vyprávělo se, že pan doktor pacientovi «pustil krev žilou do talíře» a odskočil si vedle do hostince v témž č.p. 20 dohrát rezehranou partičku «mariáše».

Z kolineckých lékařů připomeňme v letech 1850 až 1900 židovského medicinálního doktora Morice Lažanského z Kolince čís. 113, v roce 1898 MUDr. Sasku, po něm MUDr. Františka Dudíka, obvodního a železničního lékaře v Kolinci č.p. 147, jenž tady umírá 10.5.1909, stár 41 roků na vadu srdeční. Jeho nástupcem se stal MUDr. František Franěk, připomínán je i v roce 1921.

                                                     ♣  ♣  ♣  ♣ 

Počty obyvatelstva

• r. 1836 Johan Gottfried Sommer: Plchtice, obec 3 a 1/2 hodiny vzdálená od panství Woseletz, s 28 domy a 210 obyvateli, včetně 3 israelitů (židů), farou v Nicově, jednou hospodou, jednou rasovnou (pohodným), r. 1843 František Palacký: Popis Království Českého - Plichtice s  28 domy a 211 obyvateli přináleží spolu s 12 vesnicemi k statkům Oselec a Lažany majitele Františka, hraběte Boos-Waldeck,  r. 1850 - 28 domů/216 obyvatel, r. 1880 - 35/225, r. 1890 - 35/187, r. 1900 - 35/185, r. 1910 - 36/214, r. 1921 - 38/194, r. 1930 - 38/187, r. 1950 - 40/145, r. 1961 - 36/132, r. 1970 - 36/119, r. 1982 - 38/87, r. 1992 - 38/54, r. 2003 - 38/35.  

• Gemeindlexikon (Lexikon obcí) r. 1904: Plichtice, obec politická s osadami Hnačov a Skránčice; hejtmanství Klatovy, soudní okres Plánice, škola Zamlekov (Nicov), lékař Plánice (Stříbrné Hory), fara Nicov u Plánice, výměra katastru 194 ha, obyvatel 185, včetně 3 židů (106 mužů a 79 žen), 35 domů.

• Místopisný slovník r. 1929: Plichtice, obec v Čechách, 194 ha, 38 domů, 194 obyvatel českých, okres Klatovy, soudní okres Plánice, četnická stanice Stříbrné Hory, fara Nicov, pošta a telegraf Zavlekov, železniční stanice Kolinec 9.5 km (Olšany).

• Podle statistických údajů roku 2016 žilo na územním obvodu obce Zavlekov 411 obyvatel přihlášených k trvalému pobytu. Z toho ve vsi Plichtice bylo přihlášeno k trvalému pobytu 23 obyvatel, z nichž je jen 12 starousedlíků, 6 je obyvatel z nově vystavených domů, 3 jsou chalupáři a 2 obyvatelé chat ve vsi. Kromě 23 osob přihlášených k trvalému pobytu, celoročně v Plichticích bydlí i dalších 24 občanů bez trvalého pobytu. Na víkendové pobyty se do Plichtic sjíždí další, snad padesátka dalších chalupářů. V samotných Plichticích je 43 obytných chalup a 3 chaty jsou využívány k celoročnímu bydlení.

• Vraťme se do školních let a zopakujme si jednoduché početní úkony. Každá obec každoročně dostává ze státního rozpočtu finanční podíl z vybraných daní, t.zv. «rozpočtové určení daní». Měřítkem pro stanovení výše podílu je m.j. i počet trvalých obyvatel obce. Podle předpokládaných daňových výnosů v návrhu státního rozpočtu na rok 2017  Obec Zavlekov ze sdílených daní obdrží částku 5 109 612 Kč, t.j. v přepočtu 12 432 Kč na jednoho obyvatele zapsaného k trvalému pobytu. Znamená to, že každý zapsaný občan k trvalému pobytu v obci je přínosem pro obecní rozpočet. Výpočtem vzato, za plichtických 23 trvale přihlášených k pobytu v roce 2017 dostane Obec Zavlekov od státu 285 936 Kč. Zbývajících dalších 24 občanů bez trvalého pobytu, ale celoročně v Plichticích bydlících, tak v tomto roce ochudilo obecní kasu o neuvěřitelných 298 368 Kč !!! Takovou částku by obec mohla hospodárně využít např. na úhradu nákladů za sběr, třídění a svoz komunálního odpadu. Nechť si každý dopočítá o kolik přišel obecní rozpočet za pět i deset roků. Každý občan s trvalým pobytem v Plichticích má tak svého «příživníka».

• Žádná jiná ves, než Plichtice , nemůže se «pochlubit» prvenstvím v počtu hloubkových vrtaných studní. Zatím poslední je 43. !!! vrtaná studna do hloubky 50 m dne 4.11.2020 u rekreační chalupy č.p. 29 "U Lojzů". První vrt studny, snad do hloubky 8 m, byl z roku 1965 u č.p. 3 "U Kočů", tenkrát prováděný vrtnou soupravou podniku «Palivový kombinát Antonína Zápotockého Úžín v Ústí n. Labem». Podnik v té době stavěl si rekreační středisko na Hnačovem. Další vrty jsou až z let 1999 a později, první do hloubky kolem 20 m, v r. 2007 se již hloubí do 30 m a v r. 2016 dosahuje hloubka vrtů již 50 m. V tom počtu není zahrnut bezpočet vrtů studní u chat na plichtické straně rybníku Hnačovák. V samotných Plichticích součtem hloubky jednotlivých vrtů dojdeme k celkové hloubce 804 metrů. Tak snad není podvrtaná ani Ostrava. Vodoprávní správní úřad většinu těchto vrtů vlastníkům legalizoval až v roce 2007, když předtím to byly jen «vrty průzkumné». Stručně řečeno zákon ukládal, aby všechny studny, včetně kopaných, vybudovaných po 1.1.1955 získaly povolení k odběru podzemních vod vodoprávním úřadem, jinak hrozí pokuta až 50 tisíc Kč, podnikajícím osobám až 10 milionů. Zdá se, že ne všichni «hloubkaři» splnili tuto povinnost. Tak se stalo, že od nepaměti «kopané» studny u usedlostí v Plichticích přišly zcela nebo částečně o vodu. Důkazem je 11 m hluboká kopaná studna z roku 1908 u Bělochů v č.p. 8, v níž bývalo kolem 7 m vody a nyní vodní sloupec klesl na pouhých 150 cm !!! Přírodověda učí, že zásobárnou vody jsou lesy, ty kolem Plichtic všechny nenávratně zničila kůrovcová kalamita, s vyvrcholením v letech 2019 - 2020. Současníci se tomu jen smějí, vždyť mají od státu povolení, ale čas ukáže, zda příroda se s takovou zkázou vyrovná. 

"Slavní" rodáci z Plichtic,

aneb jak praví staré přísloví "jablko nepadá daleko od stromu". 

• Z Plichtic čís. 6 "od Adamů" pocházející myslivecký mládenec Kudrna je i jednou ze záporných postav dvoudílného románu Světla spisovatele Josefa Haise Týneckého, v němž je zachycen každodenní život formanské «Nové hospody» pod Skránčicemi. Nová hospoda je rodištěm spisovatele Rudolfa Mayera. Podrobnější pojednání o tomto "slavném" plichtickém rodáku je v oddíle «Nejstarší rody».

• Plichtice proslavil i «poslední Američan z Plichtic» Emanuel Václav Jiříček narozený 24.4.1909 v americkém Chicagu a je zapsán v matrice narozených farního úřadu u sv. Prokopa v Chicagu. Jeho rodiče se dvěma dětmi se počátkem roku 1914 po 19. letém pobytu v Americe vrátili zpět do chalupy čís. 28 "U Kovářů" v Plichticích, protože se jim v dalekém světě nedařilo. Z našetřených penízků dostavěli si v Plichticích chalupu čís. 28. Z Ameriky do vzdálených Plichtic přivezli si válečkový fonograf, předchůdce dnešního gramofonu. Emanuel Jiříček, m.j. i zručný zhotovitel kolovratů na předení vlny, zemřel potom v Plichticích 20.5.1977, stár 67 roků. 

• Ve Vídni 3.10.1906 narozený nemanželský syn Josef Anny Přerostové z Plichtic, mládí prožíval v Plichticích v chalupě čís. 23 "U Řeháčků". Později pracoval jako kožešnický pomocník v Horažďovicích, kde se i oženil. Horažďovické noviny «Prácheňský budovatel» ze dne 11.5.1957 jej jako kandidáta pro volby do KNV Plzeň (Krajský národní výbor) představují následovně: »Josef Přerost nar. 1906, bytem v Horažďovicích, vyučil se kožešníkem a otevřel si živnost, kterou v roce 1950 předal národnímu podniku "Tep". Nyní je administrativním vedoucím KÚNZ v Plzni (Krajský ústav národního zdraví). Před nástupem do této funkce byl referentem ONV a KNV (Okresní národní výbor v Horažďovicích a Krajský národní výbor v Plzni). Od roku 1954 je členem rady KNV v Plzni a dosavadní funkce zastává velmi svědomitě a ve svém bydlišti v Horažďovicích má důvěru občanů. Je navrhován krajským výborem svazu zaměstnanců ve zdravotnictví jako kandidát KNV. Kandiduje ve 13. volebním obvodu - Horažďovicko». Po zvolení zastával potom vysoký politický post «Ředitele Krajského ústavu národního zdraví v Plzni», tedy řídil všechny nemocnice, lékaře a zdravotníky v tehdejším Západočeském kraji (dnes Plzeňský a Karlovarský kraj).

• V Plichticích v č.p. 4 v hospodě "U Němců" se narodil 11.4.1894 Josef Stieber rodičům potulnému brusiči Josefu Stiebrovi a jeho manželce Barboře. V roce 1910 celá početná rodina příslušná byla do Bernartic u Kolince a jejich obydlím byla «dřevěná bouda». Mladý Josef, povoláním též potulný brusič, se toulal světem a byl opravdu protřelý «štíbr», kam jej nohy přivedly, tam byl problém se zákonem. 25.4.1927 byl potrestán v Sedlci (Jižní Čechy) čtyřmi dny «tuhého» vězení s jednodenním půstem, v sousední Mladé Vožici 2.11.1927 třemi dny vězení s jednodenním půstem, v Sušici 26.10.1936 dvanácti hodinami vězení, ve všech případech za «přivlastnění cizí věci a ziskuchtivost». Dalšími tresty prošel i v bavorském Regenu a Straubingu, Žatci (přísný trest 10 dnů vězení), Plzni, Chrudimi, Kutné Hoře, Klatovech. Všude odcizil v «prudkém pohnutí mysli» šatstvo, kradl zelí, brambory i švestky.

• V Plichticích se narodila v roce 1938, v Obecné škole v Zavlekově «absolvovala» 5 tříd a později ve městech se pohybující, časem vdaná i nevdaná, kuchařka Marie Nedalakaždémujenkdosiřekl, nikdy nezarmoutila žádné chlípné mužské srdce, byla útěchou záletných «ženáčů» až do konce svého života. Dokonce dvě manželky ženatých záletníků z Klatov osobně vážili cestu do Plichtic za rodiči kuchařky, aby nymfomanské dceři domluvili.  Řečeno slovy spisovatelky Boženy Němcové «Šťastná to žena».

Lidé potulní,

většinou práce se štítící a jdoucí světem, ale  i nemajetní chudáci, živící se žebrotou. V letech třicátých 20. století potulkou šel krajem i jistý Cibulka z Újezdu u Plánice. Chlap to byl statný černovlasý, s mohutnou velice chlupatou hrudí a břichem. Často zavítal v létě i do Plichtic a místo toho, aby přispěl rukou k dílu některému hospodáři, Cibulka spokojeně si v chládku lesním odpočíval a dlouhou chvíli si krátil vybíráním blech, jenž měly v jeho silném černém ochlupení doslova ráj. Ještě po 2. světové válce po roce 1945 Plichtice žebrotou obcházela i jistá Teresie Maxová nar. 27.9.1891 v Mladicích čís. 9 "U Kunclíků", zvaná «Terina Kunclíkovic». Byl to velký chudák, neumějíc mluvit a chodící bosa jen v chatrném oděvu. Ráda se vždy zastavovala u Bělochů v čís. 8, kde nebyla nikdy odbyta, jako tomu bývalo v jiných chalupách. Chudák zemřela v Mladicích jako 59letá dne 23.2.1951. Jako žebráci zemřeli v Plichticích i manželé Jakub a Ludmila Štětkovi, oba z Plichtic čís. 3 "U Kočů", Ludmila zemřela 4.8.1925 (68 roků), její manžel Jakub 26.4.1828 (71 roků) zemřel v chalupě čís. 27 "U Klisarů". Je smutné, když se o staré rodiče na stáří nepostarají vlastní děti ! Stále platné staré přísloví praví «v mládí ležáci, ve stáří žebráci». Ještě kolem roku 1958 se na Plichticku potuloval Václav Maděra nar. 1.2.1907 ze Zavlekova. Práce nebyla jeho zálibou, toulal se po lesích, občas někomu lehce pomohl při práci na poli a zase se ztratil v lese. Ve večerních hodinách se lidé obávali se s ním jen potkat, často se objevoval za okny chalup, kde se ještě svítilo. Útočiště nacházel u ženijního vojska, v té době cvičícího na rybníku Hnačovském, držel se při vojenské kuchyni. Vojáci jej nazývali «Douda», toto pojmenování už mu zůstalo. Potom se přesunul až na šumavské Srní, kde i zemřel. Ve starých dobách Plichticemi procházeli i potulní «dráteníci» ze Slovenska, naposledy ještě v roce 1956. Bedýnka na jejich zádech byla miniaturní dílnou, dovedli na místě všemožné opravit, když dráteník procházel vsí bylo jen opakovaně slyšet «drátovať, letovať».

Neštěstí nechodí po horách,

ale po lidech, praví staré české přísloví. Nejinak tomu bývalo i v Plichticích, když nenadálá úmrtí zasáhla některé rody.

• č.p. 3 "U Kočů"": Marie Magdalena Štětková z čís. 3 se jako 20letá dne 23.7.1814 v Plichticích č.p. 4 "U Němců" utopila,

• č.p. 4 "U Němců": František Němec, sedlák (zvaný podle poskakování Hopsajs), zemřel 6.4.1815 na nemoc padoucí jako 62letý,

• č.p. 6 "U Adamů": Petr Kudrna, svobodný 45 let, byl 11.8.1994 usmrcen na louce ve Vlčnovech pod koly osobního auta Jaroslavem Roubalem z Tužic,

• č.p. 7 "U Pulců":   Emanuel Karlík, svobodný 58letý tesař, zemřel 26.6.1983 po týdenním trápení v klatovské nemocnici, následkem pádu se střechy v Zavlekově,                            

• č.p. 9 "U Šenkýřů": Františka Bechynská, vdaná šenkýřka plichtická, se na Štědrý den ráno 24.12.1951 v 7.30 hod. jako 46letá oběsila,

Augustin Bechynský, ženatý šenkýř 31 let , zemřel tragicky na motocyklu v obci Čejkovy 4.8.1960, zanechav dvě malé děti,

Augustin Bechynský, 21letý svobodný, následoval svého otce, když zemřel tragicky rovněž na motocyklu časného pondělního rána 16.6.1980 v Plichticích,

• č.p. 11 "U Zajíců": Pavel Mundl, 30letý chalupář z Klatov, se 5.12.1993 v chalupě plichtické oběsil,

• č.p. 16 "U Poklopů": Jan Forman, vdovec 74 roků, se utopil  ve vlastní studně u chalupy dne 4.3.1951,

Jan Forman, ženatý syn předešlého, se rovněž utopil  jako 66letý v tužickém rybníku "Pleskovec" dne 5.8.1977,

• č.p. 20 "U Vojáků":  Františka Bělochová, 60letá svobodná hluchoněmá, se doma v chalupě 16.11.1937 oběsila,

• č.p. 21 "U Chalupeckých": Anežka Tůmová, 41letá vdova v očekávání se v chalupě 20.4.1924 oběsila a tak zůstali dva oboustranně nezletilí sirotci,

• č.p. 22 "U Bartíků":  Karel Vondryska, 76letý vdovec a v životě hypersexuální jedinec, se v chalupě 14.9.1987 oběsil,

• č.p. 24 "U Moušlů":  František Vondryska, 72letý vdovec byl 24.12.1913 před chalupou zabit hozeným kamenem od 18. letého synovce Františka Vondrysky z čís. 13 "U Krejčů", zvaného «Eděmek»,

• č.p. 26 "U Jasanků": Anna Stupková, pětiletá zemřela 4.8.1913 následkem těžkého otřesu mozku při dětské hře, když ji podrazilo žebřík rovněž dítě Anežka Bělochová ze sousední chalupy "od Kalčíků",

• č.p. 27 "U Klisarů":  Marie Formanová, vdaná 36letá, zemřela 25.1.1875 na ochrnutí mozku a plic následkem pádu ze schodů do sklepa,

• č.p. 29 "U Lojzů": na podzim roku 1961 doma vedený a utajovaný porod Marie Beranové šetřila kriminální policie, když mrtvé dítě bylo pohozeno v krabici ve stáji pod listím,

• č.p. 31 "U Cundálů": Jan Janus, svobodný 26 let, 26.7.1867 u chalupy zabit bleskem, když lopatou upravoval odtok vody z bouře,

• č.p. 32 "U Truhlářů": Marie Bechynská, 30 let, svobodná, zemřela 18.12.1933 pro horečku a ztrátu krve při porodu, "románek" s plichtickým pohodníkem zaplatila životem,

• č.p. 34 "U Bednářů": Kateřina Stupková, 40letá matka pěti dětí, se 22.7.1882 ve stavu nepříčetnosti oběsila,

Anna Stupková, manželka Františka Stupky, se jako choromyslná 56letá otrávila kyselinou octovou (vypila ocet) 24.9.1932,

Josef Stupka, ženatý drogista a syn Františka a Anny Stupkových, za podivných okolností ukončil život v r. 1952 v poválečném Chebu, kde působil jako «konfident»; i jeho ženatý syn zemřel v 60. letech v Klatovech otravou svítiplynem,

Josefa Stupková, pocházející ze Zdebořic, ovdovělá manželka Antonína Stupky, se jako 68letá dne 14.10.1974 v chalupě  čís. 34 oběsila; její otec Vojtěch Fleisig ze Zdebořic čís. 22 byl 17.4.1933 přejet vlakem a nalezen mrtev na trati "U Zastávky" v Klatovech, stár 59 roků.

Jitka Stupková, provd. Kučerová 17.3.1993 ukončila život sebevraždou pádem z výšky v panelovém domě  Plzni, věk 28 let,

• č.p. 40 "U Tesárků":  předchozím obydlím Syrových ("Tesárků") byla chalupa na návsi v Plichticích čís. 19;

Jan Syrový, nar. 28.6.1856 v čís. 19, ženatý ve Velenovech čís. 110 "U Bouďáků", se jako 34letý  dne 8.1.1890 ve Velenovech čís. 110 oběsil,

Josefa Syrová, z Velenov pocházející, první manželka Jaroslava Syrového, zemřela 8.3.1933 v čís. 40 na následky doma vedeného abortu (potratu) ve věku pouhých 30 roků.

• č.p. 50/II "Na Přebořicku": Karel Pastejřík, z Velkého Boru pocházející, majitel dvora Přebořice zemřel 5.6.1944 ve věku 49 roků na Přebořicku následkem  pádu z koňského vozu (fůry).

• Silniční křižovatka u Číhaně: 20.11.2001 ve večerních hodinách zde pod koly plichtického osobního auta  zemřel 52letý Karel Kotlan  (*1949) z Pláničky čís. 6.

• Klatovy, Plzeňská ul. 21/II. (Pražské předměstí):  zápis Četnické stanice v Klatovech uvádí, že «37letý František Šimáček nar. 4.8.1902 v Čimicích č. 43 na Sušicku, toho času rolník v Klatovech, Plzeňská ul. 21/II. dne 10.7.1939 ve 24.00 hod. oběsil svoji 26letou manželku Annu, roz. Tůmovou  nar. 23.6.1913 v Letovech čís. 15, s kterou se oženil 8.7.1939 v kostele v Mrákově. Šimáček tak učinil z návodu Marie Rašpličkové ze Svrčovce, s kterou udržoval poměr». Ta zpráva vzbudila nejen v Klatovech velký rozruch, protože manželé Šimáčkovi byli i vzdálení příbuzní. Hlasitě hrající rádio v domě mělo zahladit zoufalé volání Anny o pomoc. Po vraždě spáchané na manželce František Šimáček uprchl, po vypátrání byl dlouhodobě uvězněn. Anna Tůmová z Letov byla ve vzdáleném příbuzenském vztahu Bělochových z Plichtic. Dosud stojící dům č.p. 21/II. v Klatovech při výpadovce směrem na Plzeň, ještě dnes budí hrůzu.

Židovské osídlení

České zemské gubernium svým nařízením zde dne 4. ledna 1793 a vydanými instrukcemi provedlo soupis židovských rodin. Vykazovala se zde Vrchnost, která židovi poskytovala ochranu, dále jak bydlí a čím se živí. Židé v Plichticích náleželi ochranou pod panství Woselec a živili se převážně jako podomní prodavači - obchodem. Císař Josef II. (vládl 1780 - 1790), syn Marie Terezie, byl panovníkem, který teprve povolil židům, do té doby soustředěných pouze v městských ghetech, aby se v přísně omezeném počtu mohli zabydlet i na venkově. Teprve ústava z roku 1867 jim umožnila se kdekoliv usazovat a získávat i pozemky, většinou se ale věnovali obchodu a byli pod ochranou  (chráněni) vrchnostenským panstvím. Jejich chalupy byly číslovány římskými číslicemi k rozlišení od obydlí křesťanských. Nejinak tomu bylo i pro plichtické židovské obyvatele, příslušející k židovské náboženské obci v  Kolinci, kde byly vedeny jejich matriky a jsou zde na židovském hřbitově i pohřbeni. Židovská komunita uzavírala sňatky výhradně mezi sebou a za obchodem putovala po širém kraji. Bohatí židé z náboženské obce Horažďovice uzavírali sňatky i v Praze v hotelu «Bristol». Chalupy ve vlastnictví židů v Plichticích byly tři: 

č.p. I.   (dnes čp. 23 U Řeháčků) - dle zápisu v Gruntovní knize čís. III., str. 30 v chalupě Jána Hejkala již od roku 1798 bydlel nepřetržitě víc jak 50 let žid Mojžíš Krauz s dcerami Barborou a Magdalenou. Teprve 20.9.1848 Ján Hejkal "papírově" prodal chalupu starému židovi Krauzovi a ten ji obratem převedl zpět ke dvoru Hejkalovskému čís. 1, který v té době byl již v držení sedláka Martina Šiply (*1805). Martin Šipla chalupu týž den 20.9.1848 prodal Františkovi Karlíkovi, pocházejícímu z čís. 2. Podle tehdejších zákonů revolučního roku 1848 židé nesmějí být na vesnicích vlastníky žádných realit. Starému israelitovi Mojžíšovi jeho náboženství zapovídalo mj. i úpravu vousů ostrou břitvou, používal tedy dřevěnou a místo mýdla žíravý vápenný roztok. Jeho tvář podle toho také vypadala (z vyprávění). Z vyprávění je zaznamenána i episoda, že se židy nebyly žádné žerty, když požívali zvláštní ochrany od vrchnosti. Kdosi z Plichtic starému Krauzovi něco nepatřičného provedl a zato byl potrestán od vrchnosti ve dvoře oseleckém pětadvaceti ranami lískovou holí a potom jej čekala zase cesta zpět do 15 km vzdálených Plichtic. V Plichticích zemřel 1.4.1825 ve věku 3/4 roku Jozef Krauz, pohřben byl 6.4.1825 v Kolinci.

č.p. II.  (původně čp. 24, od r. 1930 neexistující - v místě dnešního dvorku "U Dubanů" č.p. 12); 10.5.1848 koupil chalupu od Andrease Rybnikáře (budoval rybníky) žid Jakub Lažanský, který zemřel 5.6.1847, chalupa potom 10.3.1850 odevzdána jeho židovskému synovi Hermanu Lažanskému s manželkou Ewou, roz. Popper. Manželé Lažanští chalupu drží do 16.8.1860, kdy ji prodávají Jakubu a Anně Vohlmuthových (pohodných). Židé potom v chalupě bydlí dál v nájmu. Z dalších židovských obyvatel chalupy čís. II. připomeňme:

• Maria Lažanská *28.10.1810 v Plichticích čís. 24, dcera Jakuba Lažanského, řezníka v Plichticích čís. 24 a jeho manželky Marie, roz. Steinerové z Obytců. Jako 52. letá 26.10.1862 v kostele Narození P. Marie v Nicově přijala křest, když vystoupila z náboženství «israelitského, v němž zlo» a byla s povolením Veledůstojné biskupské konsistoře v Budějovicích ze dne 22.9.1862 pokřtěna k římskokatolickému vyznání. Marie Lažanská, jako svobodná podruhyně, potom zemřela 27.2.1882 ve věku 72 roků sešlostí věkem v Plichticích čís. 22 "U Kalčíků" a pohřbena byla již křesťansky v Nicově.

• Izak Lažanský zemřel 22.7.1822 v Plichticích, stár 12 dní věku svého a pohřben byl 25.7.1822 na židovském hřbitově v Kolinci.

• Jacob Lažanský *22.9.1853 v Plichticích, jako prvorozený, manželům Lazaru Lažanskému, obchodníku z Plichtic a jeho manželky Alžběty, dcery Isaka a Rosalie Klingerových z Boříkov. Kmotry židovskému dítěti byli Josef Karlík a Václav Pulec, oba z Plichtic.

• Alžběta Lažanská, roz. Klingerová, nar. v Hrádku u Sušice, židovská vdova a obchodnice, zemřela 4.5.1897 (76 roků) v Plichticích čís. 20 "U Vojáků" na marasmus a pohřbena byla 6.5.1897 v Kolinci. V čís. 20 pobývala již v roce 1890.

• Josef Lažanský, příslušný do Plichtic, zemřel 29.5.1898 v Jindřichovicích, stár 43 roků na těžký střevní zánět (MUDr. Saska z Kolince) a pohřben byl 31.5.1898 na židovském hřbitově v Kolinci.

č.p. III. (původně čp. 10, potom čp. 25, od r. 1997 ev.č. 63 U Břízů); 31.7.1793 chalupu čís. 10 kupuje za 82 zlatých a 30 krejcarů od Tomáše Karlíka «lažanský žid» Joachim Lederer pro svého syna Josepha Lederera. 20.5.1842 od Josefa Lederera chalupu koupila židovka Teresia Lauberová, která chalupu v ceně 120 zlatých 30.1.1847 předává svému synovi Jacobu Lauberovi a jeho  židovské  nevěstě Rosalií Lažanské. V té době Jakub Lauber byl nájemcem vyhořelého lihovaru v Plánici. 19.9.1848 chalupu čís. 10 od Lauberů koupil katolík Matěj Karlík z Plichtic. Z dalších židovských obyvatel z této chalupy pocházející jsou:

•  v r. 1890 až 1910 je v nájmu v Plichticích čís. 35  v hospodě «U Čurandů" svobodná nájemnice a obchodnice Kateřina Lauberová *18.4.1835 v Klatovech, v Plichticích se zdržující od r. 1861, podporována od obce plichtické, umírá 27.8.1912 v místním obecním chudobinci čís. 15 ve věku 77 roků na vodnatelnost (MUDr. Josef Konopík ze Stříbrných Hor) a byla pohřbena 29.8.1912 na židovském hřbitově v Kolinci.

• samostatný řezník Mojžíš Schwarz, řečený Moušl  *16.4.1835 ve Chlistově, s manželkou a řeznickou pomocnicí Alžbětou *1836 v Tachově, dcerou Marie Lauberové, v Plichticích č.p. 12 se zdržují a domovské právo mají od r. 1863. V Plichticích se z tohoto manželství narodily děti:

• Herrman Schwarz *20.11.1863 v Plichticích čís. 23, ženatý s Kateřinou Tanzerovou nar. 25.5.1859 ve Chlistově, oba jsou od roku 1893 domovským právem příslušní do Těchonic čís. 22, kde israelita Herman provozuje v chalupě na návsi u kostela řeznictví a výčepnictví vína a jeho manželka Kateřina  obchod smíšeným zbožím (kramářství) a draní peří. Na chalupě čís. 22 byla umístěna velká reklamní tabule «Vinárna», i stalo se v noci před slavnou těchonickou poutí na sv. Filipa a Jakuba (3.5.), že místní vtipálci před nápis Vinárna připsali písmeno «S». Zbožní poutníci tuto pouťovou atrakci dlouho připomínali daleko široko. V Těchonicích čís. 22 se israelitům Hermanu a Kateřině Schwarzovým (Švarc) narodily dcery: Marta *26.5.1891, Marie *7.6.1895 a Julie *15.6.1899. V roce 1921 při sčítání lidu opravila dcera Marie v přítomnosti svého otce předvyplněný sčítací arch s údajem u všech osob «náboženství židovské» na správné náboženství israelitské.

• Jacob Schwarz *11.12.1867 v čís. 25, s manželkou Annou *2.7.1867 v Lučišti v okr. Rokycany, oba domovsky příslušní od r. 1892 do obce Kvášňovice č.p. 72, kde provozují řeznictví a obchod smíšeným zbožím (kramářství). V Kvášňovicích čís. 72 se narodily děti s israelitským vyznáním: Františka *8.12.1892, v roce 1910 zdržuje se trvale v Americe (Baltimore - Maryland), Marie *25.4.1894, zdržující se na stejné adrese v Americe, Jana *5.5.1901 a Oskar *25.1.1906.

• Maria Schwarz *21.6.1869 v Plichticích čís. 25, zemřela 5.7.1871 v Plichticích čís. 13 a pohřbena byla v Kolinci 7.7.1871.

Otec Jakubův Mojžíš Schwarz, vdovec stále s domovským právem v Plichticích, v Kvášňovicích od r. 1908 provozuje ještě obchod s peřím a kožkami (kůžemi). 

V roce 1890 jsou řezničtí  Mojžíš Schwarz s manželkou Alžbětou  i syn Jakub s obchodem řeznickým v nájmu v Plichticích čís. 5 "U Chalupů". V roce 1900 jsou v čís. 33 "U Fučilů" nájemníci Mojžís Schwarz, řečený «Moušl» s manželkou a řeznickou pomocnicí Alžbětou. I tady maso zpracovávali způsobem židovským «košér». Alžběta Schwarzová, manželka Mojžíšova v čís. 33 umírá 26.9.1908 ve věku 76 roků na marasmus  a její pohřeb byl 28.9.1908 na židovském hřbitově  Kolinci. Ovdovělý Mojžíš Schwarz je v Plichticích čís. 33 uváděn ještě i v roce 1910. Přezdívkou byl Mojžíš (Moises) Schwarz nazýván «Moušl» podle původního bydliště v chalupě Plichtice čís. 24 židovského majitele Jakoba Lažanského, jehož nástupnický syn na chalupě pojmenovaný byl «velký, duchem nepřítomný», ve vsi pak zvaný «Moušl».

• Po první světové válce v roce 1918 již není v Plichticích uváděn žádný obyvatel židovský. Rod židů Lauberů byl od roku 1888 i ve Velenovech v čís. 4 "U Muchnů" a do této židovské rodiny se po 1. světové válce přiženil Václav Florian, čímž vzniklo «smíšené» manželství a pojmenování "Laubrojic Florian".

Hospody plichtické

Ve starých dobách i krčmy panské v poddanských vsích bedlivě sledovány byly Vrchností a dodržovat musely podle «Artikulí k soudu» z roku 1650 zejména následující nařízení: 32. artikule praví «Žádný krčmář v neděli, ano i v jiné svátky od církve svaté ustanovené, když se mše svaté drží a slovo Boží káže, pro pivo jezditi nemá, nýbrž se časně pivem zaopatřiti před svátkem a jakož se spatřuje, že šenkýři k vybejvání piva velmi nedbanliví jsou a piva mnoho outraty nemají, pro ně nejedou a Vrchnost skrze to k nemalé škodě přichází, protože Jeho Milosti Pán to příště přikazovati a poroučeti ráčí, aby šenkýži k vybejvání piv tím pilnější byli, vybídaný pivo, peníze za ně nesly a hned zas pro jiný jeli piva, bez peněz nevydávali a nevěřili nebo žádnému šenkýři přes dva sudy piva věřiti se nemá, nebo skrze to vězení oni ke zkáze Jeho Milosti Pána a k škodě přicházeti ráčí». 14. artikule nařizuje «Do žádných cizích krčem, nemajíc sám co obzvláštního říditi a činiti, aby žádný na pivo nechodil». Regulaci hazardu již tehdy Vrchnost nařizuje  8. artikulí «Her žádných buď v karty nebo kostky, skrze což svády, různice, mordy, zlořečení a láry pocházejí, aby žádný v domech svých ani v krčmách netrpěl». Přední a to 6. artikule nařizuje «Žádných kurev a poběhlých, aby se v krčmách ve vsích, pastuškách, konopnicích a sumou kdekoliv jinde, ne toliko posvěcených, ale žádného času nepřechovávalo, na to rychtářové obzvláštní pozor dáti mají, pod pokutou pěti grošů k záduší kostelnímu složiti».

První krčma plichtická byla panská a vystavěna až kolem roku 1685, zřízená pro své poddané Vrchností Lažanskou (Defurovy Lažany). Při  prvním číslování domů v Plichticích na podzim roku 1770 panská krčma nesla číslo 15 z celkových 17 chalup ve vsi. Při přečíslování v roce 1805 nově bylo přiděleno čís. 9, které platí až do dnů dnešních. Od Vrchnosti dosazených krčmářů tady působilo několik, mezi nimi Tomáš Krčmář, Jiří Fabre, Adam Hlaváč, Matěj Štraub, Jakub Kytlínek, Matěj Brejcha, Matěj Hrdina, následuje Karel Behenský (Bechynský), Jakub Behenský, Matěj Bechynský, František Bechynský, Ludvík Bechynský, Augustin Bechynský, od roku 1954 do r. 1975 i jeho manželka Marie, později provdaná Karlíková. Rod Behenských (Bechynských), z Radic u Žďáru pocházející, je na hospodě plichtické od 31.1.1773 nepřetržitých 201 let. První hospoda plichtická s č.p. 9 dodnes nese přezdívku "U Šenkýřů". Krčmář často zván byl "šelmou", protože "psal na futra", ale nesmazával. Vrchnost musela "dopřát" svým poddaným nejen těžkou robotu, ale i trochu zábavy, protože "kdo si hraje nezlobí". V Plichticích byla krčma spojena s rychtou a tak krčmářem a zároveň rychtářem v jedné osobě byl Vrchností lažanskou dosazený Karel Behenský, následně i jeho syn Jakub Behenský, který byl rychtářem až do roku 1848, tedy do zániku vrchnostenské správy v českých zemích. V roce 1769 nový vrchnostenský pán na Lažanech Fridrich, Svaté římské říše hrabě Des Fours z Mont a Athienville, nařizuje poddaným sedlákům plichtickým, vedle roboty a dalších povinností, «ještě jest povinnost z Vrchnostenského důchodu neb od jejího vinopalu celoročně čtyř žejdlíků kořalky neb pálený bráti a za takovou po šesti krejcaru za žejdlík do důchodu skládati». Pro představu uvádím, že «žejdlík» bylo cca 0,48 litru (1/2 litru) a jeden zlatý byl 60 krejcarů. Takže alkohol provází Plichtice od nepaměti. Pěnivý mok a kořalička tak přivedli «na buben» v letech 1884 až 1887 plichtického sedláka z čís. 7 Václava Pulce nar. 17.9.1824, kdy pivečko pohltilo všechny pozemky, ke dvoru Pulcovskému náležející. Všichni plichtičtí chalupnící, dosud jen bezzemci, tak snadno k majetku přišli a nový hospodář na tomto dvoru Vojtěch Karlík nestal se již sedlákem, ale jen zchudlým chalupníkem. I stalo se, že chalupník Vojtěch Karlík starého Václava Pulce z chalupy vyhnal a ten stáří dožíval u své dcery Filumeny, provdané ve Žďáru č. 11. Václav Pulec, sedlák plichtický, dokonce krátký čas působil jako šenkýř v zavlekovské hospodě čís. 40, pozdější hospodě "U Kroupů". Tady se manželům Pulcovým narodila 4.11.1853 dcera Marie Pulcová. Nevěsty z rychty a krčmy plichtické byly žádané a tak se 30.6.1812 provdala Teresie Behenská za sedláka v Plichticích čís. 2 Martina Karlíka a Anna Behenská 12.5.1812 za sedláka Martina Němce do Plichtic čís. 4. Když potom Martin Karlík 1.2.1846 předával dvůr Karlíkovský v Plichticích svému synovi Josefu Karlíkovi k «samolibému vládnutí a užívání», zakotvuje v Kontraktu  otcovské podíly, které je zavázán vyplatit Josef Karlík svým bratrům a sestrám. Je povinnen každému z bratrů vyplatit 140 zlatých a sestrám 120 zlatých a «konečně je nastupitel Josef Karlík povinnen svým bratrům a sestrám při jejich stavu přeměnění (svatbě), na místo vejbytu jednomu každému jedno vědro piva odevzdati». Pro představu 1 vědro piva bylo cca 56 litrů (v historických dobách se veškeré míry kraj od kraje odlišovaly). I dvůr Karlíkovský si dopřával lahodného pěnivého moku a k tomu jistě i dobré krmě. Pivečko bylo i velkým přítelem všech Kudrnů ze dvora Adamovského, včetně již zmiňovaného mysliveckého mládence Kudrny. Těžce vydělané krejcárky končily v krčmě plichtické a «hospodáři» měli svá hospodářství a polnosti zanedbané. Po 1. světové válce v roce 1919 činil výdělek horníka 300 Kčs, na venkově 100 Kčs. Při tehdy velké nezaměstnanosti sociální dávka byla 4 Kčs na den a jedno pivo stálo rovněž 4 koruny, chleba též 4 koruny. Lepší časy nastaly až od r. 1925 do r. 1929. V té době v hospodě častá byla vystoupení různých kejklířů a kouzelníků. Jednoho vlahého letního večera tady v sále vystupoval kouzelník a předváděl opravu potrhaného kabátu tím, že pistolí přistřelil látku a kabát byl opět jako nový. Dítka plichtická, která neměla na vstupné, sledovala vystoupení z venku za otevřeným oknem. To se znelíbilo kouzelníkovi a tak zakryl otevřené okno svým velkým kabátem. Uličníci plichtičtí v kabátě nůžkami vystřihli na několika místech průzory, aby mohli i dál sledovat kouzelnickou podívanou a byli přesvědčeni, že kouzelník si kabát střelbou z pistole umí opravit. Více se v Plichticích kouzelník již neobjevil.  Velké «slávy» zažívala hospoda plichtická č.p. 9 "u Šenkýřů" od roku 1965, kdy rybník Hnačov byl vyhlášen «rekreační oblastí». Nad vsí Hnačov, kde nebyla hospoda, v té době vyrostlo velké rekreační středisko «Palivového kombinátu Antonína Zápotockého Úžín» (Ústí n.L.), zkratkou PKAZU. Velká a nekonečně věčná žízeň «paliváky» každodenně přiváděla do plichtické hospody, i každoroční «cvičení» Lidových milicí tohoto velkého podniku probíhalo povětšinou v hospodě plichtické. V roce 1968 se na katastru plichtickém «Na zakupu» začalo s výstavbou dalšího velkého rekreačního zařízení, tentokrát «TESLA Praha Karlín». Žízeň pražských slaboproudařů byla rovněž nezměrná. Tak tomu bylo až do 31.7.1975, kdy byla po 290 letech hospoda v Plichticích čís. 9 u Bechynských - Karlíků ("U Šenkýřů") provždy uzavřena.

Druhou hospodu v Plichticích, s vidinou snadného zbohatnutí, zřídil jako vedlejší činnost k selské usedlosti kolem roku 1875 v Plichticích v čís. 4 "U Němců",  na hospodářství 4.2.1868 přiženěný podnikavý  Václav Šipla (*1844), pocházející ze dvora Hejkalovského čís. 1 z Plichtic. Od té doby byla selská živnost Němcovská vykazována již jako «zkažená». Jako šenk byla k chalupě čís. 4 přistavěna podsklepená velká místnost, pozdější «sednice». Ve sčítání lidu r. 1890 je Václav Šipla uváděn jako hostinský, nikoliv jako hospodář. Hospoda tady živořila a skončila kolem roku 1910. Pro plichtické občany tady na jaře roku 1895 «vystupoval» loutkoherec a koňský handlíř «jdoucí světem» Josef Dubský z Předmíře č. 2 u Kasejovic s manželkou Annou, dcerou herce s loutkami Františka Urbana z Bukovníku. V hospodě "U Němců" se 4.5.1893 narodil loutkářům syn Augustýn Dubský.

Třetí plichtickou hospodou byla od gruntu v roce 1882 stavěná chalupa s čís. 35, příznačně zvaná "U Čurandů, Na čurandě". Stavitelem hospody byl Josef Karlík (*1851), pocházející ze dvora Karlíkovského čís. 2 v Plichticích. Josef Karlík z otcovského podílu od dvora Karlíkovského dostal m.j. i pozemek ve vsi parc. č. 173, na němž chalupu s hospodou vystavěl. Chalupa byla již stavěna podle nových stavebních předpisů a jako veřejná budova musela být opatřena hromosvody, tedy jako první v Plichticích. Josef Karlík byl povahově člověk zlostný, vznětlivý a manželkou jeho byla Teresie, roz. Kováříková ze Brodu u Kolince, která v Plichticích zemřela jako 35. letá na souchotiny dne 26.9.1894. Zemědělskému hospodaření ani  hospodě této se nedařilo, v letech 1890 až 1900 působí tady jako nájemnice židovka Kateřina Laubrová, věnující se obchodu a nakonec jako chudá podporována od obce Plichtice. V roce 1900 tady působí obchodník smíšeným zbožím z Hor Stříbrných František Bartík (*1862), který potom v roce 1921 koupil chalupu v Plichticích čís. 22 "u Kalčíků" a zřídil tady krám "u Bartíků", s možností dát si zde i »frťana na stojáka».  Během 2. světové války (1938 - 1945) se tady scházela mládež ze širokého okolí na skromných «tanečních hodinách», protože taneční zábavy byly v době válečné zakázané. Krátce tady tančili po válce i američtí vojáci z nedaleké jednotky v Zavlekově, vyhledávající jen «šnaps a děvčata». V neděli 26.6.1983 v 15,30 hod. při silné bouři, chalupa byla zasažena bleskem a vyhořela, následně byla  rekonstruována. Příčinou požáru snad byly nefunkční hromosvody. Takový byl osud třetí hospody plichtické.

Čtvrtá hospoda plichtická, zvaná nová, s jejíž výstavbou se započalo začátkem roku 1974, byla stavěna v akci "Z" (zet = zvelebování) a navazovala na v první etapě vystavěnou rovněž novou prodejnu se smíšeným zbožím. Investorem obou staveb byl Místní národní výbor v Zavlekově (MNV), do jehož obvodu od roku 1960 ves Plichtice přináleží. Předchozí prodejna byla v Plichticích č.p. 24 "u Kupců" od roku 1930, zvaná «Tyrný» podle židovského obchodníka v Zavlekově.  S výstavbou nové prodejny se započalo v r. 1970, ve štítu budovy  zvěčněn je letopočet LP 1972, do provozu byla uvedena až v červnu 1973. Nová hospoda plichtická byla za velké slávy a hudby p. Hořejšího ze Zbyslavi otevřena od 1. srpna 1975. Provozovny prodejny i hospody převzala JEDNOTA, LSD Sušice. Jednota, lidové spotřební družstvo, tehdy provozovalo prodejny i hospody na celém českém venkově. Vzniklo tak i nové číslo popisné 44 v Plichticích a číslo ze zbourané chalupy čís. 20 bylo přeneseno v roce 1982 na nově postavený OKAL II. v Plichticích (pro rodinu Antonína Melče z Chomutova, tehdejšího zaměstnace JZD Zavlekov). Obě spojené stavby  jsou umístěny na bývalém pozemku Josefa Bělocha z Plichtic čís. 10 "od Vojáků", jehož předkové pocházeli ze dvora Bělochovského. Na místě tom stávala od r. 1808 chalupa Franze Bělocha, «vojáka do pokoje propuštěného», proto se zde říkalo "u Vojáků". Bělochové v chalupě bydleli bezmála 140 let až do roku 1946, kdy Josef Běloch (*1911) koupil chalupu "U Ševců" č.p. 10 v Plichticích, v části zvané "V koutě", kde se potom říkalo rovněž "U Vojáků".  Od té doby stará chalupa čís. 20 na návsi chátrala, až se z ní stalo zbořeniště a nazývána pak hanlivě byla «Seplhrad», podle posledního majitele Josefa (něm. Seep). MNV Zavlekov v roce 1970 od Josefa Bělocha stavební parcelu s přiléhajícím velkým pozemkem za úřední cenu 0,40 Kčs za m2 koupil. «Nové Klatovsko» ze dne 30.7.1976 přináší foto prodejny a hospody a  uvádí, že v Plichticích, kde žije kolem 120 obyvatel, bylo v «akci Z» v rámci volebního programu, vytvořeno dílo v hodnotě 950 tis. Kčs, při skutečných nákladech 620 tis. Kčs. I tady ještě pokračovala «sláva» bývalé hospody. Jednota Sušice krám i hospodu provozovala do roku 1993, do roku 1990 zde byla zaměstnána Marie Karlíková, potom krátce nájemci Šipla, Fous a další. I stalo se, že se tady točilo i «křtěné pivo», když jeden ze šenkýřů důmyslně napojil na sud piva zařízení «železné krávy» (dávkovací zařízení k mísení vody se sušeným mlékem, určené k napájení telat). Železné krávě se zželelo žíznivých hostů a jejich přivedení do stavu opilosti, když se «splašila» a pivo «křtila» více vodou. V roce 1993 celý komplex od Jednoty Sušice koupil Václav Špičák z Prahy, který hospodu provozoval a uzavřel zjara roku 2015. Chátrající objekty převzal po rodičích syn Libor Špičák z Liběře u Prahy. Hospoda je nabízena prostřednictvím realitní kanceláře k prodeji za 1 mil. 70 tis. Kč. Novým majitelem obou objektů, prodejny i hospody, se od 11.10.2017 stává Václav Sazama z Klatov. Rozsáhlá a nákladná rekonstrukce slibuje znovuotevření hospody v roce 2019.

Pátou  příležitostnou «hospodou» v Plichticích se nakonec stala od 18.3.2015 opuštěná a domácími kočkami obklopená bývalá autobusová čekárna na návsi, s velkým nadšením mladých chalupářů a jak si všichni říkají «hasičů» plichtických, provizorně upravená na výčep piva. Alkoholické radovánky a «očuránky» uprostřed návsi vzájemně se doplňují s nezměrnou touhu po alkoholickém opojení, kterému holduje snad každá chalupa plichtická, o čemž svědčí stále přeplněný kontejner na sklo, umístěný uprostřed návsi.

Plichtice byli snad jedinou obcí bez autobusového spojení. Po všechna léta se z Plichtic docházelo pěšky na autobus do Zavlekova, školáci pak do Hnačova. V roce 1976 se nově zvolenému poslanci Okresního národního výboru (ONV) v Klatovech Karlu Bělochovi podařilo pro občany Plichtic získat pravidelné autobusové spojení. Obyvatelé Plichtic uvítali první autobus od nového jízdního řádu 31.5.1977, odkdy do vsi v pracovní dny zajížděl v 06.30 hod. ranní spoj Klatovy - Horažďovice a tentýž odpolední spoj v 15,30 hod. Postupem času ještě pro pracující zajížděla ranní linka v 05.30 hod. Tak tomu potom bylo celých 17 let až do jara roku 1994, kdy již autobus téměř nikdo nevyužíval. Pro tehdejší školní děti z Plichtic byla doba 06,30 hod. velmi časná a proto rodiče dováželi svá dítka do školy nebo na autobusy do 2 km vzdáleného Zavlekova vlastními osobními auty. V roce 1980 při rekonstrukci požární zbrojnice v Plichticích byla provedena přístavba autobusové čekárny, ta trvala od 22.7.1980 do 19.5.1881 a plichtičtí požárníci (někteří) odpracovali 459 brigádnických hodin rámci akce «Z». Nejvíce zde odpracoval 119 hodin Jaroslav Stupka, Antonín Jílek 55 hodin, Karel Běloch  52 hodin, z mladých pak Pavel Kawulok 33 hodin. Ostatním, v té době mladým, plichtickým požárníkům byla práce cizí. Na místě čekárny předtím stával dřevěný přístavek, který sloužil jako sběrna mléka. Již v době 1. světové války byla povinnost hospodářů odvádět m.j. i mléko na státní nákup, nejinak tomu bylo i za 2. světové války a potom až do doby zakládání JZD byla povinnost plnit úkoly státního plánu. Dlouhodobými sběrači mléka v Plichticích byla nejprve hokynářka Antonie Bláhová z č.p. 19, po její smrti počátkem roku 1953 funkci sběrače vykonával Jan Šipla z č.p. 5 "od Chalupů". Odměřené mléko bylo plněno do 25 litrových konví, které potom odvážel výkupce. Sběrač dostával odměnu za každý litr převzatého mléka. Namátkově odebírané vzorky mléka ukázaly na nepoctivé prodejce z obce, kteří mléko "křtili vodou", což se projevilo na konečné ceně za mléko pro celou ves, která byla vypočítána z ošizené «bazénové tučnosti». Po založení JZD bylo ještě prodáváno mléko z každé chalupy, která chovala «záhumenkovou krávu» a sběračství bylo vykonáváno »po střídě», t. zn. sběrači z řad jednotlivých prodejců mléka se střídali. Každý sběrač zaznamenával litry prodaného mléka do knihy, která rovněž «chodila po střídě» po jednotlivých chalupách. Vtipálkové do knihy «zaznamenávali» různé vzkazy a příhody ze všedního života ve vsi i milostné radovánky jedné, v té době dospívající dívce plichtické, s vojáky z nedalekých Nalžovských Hor. Byl to spolehlivý a docela dobře fungující veřejný «pranýř» ve vsi. Nejčastější vzkazy byly směrovány ke dvěma číslům popisným v obci. I vnitřek dřevěné sběrny mléka byl «zdoben» různými vzkazy, událostmi a i milostnými zápletkami.        

Přebořice

samota s původním dvorem v katastru nalžovském, od Plichtic směrem jihovýchodním vzdálená 1 km. Panský dvůr Přebořice byl součástí Velkostatku nalžovského v Panství Nalžovy - Ellischau. Nalžovy původně pojmenovány byly Nalezovy.  Historik August Sedláček ve svém díle «Místopisný slovník historický království Českého» uvádí: Předbořice, dvůr u Zavlekova, někdejší ves, jež patřila až do roku 1305 ke statkům kláštera Svatojirského, ale od té doby Koldovi. V 15. století patřily k Zavlekovu a v 16. stol. k Neprachovům. K panství Nalžovy přináleželo 8 dvorů: Nalžovy, Neprochovy, Zamlekov, Sedlečko, Přebořice, Krutěnice, Čejkovy (Zamyslice) a Tedražice. Zvláštně působí název farního úřadu: Farní úřad na Horách Stříbrných nad Nalžovy. Přebořice farou i hřbitovem přifařeny jsou od roku 1756 k farnímu kostelu Nejsv. Trojice v Zavlekově, k farní obci Tužice. Před rokem 1756 matriky vsi Tužice zapisovala fara hradešická. Od roku 1770, kdy bylo započato s číslováním domů, dvoru Přebořice přiděleno bylo tužické číslo 35. Po roce 1850, kdy vrchnostenskou správu nahradilo obecní zřízení, dvůr Přebořice krátce byl značen ještě tužickým samostatným číslem 1, od roku 1864 trvale celý dvůr Přebořice již nalžovským číslem 50. I po rozdělení dvora v roce 1947 mezi dva hospodáře je používáno jedno číslo popisné 50. Teprve 7.3.1960 bylo druhé části dvora přiděleno číslo 49 (předtím toto číslo 49 nesla nalžovská «Bažantnice»).

Po smrti Friedricha (Bedřicha) Švihovského z Riesenberka, pána na Nalžovech (viz Historie plichtická) Dvorské desky (DD 309 T8) zaznamenávají «kšaft» (závěť) 10. ledna 1630 pána Bedřicha Švihovského, podle níž obrovský majetek statku otcovského rozdělen byl na dva díly dvěma synům a do Desk dvorských vložen «ve středu po neděli Judica, to je 17. dne měsíce Marci léta 1630». Mladší syn Ferdinand Václav Švihovský obdžel první díl se zámkem Nalžovy, dvůr poplužní s ratejnou, chlévy a stodolami, dále s «loukou na Přebořicku, ceněnou mírou "pod 14 vozů", ovčín s chalupou ovčáka, rybník "Starý" na Přebořici za "Velkým" rybníkem» s násadou pod 15 kop, dále rybník "Nový" na drahách (Novec). Ze stálých platů vrchnosti Ferdinad Václav každoročně dostávat bude plat z «kopaniny, jak slove přebořická», tedy by sobě vrchnost «nemalé zlepšení přivedla».  Ferdinand Václav Švihovský, pán na Nalžovech, byl na své poddané nelaskav, zemřel v roce 1658 a pohřben byl v kryptě kostela v Hradešicích.

Zámek v Nalžovech s rozlehlým parkem byl naposledy hraběcím panským sídlem Pöttingů, od roku 1769 byl na Nalžovech pánem, z Irska pocházející František Xaver hrabě Taaffe (1833 - 1895). Tento hraběcí rod držel Nalžovy až do roku 1937, kdy  Eduard Karel Taaffe (*1898) zadlužený velkostatek a zámek prodal Františkovi a Karlovi Müllerovým a z Čech se odstěhoval. Na zámku Nalžovy krátce pobyl i sám slavný monarcha císař František I. (*1768), když se vracel v létě roku 1812 cestou z návštěvy Čech přes Klatovy a Kdyni. V Klatovech byl v sobotu 7. července, ve Kdyni následující den. V Klatovech se ubytoval v budově krajského hejtmanství (dnes hostinec "U Hejtmana"). Po krátké nedělní návštěvě Kdyně se císař v 10 hodin dopoledne vracel zpět do Klatov, kde byl účasten poutní mše svaté k Panně Marii Klatovské. V pondělí 9. července královský kočar vracel se zpět do Vídně a při cestě se zastavil  na zámku v Nalžovech. Kronika nalžovská zaznamenává, že císař si prohlédl i «pivovar a projevil největší pochvalu o zařízení». Není známo, zda lahodné nalžovské pivo v parném létě císaři Pánu nějak neublížilo.

Posledním majitelem zámku v Nalžovech se v roce 1948 stal «čsl. stát a jeho pracující lid», ten vnitřní vybavení zámku doslova barbarsky zplundroval. Nebylo snad na Horách Stříbrných a Nalžovech člověka, který by neukořistil něco zámeckého. Zdobné zámecké sedačky používaly domkářské hospodyně při dojení kozy snad v každém chlívku. I v Plichticích se objevila kořist ze zámku Nalžovy. V roce 1945 po skončení 2. světové války v zámku na čas pobývala malá americká jednotka, i její důstojníci se podepsali při bujarých večírcích v «modrém salonku» na zámeckém interiéru. Pod panství Nalžovy patřila většina obcí v okolí, dále pak i Kolinec s mnoha vesnicemi. V roce 1882 si zavlekovský farář postěžoval, že «patron Edward hrabě Taaffe, předseda c.k. ministerstva je nedbalý patron, chrámů a far si nevšímá»; majitelé panství bývali patrony kostelů v celém jejich panství a jejich povinností byla péče hlavně o střechu kostela a vnější vzhled. O šetrnosti hraběte svědčí i skutečnost, že po požáru v panském dvoru Přebořice dne 2.září 1911, kde zásah provedl «plichtický hasičský sbor a zůstal na místě požáru až do úplného zaniknutí do 4. září», vysoce urozený Pán JUDr. Jindřich hrabě z Taaffů, majitel vícero panství bydlící v Nalžovech, daroval pro sborovou pokladnu 100 korun (v té době košile stála 4 koruny, boty 15 korun, oblek 50 korun, kráva 200 korun). Při dalším požáru 9. září 1920 v panském dvoře Přebořice shořela stodola s veškerou sklizní obilí. Sbor hasičů z Plichtic tehdy zůstal na místě požáru až do jeho zdolání a to až do 11. září. Škoda byla odhadnuta na 300 tisíc korun. Za to daroval hasičskému sboru Dr. Jindřich Taaffe, majitel vícero panství, bydlící v Nalžovech 200 korun (doba poválečná s vysokými cenami - např. košile 50 korun, 1 kg masa 15 korun). V zámku v Nalžovech zemřel 29.11.1895 patron kostela v Zavlekově hrabě Eduard Taafe, rakouský ministerský předseda, pohřben byl 2.12. v kapli u sv. Antonína u Hradešic a jak podotýká farář zavlekovský «mrtvolu nesli funebráci z Vídně».  Výměrem Zemského národního výboru v Praze ze dne 11. května 1946 byl podle Dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. zkonfiskován majetek Františka a Karla Müllerových. V roce 1992 byl potomkům Müllerových zámek v Nalžovech vrácen. Po roce 1948 v zámku byla až do 90. let škola a v části byla i vojenská posádka. Od roku 2008 je zámek i s přilehlým parkem v majetku Zdeňka Houdka, podnikatele ze Sušice. Dříve dvě samostatné obce Nalžovy a Stříbrné Hory byly k 1. lednu 1952 sloučeny a od toho dne se užívá jen název Nalžovské Hory s tím, že domovní čísla bývalých Stříbrných Hor užívají označení za číslem popisným I.  a bývalé Nalžovy se označují II.

Dvůr přebořický s ovčínem založen byl snad kolem roku 1720, později jako odchovna mladých býků, po kastraci volů, pro práci potažní na celém panství Nalžovy. Čeledíni zde pracující byli «voláky, telátníky a pasáky». Matrika fary Hradešice prvně uvádí «na Přebořicku» 18.8.1724 narození Václava Černého, syna šafaře. Pro výcvik mladých volků k práci byl určen  «rejčůr», z německého reitschulle - jezdecká škola, louka pod dvorem na jižní straně, ohraničená ohromnými balvany z okolních polí. Brázda v orbě volským potahem od dvora přebořického až na konec pozemku «Michalovská» ve směru k Nalžovům, skoro 1 km dlouhá, trvala celý půlden. Na konci byl připraven nový odpočinutý volský potah z Nalžov, který vykonal opět jednu zpáteční odpolední brázdu orby až na Přebořice a tam odpočíval a přenocoval. Samozřejmě oráčů bylo v řadě několik. Z hraběcích voláků uvádím některé: r. 1856 František Sládek, 1879 Josef Šíma, 1890 Václav Vlček,  Jan Fomín, 1896 - 1905 Matěj Kocum, Vojtěch Keřka, Václav Kudrna, Vavřinec Hejduk, Karel Vlach, Antonín Němec, Václav Krátký, Josef Hanus, Ludvík Pícha, Antonín Šimera, který se do Plichtic č. 5 přiženil v r.1881. Samozřejmostí byla i práce děveček ve dvoře. A tak bylo v Přebořicích po práci i  veselo, o čemž svědčí mnohá uzavřená manželství, narozené děti, většina byla nemanželských. Z čeládky přebořické pochází i rod Syrových (Tesárků) v Plichticích. Na práci čeládky, která bydlela ve dvoře v «haluzně» musel být neustálý dohled a ten vykonával poručník, dráb, šafář. Jmenujme alespoň z některých Václava Černého, Josefa Míku, Matěje Pitule, Václava Koželuha, Josefa Laně a v neposlední řadě i nesmírně přísného Václava Heřmana z Ujčína, původně jen čeledína, (byl otcem Marie, která se provdala do Plichtic čís. 41 za Františka Němce "U Frantů"). Vyprávělo se, že dvůr Přebořice navštívil v roce 1905 «inkognito» i Jeho Veličenstvo císař pán František Josef I., když přijel shlédnout císařské manévry mezi Pískem a Strakonicemi ve dnech 4. až 7. září a ubytován byl několik dní na zámku ve Štěkni u Strakonic. Po skončení manévrů 8. září odjel vlakem do Plzně k prohlédnutí Škodovy zbrojovky, zpáteční cesta mohla být i jeho zastávkou na zámku v Nalžovech i na Přebořicku. Tato část pojednání o dvoru Přebořice byla «ukradena» a objevila se v doslovném znění na estránkách «Čejkovy a Zbynice - minulost ve fotografiích» pod položkou v menu «Dvory nalžovského panství».

Po vzniku samostatného československého státu 28. října 1918 byla vyhlášena pozemková reforma a vydán zákon a nařízení č. 32 Sb. o  obstavení velkostatků. Zákonem o zabrání velkého majetku č. 215 Sb. ze dne 16.4.1919, náhradovým zákonem a zejména přídělovým zákonem č. 81 Sb. ze dne 30.1.1920 utvořený Státní pozemkový úřad zahájil přidělování půdy jednotlivcům jako drobný příděl a příděl t.zv. zbytkových statků. Z Nalžovského panství bylo drobným přídělcům v roce 1924 přiděleno: ze dvora Černíč 99 ha, Krutěnic 81 ha, Přebořic 57 ha, Neprachov 153 ha, Sedlečka 83 ha a Zavlekova 125 ha. Mezi drobné přídělce patřili vesměs i všichni chalupníci z Plichtic, dosud bezzemci, když získali pozemky «Na Pansku, U Vinice, Na Michalovské». Potomci chalupníků z Plichtic pozemky po roce 2000 prodali různým překupníkům z Prahy za směšnou cenu a peníze investovali do nákupu aut a bazénů. Dnes už nemají pozemky, auta a bazény dávno dosloužily a jejich dědové a tátové se musejí nad počínáním dětí a vnuků «v hrobě obracet».

Ve Sbírce zákonů č. 301 ze dne 16.5.1926 byla stanovena dávka 50 % přídělové ceny ze zbytkového statku Přebořice č. 50 s 28 hektary půdy 92 000 Kčs pro majitelku statku Františku Procházkovou, vdovu po 23.3.1923 zemřelém manželovi Otokaru Procházkovi, nájemci panského dvora v Zavlekově čís. 2 (zemřel stár 30 roků po operaci kýly). Vdova Františka se v Klatovech 14.2.1925 provdala za učitele v Zavlekově Václava Krále pocházejícího ze Zavlekova č. 18 "od Kostelníků" a hospodařili na zbytkovém statku Přebořice až do r. 1930. Václav Král se narodil jako rolnický syn 23.3.1894 v Zavlekově čís. 18, počáteční vzdělání nabyl na pětitřídní obecní škole v Zavlekově, potom tři ročníky měšťanské školy navštěvoval v Plánici. V roce 1909 - 1910 absolvoval jednoroční učební kurs při měšťanské škole ve Strakonicích. V letech 1910 - 1914 nabyl přípravného vzdělání na soukromém c.k. českém matičním ústavu ku vzdělání učitelů v Českých Budějovicích, kde nabyl také vysvědčení dospělostii dne 6.7.1914. V zavlekovské škole potom 16.9.1914 nastoupil službu školní kandidát učitelství Václav Král a ustanoven byl výpomocným učitelem, v počátcích bez odměny, potom s odměnou až do 20.6.1915. 4.6.1915 byl odveden k vojsku a již 21.6. nastoupil aktivní službu u 28. praporu zemské obrany v Českých Budějovicích (1. světová válka). Jak již bylo zmíněno učitel Václav Král se oženil s ovdovělou Františkou Procházkovou, roz. Radovou nar. 6.3.1900 v Kraticích č.p. 32 u Plánice, jako dcera pasáka dobytka v Kraticích. Prvně byla Františka provdána dne 12.1.1921 na Okresním úřadu v Plzni za Otokara Františka Xaverského Procházku nar. 21.8.1892 v Plzni, syna Jaroslava Procházky, úředníka v městském pivovaru v Plzni. V době sňatku byl Otokar Procházka nájemcem velkostatku v Chotíkově. Zcela zvláštní bylo náboženské vyznání manželů Otokara a Františky Procházkových a to «volná myšlenka». Historie ukazuje, že způsoby «privatizace» majetku jsou pořád stejné, jak podle přídělového zákona v roce 1920, tak i po roce 1990 v rámci «divoké» privatizace. Ovdovělá Františka Procházková, roz. Radová se podruhé provdala 14.2.1925 v Klatovech za učitele Václava Krále. Podle sčítání lidu v r. 1921 jsou ještě v Přebořicích č.p. 50 uváděny tři bydlící rodiny: Josefa Krýsla - čeledína, Uhlíkové Marie - krmičky s dcerou a třetí byla sedmičlenná rodina Antonína Štěpána - mistra pokrývačského.

Druhým majitelem statku, po Králových, byl podle Rozhodnutí státního pozemkového úřadu ze dne 1.9.1930 Karel Pastejřík nar. 11.2. 1895 z Velkého Boru. Ten se 4.7.1929 ve Strakonicích oženil s Aloisií Michálkovou nar. 26.9.1900 v Oseku u Strakonic. V Přebořicích č. 50/II. vyrůstaly jejich děti Karel a Marta. Statkář v Přebořicích a krajský předseda pobočky Zemského svazu zemědělství a lesnictví pro Čechy v Klatovech Karel Pastejřík zemřel následkem úrazu v době senoseče dne 5.6.1944 (49r.), pohřben byl 8.6. na hřbitově ve Velkém Boru.  Pozůstalá statkářova manželka je na smutečním parte uvedena jako Luisa, které zní vznešeněji oproti venkovskému Aloisie; po smrti manžela se s dětmi odstěhovala do Velkého Boru. Statek s 28 hektary prodala podle Smlouvy trhové ze dne 26.8.1947 třetím majitelům a to polovinu Františkovi Bělochovi nar. 29.7.1912, hudebníku a domkáři z Plichtic č. 10, zvanému "Kalčík", v té době hospodařící jako dosídlenec na zabraném selském dvoru v Bystřici u Nýrska, jakožto záboru po odsunutých Němcích po 2. světové válce, za cenu 100 tis. Kčs (podle smlouvy celou částku 100 tis. Kčs zaplatila jeho domkářská chudobná matka ?)  a druhou polovinu rovněž se 14 hektary jeho bratranci Václavovi Bělochovi, nar. 20.6.1913, domkáři z Plichtic č. 25, zvanému "Kolář", rovněž za 100 tis. Kčs. Část dvora "U Kalčíků" je značena nalžovským č.p. 50/II. a část "U Kolářů" nese až od 7.3.1960 číslo 49/II. Dříve Plichtice s Přebořickem spojovala jen pěšina pro pěší, vedená přes pole "Pod Pahorky". V roce 1960, v době počátků Jednotného zemědělského družstva (JZD) v Plichticích pěšina byla rozšířena na účelovou komunikaci a v mapách zakreslena, protože JZD využívalo objekty na Přebořicku. Po roce 2000 byla cesta vlastnicky částečně přerušena jedním z vlastníků Přebořicka, který využil hlouposti a neznalosti tehdejších představitelů obce Zavlekov, kde i Plichtice měli svého zástupce. Nynější vyježděná cesta na Přebořicko je v části přerušení nelegálně svedena přes jiné pozemky a v mapách nevyznačena ! Po smrti původního majitele č.p. 50/II. Františka Bělocha v r. 1995 dědictvím přešlo vlastnictví jeho třem dětem, každému jednou třetinou. V roce 2015 původní chalupa s pozemky je rozdělena již mezi pět vlastníků. Druhá část dvora s č.p. 49/II., náležející bezdětnému Václavu Bělochovi, po jeho smrti v roce 1960 přešla na jeho manželku Marii, zemřelou v roce 2001. Po ní se stal výlučným vlastníkem budovy i pozemků její synovec Josef Šipla z Velenov č.p. 163. Rozlehlá budova č.p. 49/II. je opuštěná a neudržovaná, v roce 2010 s propadlou střechou, stává se z ní jen ruina.

Pohodnice

plichtická byla vystavena kolem roku 1806 «pohodným» Petrem Wohlmuthem na samotě «V Kletinech» pod Velkou horou (673 m n.v.). Volmut, dříve psáno Wohlmuth, bylo příjmením hojně rozšířeným na celém jihozápadě Čech a všichni jeho nositelé byli «pohodnými» (ras, drnomistr, německy psáno Abdecker, Wasenmeister, latinsky excoriator, detector), někdy psaný i jako «samotář, samotník» (žil na samotě) a povolání jejich bylo «nečisté», protože se zabývali likvidací «mrch» neboli zdechlin. Kůže z uhynulých zvířat před vyděláním musel pohodný nasolit, velké kosti, rohy a paznehty usušit a pak  vařit na klih (lepidlo), sádlo šlo na výrobu mýdla, zbytky potom zakopal. Les pod Pohodnicí směrem «K Hájovně» je příznačně označován jako «Na Sádlovské». Pohodní, včetně plichtických, často vyráběli i všeliké lektvary pro koně i pro lidi. Poslední takovou byla manželka Václava Volmuta, pohodného v Plichticích Anna, roz. Irlbeková nar. 14.8.1880 v Javoře čís. 13 u Janovic n. Úhl. a zemřelé r. 1955. Jejich sídlo (pohodnice, rasovna) stávala na odlehlých místech, daleko od vsi u lesa. Pohodný nebyl poddaným vrchnosti, byl «svobodníkem», tj. nemusel vykonávat  robotu. Po roce 1950 je nahradili kafilerní společnosti, v Plichticích tuto práci zajišťoval se svým koníkem a pryčkou jistý Cyril Hraše ze Žďára až do roku 1957. Vedle Wohlmuthů vykonávali toto nečisté řemeslo i Hellerové (Kolinec), Gruberové, Ublové (Javor), Šlehoferové, Fürbachové, Wolfové, Heinrichové, Reiserové (Bystré u Mochtína), Idlbekové. Kromě Plichtic bylo příjmení Wohlmuth v Ústalči, Hnačově, na Dobřansku i v celé části sušické Šumavy až po Volyň.  Tyto rody bývaly úzce příbuzné a velice početné a široko daleko rozvětvené, s ostatními osadníky se příliš nestýkaly. V kostele měli oddělenou lavici, jejich narozené děti byly v matrikách narozených zapisovány zvlášť, spolu se všemi nemanželskými v části «Liberi panchartum». Plichtická větev rodu Wohlmuthů má kořeny v Oselcích na Horažďovicku (Woseletz bylo pozdějším sídlem vrchnostenským m.j. i pro Plichtice) a do Plichtic přišli kolem roku 1750. Mezi prvními byl Laurens (Vavřinec) Wohlmuth s manželkou Markétou z rodu Reiserů, dalším pak Sebastian Wohlmuth s manželkou Marii. Jejich bydlištěm byla zpočátku plichtická «Pastuška» v čís. 18, od roku 1806 pak jejich nově vystavená u Plichtic samota s plichtickým čís. 21, přesto je vystavena na pozdějším katastru obce velenovské. Dnes plichtická Pohodnice územně přináleží k Velenovům a nese od roku 1882 velenovské č.p. 125. Kostelem a farou přináleží nejprve do Plánice, později do Nicova, «přiškoleni» byli z Nicova do Zavlekova. Pohodný Petr Wohlmuth nechal vztyčit kamenný kříž u cesty do lesa Javorky, směrem k Nicovu, nesoucí letopočet 1857. Podle Gruntovní knihy plichtické čís. II. str. 775 a 776 v roce 1819 pohodný Petr Wohlmuth za 60 zlatých odkoupil od obce velenovské «spáleniště pod lesem», aby zde vedle obytné části vystavěl ještě stodolu. Gruntovní kniha ještě zaznamenává na str. 783 a 784, v roce 1825 «odkoupení ladem ležícího kusu obecního pole od obce plichtické», na němž Petr Wohlmuth vystavěl chalupu čís. 26, dnes "U Jasanků". Volmutové tuto plichtickou chalupu neobývali, bydlel v ní Václav Forman z Velenov, který ji teprve v roce 1848 od Petra Volmuta koupil.

V "Šiplíku"

v katastru velenovském stojící původně chalupa «lesovna, myslivna», později povýšena na «hájovnu» a velenovskými po chalupě zvaná «V hájovně» s dnešním číslem popisným 138. Původně byla myslivna označena velenovským číslem 111. V roce 1880 dvojčíslím 111a byla označena chalupa ve vsi Velenovy s nájemníkem a truhlářem Josefem Hochem a 111b  «myslivna» v Šiplíku, s hraběcím lesním hajným Janem Vocelkou. Od roku 1882 při zakládání nové pozemkové evidence chalupa je značena již čís. 138, platným dodnes.  V roce 1837 na mapě prvních císařských otisků hájovna ještě vyznačena není. Ani v roce 1843 František Palacký v «Popisu království Českého» nezmiňuje velenovskou hájovnu, jako jedinou samotu velenovskou uvádí jen «samotu Pod Horou», pozdější mlýn «Pod Horou» Camberkov s dnešním č.p. 102. Chalupa myslivny «V Šiplíku» byla vystavena kolem roku 1865 a náležela pánovi dřívějšího vrchnostenského panství dvorů Oselce a Lažany, «Boos Franz z Waldecku, panství Lažan des Fours», kterému náležel i rozsáhlý les, zvaný «Velká hora»  a k jeho střežení využíval služeb panského hajného. Nabízí se úvaha, že původně v hájovně byl jakýsi «Šiplík», pocházející z chalupy velenovské č.p. 1 "U Šiplíků" s příjmením Rychtařík.

V roce 1867 «myslivna» velenovská «V Šiplíku» stala se působištěm revírníka Jana Samuela Schmause (Šmause) s manželkou Marií, dcerou Jana Birkharsla, zedníka z Bělčic čís. 40. Otcem Jana Samuela byl revírník z Obytc u Mochtína Jan Šmaus. Z dětí manželů Šmausových se tady narodili: Josef Antonín *30.4.1867, Bedřich Josef *13.4.1869 (†14.2.1870), Bohumila Barbora *5.12.1871, Růžena Barbora *27.2.1874, Bedřiška Barbora *11.3.1876.

V roce 1890 hájovnu obývá a práci bdělého lesního hajného velkostatku oseleckého vykonává Jan Vocelka nar. 6.4.1833 v Oselcích čís. 1 (panský dvůr), syn Jana Vocelky, šafáře z Lažan a jeho manželky Anny, roz. Vojákové z Oselec. Do hájovny velenovské přišel Jan Vocelka z Radic čís. 1 u Žďára, kde byl ve dvoře rovněž panským hajným. Manželkou Janovou byla Marie, roz. Hirschmanová, dcera Josefa Hirschmana, šafáře z Lažan čís. 12. V letech 1884 až 1888 Marie Vocelková působila v Plichticích jako «bába babící». Z manželství Jana a Marie Vocelkových se v panském dvoře v Radicích čís. 1 narodily děti: Ján *3.11.1867 a †15.1.1869, Marie *11.11.1869, Josef *8.8.1872 (později kolářem), Jan *13.7.1875 (pozdější švec). Jan Vocelka po dobu bydlení v panské hájovně v «Šiplíku» u Plichtic působil jako oselecký panský lesní hajný a svoji práci konal velice zodpovědně. Vyprávělo se, jak hajný Vocelka přiděloval zájemcům k dobývání pařezy od stromů, v té době běžný to způsob hospodaření v lesích. Mezi zájemci, převážně z Velenov, do lesa se vypravilo s kravskými povozy i několik chalupníků plichtických, ale vidina získání dřeva na topení se rozplynula, když hajný je uvítal slovy «marš zpátky líná lůso plchtická, dělat nic nechcete, ale ohřívat by jste se chtěli».  Už i tehdy platilo osvědčené «bez práce nejsou koláče».

V 70. letech minulého 20. století byla po hřebenu «Velké hory» s velkou tajností  vybudována čsl. armádou «vojenská lesní cesta», s počátečním stoupáním do strmého vrchu před Pohodnicí, v místě kde se dělí cesta od Plichtic směrem na Zborovy, Hnačov a k Pohodnici. Cesta po velkém klesání končí až ve Velenovech a nikdy v rámci utajení nebyla mapově vyznačena. Dnes stala se oblíbeným místem pro projížďky čtyřkolek, přestože i pro ně platí všeobecný zákaz vjezdu do lesa. V roce 2017 v jarních měsících se tudy proháněla červená čtyřkolka, řízená snad osmiletým chlapcem a za ním sedícím městským «pyšným» otcem, jenž vesele odhazoval silvestrovské petardy. To kdyby viděl starý hajný Vocelka, jistě by čtyřicetiletému majiteli čtyřkolky důrazně «připomenul», jak se má chovat «vidlák» městský v přírodě.

Vsi Velenovy i Plichtice, ve starých dobách obě poddansky náležející pod Vrchnost Lažany (Defurovy), byly přímo předurčeny k vzájemnému soužití a tak velenovští mládenci vybírali si nevěsty v Plichticích a naopak. Nebývalo to ale tak jednoduché, protože mládenci velenovští neradi velenovská děvčata přáli nejen «plachťákům». Snad všechny nevěsty z Velenov přinesly si do vínku manželství v Plichticích nejméně jedno nemanželské děcko. Vyprávělo se, jak náročné bylo vybrat si nevěstu ve Velenovech když nejeden «plachťák» dostal při tancovačkách ve Velenovech «za vyučenou». Jeden plichtický mládenec Emanuel tak v roce 1932 při takové tancovačce, opojen láskou děvy velenovské, byl po výprasku dokonce ohrožen na životě a dlouho se zotavoval. V témž roce jiný plichtický nápadník Jeník při velenovské zimní mrazivé tancovačce byl místními mládenci potupen tak, že mezi jeho rozpažené ruce prostrčili kůl a na obou koncích drátem pevně uvázaným a navíc jeho obnažené «mužství» bylo pokořeno namazanou černou kolomazí, tehdy zvanou «šmír» a ještě s přivázanou prázdnou skleněnou lahvičkou, za chůze se pohupující. Za zvuků hudby jej tenkrát velenovští ještě «vyprovodili» až k lesu na cestu do Plichtic. Z hanebných pout v té mrazivé noci byl Jeník v ranních hodinách vysvobozen až v hájovně «U Jílků v Šiplíku». Tento příběh často vyprávěl Antonín Jílek z hájovny. Vžité bylo úsloví, že ve Velenovech je nejmenší ranou «rána od vozu». To přirovnání vzešlo od potažních, zejména kravských, povozů, kdy při jízdě do vrchu lidé tlačením vozů odlehčovali námaze potahů a vůz se často smekl a lidé tím utrpěli bolestivá zranění, říkalo se že dostali ránu od vozu.

V roce 1900 koupili chalupu hájovny v «Šiplíku» Jan Jílek nar. 9.5.1872 ve Žďáru, s manželkou  Josefou, roz. Hochovou nar. 21.8.1873 ve Velenovech čís. 111, dcerou Josefa Hocha, truhláře ve Velenovech. Jan Jílek byl povolán «ke zbrani» již na počátku 1. světové války v r. 1914 a z války ze vrátil v roce 1918 zraněný. Z manželství se narodily děti: Antonín Rudolf *17.4.1901 ve Velenovech č. 111, který se později po otci Janovi stal nástupcem na malém hospodářství, Anežka *10.1.1905 v hájovně č. 138, Jan *11.7.1913 v hájovně č. 138. V druhém pokolení Jílků v čís. 138 pokračuje Antonín Rudolf *17.4.1901, ženatý v roce 1927? s Marií, roz. Hudličkovou z Velenov. Ze společného manželství se narodily tři děti: Josef *1928?, Antonín *12.12.1930, nástupce na chalupě a malém hospodářství a Marie *1937?, provd. Průchová do Zdebořic, s bydlištěm v Plzni. Třetího pokolení Jílků v hájovně velenovské se ujímá Antonín Jílek (*1930), když se oženil v roce 1971? s Jaroslavou Tatarovou nar. 20.3.1944, pocházející z dalekého Ústí n. Labem. Z manželství se narodily tři děti, z nichž dvě v útlém věku zemřely.  Antonín byl pracovitý zedník, společenský. Jako svobodný rád si zazpíval v hospodě plichtické při harmonice. Jeho oblíbenou písní byla veselá předlouhá odrhovačka «Strejda z Čabuz». Antonínovi potom zůstala přezdívka «Tonda z Čábuz». Pro názornost uvádím počáteční text:

«Přišlo to jak na komando, když jsem dostal rekomando

abych si vzal  patrony a ručnici.

Abych sednul honem na vůz a jel k strejdovi do Čabůz

zastřelit si ňákou ramlici.

Sňal jsem ze zdi pušku, co s ní dědové

Prahu hájili, když přišli Švédové,

pucoval jsem ji celou petrolejem, prolil volejem

tu ručnici....

Manželka Antonínova Jaroslava zemřela již 3.9.1995 (51 roků), Antonín se dožil věku 79 roků, když zemřel 30.8.2009 a oba jsou pohřbeni již na novém hřbitově v Nicově. Všichni předchozí Jílkové z hájovny velenovské jsou pohřbeni na hřbitově těchonickém, protože ves Velenovy je přifařena k Těchonicím. Poslední rozloučení s dlouholetým hasičem plichtickým Antonínem Jílkem bylo v pátek 4.9.1995 v kostele nicovském za doprovodu mnoha smutečních hostů a požárníků z Plichtic. V katolických kostelech všichni lidé při bohoslužbě stojí vždy čelem k hlavnímu oltáři. Plichtičtí hasiči tehdy, poprvé v historii nicovských pohřbů, stáli čestnou stráž u Antonínovy rakve obráceni zády k oltáři, tedy čelem k účastníkům pohřbu ! Takováto zvyklost je obvyklou jen při občanských pohřbech v síních krematoria.

Léta školní

Ještě daleko před zavedením školní docházky Vrchnost svým poddaným nařizovala v 7. Artikuli k soudu z roku 1650, aby «Kterýkoliv soused, ano i podruzi, děti své dorostlé, obzvláštně syny mají a ty, že by se k učení, čtení a psaní hoditi mohli a to Jeho Milosti Pán dostatečně nařizovati ráčí, aby je do školy umění listernímu učiti, k kterému by přes osm let bylo, dali a tak aby tudy čest a chvála Boží se rozmnožovati mohla a oni z dítek svých potěšení nabývali».

Vydáním «Všeobecného školního řádu» císařovna Marie Teresie 6.12.1774 vyzývá rodiče, aby své děti ve věku 6 - 12 let posílali do školy. Ve všech farních vsích a obcích s farou se potom zřizují jedno nebo dvoutřídní školy «triviální» s předměty čtení, psaní a počty a ještě doplněním o náboženství. V roce 1790 byla škola založena na katastru zborovském i v Nicově a vystavena potom v roce 1810 jako jednotřídní (jednotřídka až do roku 1885), s «přiškolenými» obcemi Zborovy, Lovčice, Hnačov a Plichtice. Do školy přicházelo na 240 dětí (s vyučováním dopoledním, odpoledním neb ob den). Prvním řídícím učitelem zde byl Antonín Miláček. Rodiče museli za učení svých dítek kantorovi platit a «patřící povinnost řádně odevzdávati» formou «posnopného». Každá chalupa plichtická ročně kantorovi odváděla 10 snopů žita, 2 kusy «postních» vajec a jako «dar nového léta» 3 krejcary. Nelze si ani z dnešního pohledu představit, jak mohla docházka dětí plichtických do 4.5 km vzdáleného Nicova vypadat, vždyť jen cesta polní sem vedla. V roce 1869 vydáním nových «zákonů školních» dosavadní šestiletá docházka školní rozšířena na «osmiletou». Pravděpodobně někdy po tomto roce se obec plichtická «vyškolila» ze školy nicovské a «přiškolena» byla ke škole v Zavlekově, kde se otevírala ke dni 1. ledna 1876 třída «třetí». Obec školní zavlekovská touto dobou čítala obce přiškolené: Zamlekov, Klementice (Mladice), Tužice, Oustalec, Krutěnice, Buršice, Vlčnovy, Plánička, Skránčice a Plichtice, tedy deset obcí, s počtem dětí 491. Ve školním roce 1892 - 1893 chodilo již do «pětitřídní» školy zavlekovské na 465 dětí (218 hochů a 247 dívek), z toho z Plichtic 20 hochů a 18 dívek. Z historie školy v Zavlekově: před rokem 1820 nebylo v obci zvláštní budovy školní a děti chodily podle libovůle na učení k vysloužilému kaprálovi do chalupy "U Holečků" v čísle 18 (dnes u Králů - "U Kostelníků"). První budova školní postavena zde r. 1820 - 1821 a to na stráni, na níž nalézalo se pole od statku čís. 11 U Fousů (dnes "u Pešků" - Vitásek), nejprve s jednou učebnou, později se dvěma (dnes v této «staré škole» je byt učitelský). Třetí třída otevřena byla v roce 1876 v najaté místnosti v čís. 69 (bývalý hostinec "U Holubů"), po vyhoření domku toho v «úterý Svatodušní roku 1885» byla tato třída třetí přeložena od 1. června do polodvoří čís. 73 Václava Johánka (dnes "U Křítů" - Johánek), zde se vyučovalo až do roku 1892. Jelikož všechny tři učebny «v neprospěch zdraví a učení přeplněny bývaly», rozhodnuto o «přístavbě» budovy školní (dnešní škola). Výstavba byla povolena 1.ledna 1892, neuspokojivě dokončená stavba 25.10.1892  s kolaudací 27.3.1893 «mnoho nedostatků vykazovala a přijata býti nemůže». Následná kolaudace 27.9.1893 a svěcení nové školy 8.10.1893 jsou počátkem nové školy «pětitřídní» v Zavlekově. V počátcích školních znalosti slovně hodnoceny čtyřmi stupni: velmi dobrá, dobrá, prostřední a slabá, návštěva školy třemi stupni: velmi pilná, pilná, řídká a nakonec mravy velmi dobré, dobré, prostřední a školnímu řádu nevyhovující. Řídící učitel těžce nese, že podle zákona ze 14.4.1920 se seznamem platných názvů obcí a osad se škola přejmenovává z dosud platného Zamlekov na «hanlivé» Zavlekov a připojuje k tomu výklad, že přece otcové a dědové dítek nikoho nikam «nezavlékali». Ve školním roce 1892/1893 školu zavlekovskou navštěvovalo 491 žáků (242 hochů a 249 dívek) z 10 přiškolených obcí (Zamlekov, Klementice (Mladice), Tužice, Oustalec, Krutěnice, Buršice, Vlčnovy, Plánička, Skránčice a Plichtice. Z Plichtic v tom školním roce chodilo do školy zavlekovské 38 dítek (20 hochů a 18 dívek). Pro srovnání ve školním roce 1949/1950 zavlekovskou obecní školu navštěvovalo již jen 97 žáků, v roce 1975/1976 pokles na pouhých 20 žáků, rok 2013/2014 pouze 23 žáků.

Škola nicovská (dnes na místě stojí penzion) pokračovala ve vyučování až do roku 1949, ale jen žáků zborovských a lovčických. Tvrzení, že do tohoto roku školu navštěvovali i žáci z Plichtic je nepravdivé. Po ukončení páté třídy ve škole zavlekovské děti z Plichtic dokončují osmiletou (devítiletou) docházku ve škole v Plánici.

Je nepochopitelné, jak všechno učitelstvo vždy důsledně dodržovalo pravidlo «koho chleba jíš, toho píseň zpívej» a vedlo školní dítky z počátku k nezměrné vděčnosti k císaři pánu a celé rakousko uherské monarchii. Nepřekonatelný byl nářek všeho učitelstva v polovině 1. světové války 21.11.1916 nad úmrtím císaře Františka Josefa I.  Přišel 28. říjen 1918 a jako mávnutím proutku císař pán byl navždy zapomenut a uctíván byl TGM. 5. března 1953 velice přísný a tělesnými tresty nešetřící řídící školy v Zavlekově Radoslav Mráz do školní kroniky zaznamenává, že «toho dne v 9.50 hod. večer zemřel největší člověk naší doby, geniální vůdce a učitel národů Sovětského svazu generalisimus Josef Visarionovič Stalin ve věku 74 let». Ve škole při smuteční tryzně úvodní slovo pronesl sám řídící školy a nezměrně zarmoucen byl i 14. března toho roku, kdy «v 11 hodin ráno zemřel po krátké těžké nemoci president republiky Klement Gottwald a nenahraditelná je ztráta, kterou náš lid utrpěl». Na tyto školní události si sám dobře pamatuji neboť jsem tehdy byl žákem 3. třídy zavlekovské školy. Ve školních učebnicích té doby na úvodní straně byly podobizny Stalina a Gottwalda. Při jejich úmrtí jsme museli na tyto podobizny vyznačit černou smuteční pásku. Netrvalo dlouho a tyto oba dva portréty jsme museli z učebnic vytrhnout.

Kronika školní zavlekovská zaznamenává i "výtečné" žáky plichtické. Ve školním roce 1912 - 1913 rozhodnutím c. k. Okresní školní rady v Klatovech ze dne 18.2.1913 byl k návrhu sboru učitelů nezvladatelný žák 5. třídy Josef Vondryska nar. 3.4.1905 z Plichtic č. 13 "od Krejčů", ze zdejší školy «vyloučen a přikázán» byl k návštěvě obecné školy ve Velenovech ode dne 1.3.1913. Z žáků plichtických 5. třídy se sklony k «umění» jsou v kronice zaznamenáni «herci» ve hře s tanci «Štědrý večer po 5. letech», sehrané ve škole 21.12.1924 a v rolích byli obsazeni: «soused» Josef Běloch z č.p. 20 "od Vojáků", «vozka» František Běloch z č.p. 22 "od Kalčíků", mezi 12 «vílami» Marie Karlíková z č.p. 2 a Aloisie Šiplová z č.p. 1 "od Hejkalů". V roce 1929 si řídící školy naříká, že «děti jsou vedeny k šetrnosti při každé příležitosti, žel všichni rodičové tuto dobrou vlastnost v dětech nepěstují». Od školního roku 1926/1927 byl za člena místní školní rady, jako zástupce poplatnictva, zvolen plichtický starosta «lidovec» Josef Šipla z čís. 1, po «převleku kabátu» na «agrárníka» působil ve školní radě i ve školním roce 1928/1929. Řídící učitel Václav Zajíček si stěžuje, «činnost školní rady je zcela nedostatečná a škole a jejímu vývoji nepřátelská, ač v ní mají převahu sociální demokraté». Ve školním roku 1951 - 1952 je zavlekovská škola pouze «dvoutřídní», t.j. jedna třída je společná pro 1. a 2. postupní ročník, druhá třída byla společná pro 3., 4. a 5. postupní ročník. V roce 1952 ve škole byla založena «Pionýrská organizace» pod vedením Magdaleny Karešové z Mladic č. 15. Z Plichtic aktivní «pionýrkou» a mladou «Annou proletářkou» byla žákyně 5. třídy Anna Bláhová, která se vždy přihlásila stát «čestnou stráž» u pionýrské zástavy na chodbě školy, zatímco ostatní žáci v rámci vyučování pracovali na školní zahradě. Řídící učitel Radoslav Mráz (*13.2.1906, †14.10.1961) většinu školních dětí z Plichtic řadil mezi «čumivé, neznajíc ani pozdravu dospělým». Snad tyto dědičné geny dále nepřenesli i na své děti a vnuky? Ve školním roce 1963 - 1964 kronika uvádí šest žáků s nejhorším prospěchem, mezi nimi Karla Pláničku ze Skránčic a Pavla Kawuloka z Plichtic. Pavel Kawulok byl navíc ohodnocen známkou z chování 2 za hrubé přestupky v kázni, lež a drzé odmlouvání. Ve školním roce 1964 - 1965 z plichtických «prvňáčků» chování narušuje Pavel Šipla tím, že hlasitě napovídá, Miroslav Bechynský, který přišel ze Železné Rudy, je neposlušný a umíněný, z druhého ročníku Antonín Viazanko chodí do školy špinavý. Ve školním roce 1965 - 1966 většina dětí zavlekovské školy «opomíjí povinný pozdrav dospělým» a žákyně Anna Johánková ze Zavlekova, vzrůstem ve třídě největší, ale v jejím chování jsou stále sklony k žalování a navádění spolužáků k neposlušnosti.

Z časů vojenských

Kolem roku 1650 vojáci byli do vojenské služby «verbováni» náborem dobrovolníků a hned při náboru na veřejném místě na návsi dostávali zálohu, která je pak zavazovala, t.zv. «verbuňk» a vojenské řemeslo se stalo jejich obživou. Vojenský dobrodružný život si za své povolání vybírali líní, práce se štítící, venkovští mladíci, tzv. «kůže líné». V roce 1657 přišel zákaz verbování usedlých poddaných. Každý vojenský pluk (pěší cca 1500 mužů) byl soukromý a měl i svého majitele. Kolem roku 1700 jsou ještě noví vojáci při neúspěšném verbování i «rekrutováni» odvodem, t.zn. každé panství muselo odvést určitý počet nových vojáků «rekrutů». Od roku 1753 bylo zavedeno jen rekrutování vojáků a vojenská služba byla jen doživotní (proto v r. 1754 proběhlo první sčítání lidu). Rekrut musel mít «vojenskou míru» 5 střevíců 4 coule (170 cm). Z vojny se pak vraceli «obdankovaní» (z něm. abdanken = propuštěný ze služby) přestárlí vojáci, často invalidní a pobírali vojenský důchod «graciál» 4 krejcary denně, někteří, neuměje číst ani psát, stali se venkovskými učiteli, šenkýři, protože byli přece světa znalí. Od roku 1773 jsou na venkově od vojenské služby osvobozeni selští hospodáři a jejich nejstarší synové. V roce 1802 byla zrušena doživotní vojenská služba a stanovila se jen určitá délka služby, t.zv. «kapitulace», u dělostřelců a ženistů 14 roků, jízdy 12 roků, pěchoty a vozatajstva 10 roků. Kapitulanti byli cháska líná, holdující pití, odvyklá práci, jejich cílem bylo se oženit a na vesnici se stávali problémem nejen pro jimi založené rodiny. Po roce 1835 byla vojenská služba «zkrácena» jen na 8 let. V roce 1866 za války Rakouska s Pruskem (válka 3.7.1866 u Hradce Králové) odváděny byly kompletní ročníky. Prohraná válka ukázala neschopnost důstojnictva i mužstva rakouské armády. Od roku 1868 zaveden byl první branný zákon, zavádějící všeobecnou tříletou brannou povinnost, pak 2 roky v t.zv. zeměbraně a potom následovalo 7 let v záloze. Odváděli se pouze muži od 20 roků věku. V roce 1889 podle nového branného zákona odvody byly až do 21. roku a záloha prodloužena na 10 let. V roce 1912 vojenská služba byla zkrácena na dva roky, od roku 1920 podle nového čsl. branného zákona zavedena všeobecná branná povinnost a odvody byly od 20 let s délkou služby 14 měsíců, od r. 1924 se sloužilo 18 měsíců a od roku 1933 dva roky. Po roce 1945 branná povinnost vznikala v 17 letech, k odvodu se chodilo v 19, na dvouletou službu se nastupovalo ve 20. roce. 22. prosince 2004 do civilu odcházejí poslední vojáci v základní vojenské službě a od 1. ledna 2005 je armáda plně profesionální. V každém čase byli i mládenci, vojenské službě se z různých důvodů  vyhýbající, t.zv. «statskriplové». Po roce 1950 vznikla pohraniční stráž s délkou služby 26 měsíců, do níž nastupovali jen mládenci z «uvědomělých» rodin. I z Plichtic byli tři muži vzornými pohraničníky. V letech šedesátých vznikala i raketová vojska, kam nastupovali zvlášť prověření a režimu oddaní mládenci, z Plichtic to byl jeden. Tolik z historie vojenství  a nyní následuje výčet několika vojáků plichtických z doby jejich mladých let.

• Josef Šipla *18.11.1783 v čís. 1 "od Hejkalů", oženil se 17.11.1805 s Josefou Pulcovou z Plichtic; byl «sprostým císařským bojovníkem příhraniční stráže v Nýrsku» a někde tam v roce 1819 jako 35. letý zemřel.

• Blažej Brejcha *8.8.1792 v čís. 1 "od Hejkalů", syn z druhého manželství ovdovělé Magdaleny Šiplové; neuměje číst ani psát, se oženil 31.5.1825 jako dvaatřicetiletý «sprostý» voják c.k. Trapp pluku s Johanou Potužákovou ze Skránčic. Z otcovského podílu od dvora Hejkalovského vystavěl sobě chalupu v Plichticích s čís. 27 "U Klisarů" a protože sloužil na vojně u «těžkého jezdectva, obrněného kyrysem», chalupa dostala zlidovělou přezdívku "u Klisarů" (pozn. kyrysníci měli na hrudi těžký železný krunýř - kyrys).

• Ján Šipla *21.5.1828 v čís. 1 "od Hejkalů", zemřel 1.6.1859 na tuberkulosu u své sestry v Plichticích č. 14, stár 31 roků, jako svobodný «sprostý» voják reservník I. c.k. dělostřeleckého pluku.

• Josef Benda *24.3.1810 ve Žďáru, s povolením «military - vojska» se 3.2.1853 jako 42 letý «vysloužilý voják a patentální invalida» (pozn. pod penzí pobíral celoživotní rentu - graciál) přiženil do Plichtic č. 1 "U Hejkalů" k ovdovělé Josefě Šiplové, roz. Kubátové.

• Jakub Šolc *1.5.1779 v čís. 14, dnes "U Melců",  jako «obdankovaný» (pozn. propuštěný) voják od Slavného regimentu Hoheczalm se jako 27. letý oženil 4.11.1806 v kostele v Myslívě s Magdalenou Primasovou.

• Josef Němec *11.10.1813 v čís. 14, dnes "U Melců", podruh z Plichtic se oženil 21.11.1848 v kostele v Myslívě s Marií Cihlovou *23.3.1817 v Nehodívě č. 19, dcerou domkáře a «docela propuštěného vojáka od Slavného regimentu Argenteau».

• Matěj Beran «zvaný» Orna *19.1.1853 v Klikařově č. 6 jako nemanželský syn Anny Ornové; za otce malého Matěje se až 3.9.1860 v den svatby s matkou Annou Ornovou přihlásil ženich Matěj Beran «vysloužilý vojín od c.k. pluku Sehenhüten». Matěj Beran se potom přiženil 12.2.1844 k ovdovělé Františce Němcové do Plichtic č. 14, dnes "U Melců".

•  Petr Bláha *30.6.1813 ve Stražovicích č. 26, jako «patentální invalidní desátník» oženil se 26.5.1857 a Marií Karlíkovou *18.4.1836 z Plichtic č. 5 "U Chalupů".

• Josef Karlík *1.3.1826 v Plichticích č. 5 "U Chalupů", se jako «vojenský vysloužilec» oženil v kostele hradešickém s Mariíí Melkovou z Hradešic č. 50.

• Jan Škudrna (Kudrna) *4.2.1789 v čís. 6 "U Adamů", dle «Přípisu od Slavné Infanterie regimentu Devaux Pontici» ze dne 8.6.1822, přijímá Jan Škudrna zanechanou selskou živnost Adamovskou v Plichticích po svém otci Matějovi Škudrnovi, zemřelém 29.12.1815.

• Jozefka Kudrnová *1.2.1783 v Plichticích č. 6 "U Adamů" měla dva nemanželské syny Josefa a Františka; Josef se stal «slavnou» postavou v románu "Světla"  Josefa Haise Týneckého. Matka dětí se provdala .... za Matěje Franka, domkáře a «vysloužilého sprostého vojáka od pluku Traps» z Číhaně č. 28.

• Anna Kudrnová *4.7.1786 v čís. 6 "U Adamů" se provdala 15.1.1817 za «vysloužilého vojáka» Václava Syrového do Plichtic č. 19 "u Tesárků".

• Josef Pulec *6.8.1790 v čís. 7 "U Pulců", «voják Slavného regimentu De Vaux», zapsán byl v matrice za otce nemanželského dítěte Marie *25.3.1812, narozené na Přebořicku č. 50 «osobě padlé» Františce Holé z Černíče.

• František Běloch **27.8.1776 v čís. 8 "U Bělochů" se oženil 16.9.1804 jako 28. letý «sprostý voják od Slavného Maxmilian regimentu» s Evou Pulcovou z Plichtic čís. 7. V roce 1806 je Franz Běloch uváděn již jako «voják do pokoje propuštěný». V jeho nově vystavěné chalupě v roce 1808 v Plichticích se pak říkalo "U Vojáků".

• Vojtěch Chaloupka 16.4.1752 ve Velenovech č. 38, jako «voják od Slavného regimentu Brežan od compagnie Pana hejtmana Petrsila» se oženil 31.10.1784 s Marií Magdalenou Hejkalovou z domkářské chalupy z Plichtic č. 17, dnes "U Přibylů".

• Josef Zajíc *6.2.1897 v Sedlčku č. 1, syn polního hajného v Plichticích č. 11 "U Zajíců" Jana Zajíce, se oženil 29.7.1919 v kostele v Kolinci s Karolinou Lupíškovou z Hrádku č. 97. Povolení k ženitbě bylo vydáno «Vojenským velitelstvím v Praze dne 18.7.1919».

• Tomáš Přerost *27.11.1840  v Zavlekově č. 44, se jako «voják na stálé dovolené» oženil 1.10.1867 v kostele v Zavlekově s Annou Tůmovou z Plichtic čís. 13 "od Krejčů" .

• František Běloch *18.6.1843 v Plichticích č. 8 "U Bělochů", se jako 26. letý kolář a «dělostřelec a patentální invalida z války u Hradce (pozn. válka u Hradce Králové 3.7.1866) oženil 4.10.1869 s Marií Mixanovou ze Skránčic a manželé potom bydleli v chalupě čís. 25 "U Kolářů" v Plichticích. Povolení ke sňatku vydalo dne 30.8.1868 c.k. velitelství pražské Invalidovny.

• Antonín Běloch *17.1.1835 v Plichticích č. 28 "U Kovářů", kovář plichtický, se oženil 16.8.1865 jako «dovolenec c.k. Pěšího pluku č. 11» s Annou Pulcovou z Plichtic č. 7.

• Jan Běloch *22.1.1875 z Plichtic čís. 8 "od Bělochů"; na dochované malované porcelánové fajfce je psáno: Jan Běloch na dělostřel. 3. dělobytně - upomínka 1896 - 1899 na svojí vojenskou službu v Praze c. a k. Sboru dělostřeleckého pluku císaře č. 8. Dále je na velice zdobné fajfce veršováno: Sbohem Ti můj milý dávám, zde máš z růží kytici, to Ti však k srdci vkládám, vzpomeň na svou dívčici.

První světová válka

Od posledního velkého válečného běsnění v r. 1866 u Hradce Králové uplynulo téměř 50 mírových let a byla tady válka nová «Velká válka», zvaná 1. světová. Psala se neděle na svátek sv. Anny 26. července 1914, kdy tehdejší Rakousko - Uhersko, jehož součástí byli i Čechy, vyhlásilo válku Srbsku a postupně do války byly vtaženy Německo, Rusko, Francie, Velká Británie , Itálie a další státy. V českých zemích nejprve byli zmobilizováni vojíni do 38 let, druhá výzva se týkala ročníků ve věku 38 - 43 let. Nejprve šli do rakousko - uherské armády dvacetiletí (*1894), pak ve věku 24 - 38 let, 38 - 43 let a 43 - 50 let. Plichtice podle doplňovacího okresu klatovského, byli vojensky příslušni k Pěšímu pluku č. 11 v Písku.  Ani kdysi poklidné vesničce Plichticím, v níž v té době žilo na 185 obyvatel v 35 chalupách, se válečné běsnění na dalekých bojištích 1. světové války nevyhnulo.  27.7.1914 mobilizováni byli Václav Melc z čís. 14, hostinský František Bechynský z čís. 9 (2.12.1914 zajat v Srbsku), Emanuel Karlík z čís. 7 (22.7.1915 zajat od Rusů), 15.2.1915 povolán byl k vojsku Josef Šipla z čís. 5, 15.3.1915 František Kudrna z čís. 18, 21.6.1915 Josef Přerost z čís. 17 a Jakub Stupka z čís. 37, 16.4.1917 František Němec z čís. 30 a výčet mobilizovaných nebral konce. Z plichtických občanů se z 1. světové války nevrátili:

1.  František Bechynský *2.12.1890 v Plichticích čís. 9 "hospoda", syn šenkýře Františka Bechynského a jeho manželky Marie, roz. Kudrnové, mobilisován byl 27.7.1914, poté padl do zajetí v Srbsku a od r. 1916 je pohřešován a stal se nezvěstným, z války se nikdy nevrátil.

2. Josef Mourek (Němec) *20.3.1884 v Plichticích čís. 14 (dnes "U Melců") jako nemanž. syn Františky Němcové, která se provdala 9.5.1887 za Josefa Mourka do Zborov čís. 45. Tím dnem byl Josef Němec «legitimován» na příjmení Mourek, s domovským právem v Plichticích. Byl mobilisován do c. k. 5. Companie infanterie regiment čís. 11 (Pěší pluk čís. 11 v Písku). Padl v boji 24.9.1914 v Parašnici v Srbsku, kde byl týž den pohřben osamoceně feldkurátem F. Hofferem.

3. František Vondryska *26.5.1890 v Plichticích čís. 13 "U Krejčů" jako nemanž. syn Anny Vondryskové, která se provdala 30.1.1894 za Františka Hlavsu do Neprachov čís. 27.  Svobodný čeledín František Vondryska mobilisován byl do c.k. rakousko uherské armády k Pěšímu pluku čís. 11 v Písku (11. feldkompagnie). Zemřel 3.5.1917 na bojišti u Hudi Log, okr. Sesane (hranice dnešního Slovinska s Itálií) a pohřben byl 4.5. feldkurátem Franzem Beránkem na vojenském hřbitově čís. 3 do hrobu č. 1022 v Berje, okr. Sesane.

4. Karel Šipla *17.4.1891 v Plichticích čís. 5 "U Chalupů", syn Matěje a Josefy Šiplových. Svobodný truhlář Karel Šipla mobilisován byl rovněž k 11. pěšímu pluku v Písku. Zemřel 21.7.1918 v Záložní nemocnici čís. 1 v Plzni na tuberkulosu a pohřben byl 23.7. farářem P. Johanem Pertlíčkem na ústředním hřbitově v Plzni.

5. Josef Přerost *14.7.1893 z č.p. 36 "od Barochů", svobodný, voják 28. pěšího pluku rakousko - uherské armády, padl do zajetí 20.8.1917 v Canale a stal se i nezvěstným, od 2.4.1918 italská legie 39. pěš. pluku v Padule, padl 29.6.1918 (25 roků) na italské frontě u Monte Vall Bella a v rodných Plichticích jej připomíná jen pomníček «Na Vršečku». Od r. 2014 je pomníček uváděn v centrální evidenci hrobů č. CZE3205-37489, bohužel z zcela bludným a nepravdivým popisem od jakéhosi Lašťovky, jenž pomníček přisuzuje Josefu Přerostovi *1888 ze ZAVLEKOVA !!! I to se stává, že občas «pláčeme na cizím hrobě». Původní deska s fotografií na pomníčku neodolala času a v 50. letech zmizela. Až 7.4.2008 pomníček oplocen a osazen byl novou deskou péčí, na stáří zbožné, Marie Florianové, r. Janusové z Plichtic, jenž nese nápis: «Vzpomínka Josefu Přerostovi, Padl v I. světové válce, Budiž Ti cizí země lehká». Bohužel ani současná fotografie na pomníčku nenáleží padlému Josefu Přerostovi, ale jeho bratrovi Janu Přerostovi nar. 28.8.1885 (viz níže), který se z války vrátil zpět do Plichtic, kde zemřel až v r. 1954. Správné foto Josefa Přerosta je zobrazeno ve FOTOGALERII - oddíl "Dvanáct křížů".

Pomníček stal se po oplocení a osazení novou deskou zastávkou vyznavačů "Geocachingu", s pokračováním ke kapličce na návsi v Plichticích. Ani tady někteří "kačeři" nekrotí svoji bujnou fantazii v popisu těchto míst. Snad "kešaře" na správné místo dovedla i nesprávná lokalizace umístění pomníčku «vpravo u lesní cesty z Plichtic na Hnačov», ve skutečnosti je pomníček vlevo !  Brzy důmyslné úkryty "kešek" začali hojně využívat k předávání svých šifrovaných vzkazů i vyznavači "jiného" zaměření z blízkého vyhlášeného «fethausu».

6. Josef Strolený  *1.5.1880 z čís. 12 "od Dubanů", ženatý s manželkou Josefou r. Vondryskovou (*1885 v Zavlekově), v Plichticích zanechal dvě děti Marii nar. 15.6.1910 a Františka 25.11.1912. Jeho manželka Josefa Strolená dlouho po manželovi netruchlila, když se jí jako 40leté 17.6.1925 narodila v Plichticích č. 12 nemanželská dcera Anna, po matce nesla její svobodné příjmení Vondrysková. Bylo veřejným tajemstvím, že otcem byl teprve 25letý výrostek Emanuel ze sousední chalupy. Josef Strolený narukoval do rakousko - uherské armády jako «vozatajec» vozatajského oddílu č. 8,  zemřel na břišní tyfus v c.k. rakousko - uherské nemocnici «Konstantinopol» v Ofutaku (Ofutak,Futog 10 km od srbského Bělehradu) a byl pohřben 16.1.1915 (34 r.) na místním srbském hřbitově.

7. Václav Tůma *29.4.1884 z čís. 21 "od Chalupeckých", ženatý a od r. 1916 nezvěstný. Verdikt Krajského soudu v Plzni zní: «Václav Tůma, zedník, nar. 29.4.1884 v Plichticích je nezvěstný, pohřešován a soud konstatuje, že den 2.11.1918 nepřežil. V plichtické chalupě zůstali po otci dva sirotci Václav nar. 25.9.1910 a František nar. 20.12.1912, manželka Václava Tůmy Anežka, roz. Formanová ukončila nejen svůj život 20.4.1924 oběšením ve věku 41 roků.

8. František Josef  Volmut *15.2.1889 v Pohodnici u Plichtic čís. 21 (tehdy s plichtickým číslem domu), syn drnomistra Václava Wohlmutha a jeho manželky Barbory, roz. Ublové; Pohodnice dříve územím náležela k Plichticím, po roce 1882 již trvale k Velenovům.  Proto je jméno Františka Volmuta připomínáno na pomníku padlých ve Velenovech. František Volmut  se oženil 23.1.1913 v kostele v Dlažově s Marií Rašplovou nar. 31.5.1891 v Mileticích čís. 22. Z manželství se narodil v Bezděkově (KT) 17.1.1914 syn František Volmut, jehož otec byl mobilisován k 11. pěšímu pluku čís. 11 v Písku a zemřel na bojišti 1. světové války na ruské frontě 20.11.1915 u Kolki v ruském Polsku na střelné zranění do prsou. Pohřben byl 23.11.1915 tamtéž.

V průběhu války z rakousko - uherské armády zběhli nebo byli zajati a poté vstoupili do legií:

• František Štětka *15.10.1898 č.p. 3 "U Kočů", legie italská, po návratu z války «odškodněn» místem ve státní službě u četníků v Broumově,

• Josef Šipla *16.3.1893 č.p. 5 "U Chalupů", legie italská,

• Matěj Syrový *24.2.1892 č.p. 19 "U Tesárků", legie francouzská, z pozdějšího zajetí v Rusku si přivedl manželku a bydleli v Plzni - Valcha č. 11,

• Stanislav Němec *18.4.1897 č.p. 30 "U Kubíčků", legie italská, «odškodněn» místem ve státní službě u četníků,

• Jan Přerost *28.8.1885 č.p. 36 "U Barochů", legie ruská, kameník, ženatý od 1.2.1913; po válce «odškodněn» státní službou «listonoše» v Plánici a dále obecním místem pro výstavbu chalupy v Plichticích "Na Hůrce" s číslem 39 "U Honzů". Jako voják Pěšího pluku č. 11 je uváděn 25.1.1916 jako «raněný».

• Josef Přerost *14.7.1893 č.p. 36 "U Barochů", bratr Jana Přerosta, legie italská; kameník, zaměstnáním «soukromý úředník» ???, svobodný, padl v boji 29.6.1918 (25 roků) na Monte Vall Bella (Itálie). Pojednání viz. výše mezi zemřelými.

Po skončení války v roce 1918 válečným legionářům dostávalo se velké slávy a uznání, kdo setrval a  nezběhl z rakousko - uherské armády byl považován za zrádce národa. Přitom všichni nerozdílně prožívali velké útrapy na frontách války a stávalo se, že syn bojoval proti otci nebo bratr proti bratrovi. Devět rodin účastníků války z Plichtic bylo nakonec ještě «odškodněno» přídělem «legionářského» dílu lesa parc. č. 3981 v katastru velenovském «V kalištích» s výměrou cca 0,5 ha, (díl 1 získala chalupa č. 36 Přerost "U Barochů", díl 3 chalupa č. 12 Strolený "U Dubanů", díl 4 chalupa č. 31 Janus "U Cundálů", díl 5 chalupa č. 33 Kudrna "U Fučilů" (přestože nikdo nebyl ve válce !!!), díl 6 chalupa č. 7 Karlík "U Pulců", díl 7 chalupa č. 9 Bechynský "U Šenkýřů", díl 8 chalupa č. 30 Němec "U Kubíčků", díl 9 chalupa č. 35 Karlík "U Čurandů" a díl 11 chalupa č. 21 Tůma "U Chalupeckých".

Nejmladším účastníkem z Plichtic v 1. světové válce byl můj otec Karel Běloch *10.6.1900 v Plichticích č. 8, který «narukoval do domobrany» c. k. Pěšího pluku č. 11 v Písku, II/40 pěší rotě, Rakousko - Uherské armády dne 6.2.1918, ještě před dovršením svého osmnáctého věku. Pěší pluk č. 11 se rychle přesunul do jihomaďarského lázeňského městečka Gyula (Ďula), feldpost 482 (polní pošta). Obavy rodičů o jeho mladý život byly nesmírné a proto již 18.5. t.r. adresují «Slavnému k.k. Infant. Regimentu Nr. 11, II/40 Marsch Kompag Gyula» prosebnou žádost o udělení dovolené pro jejich syna, odůvodněnou jeho nezbytnou potřebou k provádění zemědělských prací na usedlosti starých rodičů v Plichticích č. 8. Že žádost k polnímu pluku do Maďarska skutečně již 28.5. téhož roku došla, dokládá písemné vyjádření komanda « tento muž je branec, vycvičený, ve 2/X4 pěší rotě zařazen a od 2.4. do 16.4. dána dovolená, o rozhodnutí je zažádáno». Nakonec dovolená udělena nebyla. Pěší pluk č. 11, jak již z názvu vyplývá, se pěšky po několik nocí rychlým tempem přesouval do blízkosti válečného běsu na italskou frontu. Z torza válečného zápisníku Karla Bělocha s datem 6.9.1918 se dočítáme «8. září 1918 je u nás pouň (nicovská), je to právě 7 měsíců co jsem na vojně, do etapa jsme přijeli 1.7.1918, z Ďuly jsme vyjeli 24. června, přijeli jsme do Merana, byli jsme hodinu od Merana ve vesnici Tyrol v zámku Brunenburg, kde jsme se zdrželi do 15. července, pak jsme se stěhovali do vesnice Sant Leonhart ...», na hranici dnešního Rakouska a Itálie  a zde zápis končí. Po devítiměsíčním válečném putování (265 dnů) se s koncem války vyčerpaný vrátil k rodičům do Plichtic. Dochované dvě fotografie Karla Bělocha a jeho čtyř kamarádů (kdo ví, snad jsou to jména, zaznamenaná v zápisníku: Kovařík Josef, Benda Karel, Havlík Heřman a Popule Eman) jsou datovány 9.3.1918. Vzpomínky na domov v těsné blízkosti válečné fronty dokazují ve válečném deníčku zaznamenané písničky (často jen jejich část) ... Nad Prahou měsíček spanile vychází, Přežalostná doba přišla na nás, musíme opustit vlast, Luna svítila, Časně z rána, Když jsem mašíroval ku hranici, Plichtice, Plichtice jsou v krásném údolí ... Pěší návrat z Tyrolska představoval překonání asi 800 km vzdálenosti, o to větší byla radost, když v nočních hodinách zaklepal na okno rodné chalupy v Plichticích. Památku šťastného návratu ještě dlouho v rodné chalupě připomínal vojenský kabátec a dodnes uchovávaná jsou tři kvítka protěže alpské v památečním Mariánském obrazu «Matko Boží pros za nás».

Protože Karel Běloch byl vojákem rakousko - uherské armády, v nově utvořené masarykovské republice Československé v r. 1918 byl i on, jako mnoho dalších, považován za zrádce, bez jakýchkoliv nároků na odškodnění. «Hrdiny» 1. světové války se stali jen legionáři (od rakousko uherské armády přeběhlí nebo zajatí vojáci), kdo zůstal na živu nebo padl pod štítem armády «císaře pána», byl zrádcem vlasti. Vlasteneckým úkolem každého vojáka tehdy bylo «dostat se do zajetí». Dokladem toho je neděle 3.11.1918, kdy byl v Praze na Staroměstském náměstí rozvášněnými legionáři stržen barokní Mariánský sloup. President Masaryk se k tomu vyjádřil slovy «Když Pražané tu sochu odstranili, jsem rád, protože ta socha byla politickou potupou pro nás». Karel Běloch navíc byl 16.10.1920 povolán za «trest» ještě  k vykonání řádné základní vojenské služby v nově vzniklém Československu. Snad bylo přihlédnuto k jeho prožitým válečným útrapám a «narukoval» proto k Československému pěšímu pluku č. 33 v Chebu a byl přidělen do Čs. vojenské nemocnice v Chomutově, jako «ordonanc v kanceláři». Propuštěn do poměru mimo činnou službu byl ke dni 29.9.1922. Vzpomínku na těchto zbytečných 714 dnů ve vojenské uniformě připomínají dochované fotografie. V roce 1925 pak ještě musel vykonat 28 denní cvičení, rovněž tak v roce 1927. V roce 1938 před obsazením českých zemí německými vojsky před druhou světovou válkou, byl ještě povolán k mimořádnému desetidennímu cvičení a potom ještě k cvičení v délce 32 dnů na budování opevnění u vesnice Podolí u Běšin.

Snad každá obec, jako vzpomínku na zemřelé  vojáky z 1. světové války, připomíná si jejich útrapy pomníkem padlých. V Plichticích tomu tak není. V sousedním Zavlekově byl pomník odhalen a vysvěcen 5. června 1922 na jižním svahu pod kostelem na památku deseti padlých ze Zavlekova. Každoročně se na tomto velice kontroversním místě konají vzpomínkové oslavy, ať už založení čsl. republiky (28. říjen 1918) nebo ukončení 2. světové války (8. května 1945).

Druhá světová válka

• Osud pietního místa v Zavlekově, památníku padlých, s válečným hrobem s označením CZE-3205-30547, je velice pohnutý. Blížící se konec 2. světové války na jaře roku 1945 i pro Zavlekov představoval velké přesuny prchajících německých vojáků po silnici směrem na Klatovy, ale i zbídačených uprchlíků. Těch maďarských bylo od 28.1.1945 ve škole zavlekovské ubytováno 158 a pobývali tady ve velkém nepořádku i zahmyzení až do konce července 1945 a vykonávali pro obec nejrůznější práce. Prvních asi 14 obrněných aut s kulomety 4. motorizované americké armády přijelo do Zavlekova v úterý 8. května 1945, potom ve středu se objevily i tanky a uvítání od občanů bylo přátelské. V Plichticích zaznamenal písmák Josef Běloch z čís. 20: «Tento den 8. květen 1945 je pro nás historický, jelikož přijela do Zavlekova americká 4. armáda motorizovaná, na kterou jsme čekali celých 6 roků. Byli to hoši jako buci vypasení a zajeli i do naší obce Plichtice asi čtrnácti auty s kulomety. Lidé je vítali a nosili jim co mohli sehnati k jídlu, hlavně vejce. Potom odjeli cestou na Hnačov a Plánici. Americká armáda zde v okolí pobyla pak delší dobu». Kancelář americké armády byla zřízena na zavlekovské faře již od 6. května až do 15. května, tedy po dobu přítomnosti vojáků v Zavlekově.  Skupinky amerických vojáků pak hojně navštěvovali i taneční večírky v Plichtické hospodě «Na čurandě» a jejich zájmem byl jen «šnaps a děvčata», toho druhého se jim dostávalo v chalupě čís. 11 "U Zajíců", kde v té době byla dvě čiperná děvčata, nejstarší 20. letá, prostřední 16. letá a ještě nejmladší 13. letá. Těžko si jen lze představit jak v jedné obytné místnosti byly vedle dvou rodičů  tři jejich děvčata a nejméně i pět láskychtivých hostů -  amerických vojáků. Pamětníci uvádějí i jednoho láskychtivého vojáka v oné chalupě, ověnčeného několika náramkovými hodinkami, zabavenými Němcům, kdy za poskytnutí lásky chtěla dívka «jedny hodinky malinký» a častovala vojáka slovy «ty ka..e, šu..t bys chtěl, ale hodinky dát nechceš». Po roce 1990 všude v České republice jsou vzpomínáni naši osvoboditelé, a škoda, že plichtická chalupa čís. 11 nenese ani pamětní desku osvoboditelů a navíc je jen ruinou ke zboření.

Na paměť amerických vojáků v Plichticích roce 1945 uvádím  vzpomínku z vyprávění mých rodičů. Tehdy mne byl 1 rok, když Plichticemi náhodně procházela skupinka amerických vojáků, ubytovaných v Zavlekově. Malého pohoštění se jim dostalo i v naší chalupě. Při té příležitosti mne na klíně choval žvýkající americký voják tmavé pleti. O něco starší moje sestra měla strach, že si mne voják odnese a začala brečet. Voják reagoval tím, že z pusy vyndal žvýkačku silně nasáklou cigaretovým kouřem a dal ji sestře na usmíření a sám si vložil do úst žvýkačku novou. Žvýkačka v té době byla laskominou zcela neznámou a rodičům dalo práci sestře žvýkačku odebrat.

• Po odchodu vojáků americké armády ze Zavlekova na jejich místo nastoupila od 27.5.1945 čsl. zahraniční invasní obrněná brigáda - lehká ambulance s krycím označením T 4017, v níž krátky čas působil m.j. i vojín Jan Šlauer. Její ambulantní oddělení (lékárna, ošetřovna, pošta, hospodářská správa, důstojnická jídelna, jídelna mužstva a kuchyně) se ubytovalo ve škole v Ústalči.  Vojenský poručík Jaroslav Krechler téže brigády byl ubytován na faře zavlekovské. I stalo se, že v pátek 8. června 1945 utopil se v rybníku Valcha u Ústalče při koupání v alkoholickém opojení 37. letý vojín čsl. invasní brigády Jan Šlauer nar. 19.4.1908 v Návsí u Jablunkova v okr. Český Těšín. V březnu 1944 narukoval do německé armády «Třetí říše» Wehrmachtu a vojenskou přísahou sliboval věrnost vůdci Hitlerovi, potom působil i v jiných jednotkách německé armády a nakonec v lednu 1945 nastoupil do čsl. armády. Jelikož vojín Šlauer byl náboženství evangelického, pohřeb na hřbitově zavlekovském již v sobotu vedl duchovní čsl. církve evangelické z Horažďovic a pohřbení bylo na úředně vykázaném místě pro jinověrce na východní straně hřbitova. Při promluvě nad hrobem duchovní poznamenal, že takový «hrdina» by si zasloužil čestnější místo posledního odpočinutí. Na to slyšel revoluční Místní národní výbor v Zavlekově, když dal maďarskými uprchlíky rakev s ostatky z hrobu vykopat, znovu natřít barvou a umístit ji přes noc v kostele. Obvyklou službu Boží v neděli nevykonával místní farář, protože kostel zůstal uzamčen, ale vojenský katolický kurát čsl. invasní brigády, který zde odpoledne vedl pohřební obřad a ostatky vojína Jana Šlauera pak byly uloženy do nově vykopaného hrobu mimo hřbitov, právě u pomníku padlých ! Toho krásně slunného nedělního odpoledne sešly se na pohřbu okolní hasičské sbory, vojenské útvary s hudbou i mnoho zvídavých občanů. Farář zavlekovský poznamenává «jaký hrdina to leží tu pochován u našeho pomníku, ať si udělá každý už úsudek sám !» Posléze učiněná sbírka postačila na úpravu pomníku s hrobem a pamětní desky, připomínající vojína Jana Šlauera a i k vystavení kamenného schodiště. Zahraniční brigáda pobývala v Ústalči až do 20.8.1945, kdy odešli její poslední vojáci. Během pobytu vojáků školní budova utrpěla značné škody na oknech, dveřích, oplocení.

• V listopadu r. 1944 v Zavlekově byl, přičiněním poštmistra, zatčen i jakýsi, od německé armády zběhlý polský voják. Voják se ukrýval ve stodole mistra kovářského Přerosta č.p. 4, ten svolal sousedy a to starostu obce Maška ("od Maršálků" č. 52) a poštmistra Dudače, kteří nevyslyšeli na kolenou úpěnlivě prosícího obyčejného vojáka a zavolali četníky. Nebohý Polák nakonec skončil v rukou Němců, kteří jeho život někde nemilosrdně ukončili.

• V Zavlekově potom skončil 31.5.1945 zastřelením od Američamů u lesa Sosnovky i gestapák František Baierl, ve vlastními silami vykopaném hrobě.

• V Plichticích v době druhé světové války působil jako starosta obce Josef Šipla (*1882) z čís. 1 "U Hejkalů".

• V době válečné někteří plichtičtí vtipálci i jedna děva jménem Stáza se bavili tím, že v nočních hodinách se vždy dvojice oblékla do hasičských uniforem, včetně železné helmy a lámanými českými a německými výrazy «strašila» bojácné občany za okny v jejich domovech, starostu obce nevyjímaje. Nikdo je pod rouškou tmy nepoznával, v té době ve vsi ještě nebyla elektřina. Častými «hosty» bývali i za okny na konci vsi u lesa stojící chalupy čís. 24 "U Kupců", kde v té době byl obchod a v legraci se dožadovali vydání alkoholu i peněz. Tuto chalupu  po skončení války ze zábavy «navštěvovali» pro změnu zase potulující se «banderovci» z Ruska a jejich požadavkem byl výhradně alkohol.   

• Revoluční národní výbor v Plichticích byl ustaven hned po 8. květnu, po skončení 2. světové války Františkem Bělochem (*1912) "Kalčíkem"z Plichtic č.p. 22, aktivním členem výboru byl i Emanuel Jiříček (*1909) z č.p. 28, Jaroslav Syrový (*1899) z č.p. 40 a další. Revoluční výbor «svrhl» celé stávající obecní zřízení ve vsi, tvořeného jen starostou obce. František Běloch působil na Plánicku na sklonku 2. světové války jako «odbojář» mezi 12 dalšími z Plánicka, zato se mu dlouho přezdívalo «partyzán» a později ke starobnímu důchodu vyplácen jemu byl příplatek, lidově zvaný «partizánský důchod». Takových důchodů si užívali zejména partizánští obyvatelé Nového Dvora u Číhaně. Nebezpečnou práci odbojářů na okrese klatovském organizoval jakýsi Václav Janda s přezdívkou «Vavák», pocházející ze Zborov. Jejich činnost byla na Plánicku zaměřena především na utváření národních výborů. Podle svého vyprávění Běloch přinášel dokonce potraviny skupince ruských partyzánů, tehdy se skrývajících v kostelních věžích v Nicově. Spolu s revolučním národním výborem se utvořila i národní revoluční garda, která ozbrojená hlídkovala v lesích v okolí, s úkolem zadržovat a potrestat prchající německé vojáky. Jako v celém okolí, i v Plichticích revoluční národní výbor se podílel na t.zv. "řízení proti národní cti" s občany spolupracujícími v době válečné s nacistickým režimem. Zadržení a mimořádným lidovým soudem odsouzení němečtí vojáci a někteří jejich čeští kolaboranti byli pak i popraveni oběšením na dvoře klatovského soudu. Tak skončila i manželka Anna (r. Doubková z Mochtína) plánického četníka Františka Oberhella. Podle svého vyprávění se tohoto smutného divadla v Klatovech, jako přihlížející, v několika případech zúčastňoval i sám František Běloch "Kalčík" z Plichtic.

• V roce 1942 byl na klatovském náměstí zatčen gestapem plichtický občan Josef Běloch (*25.11.1911) z čís. 20 "U Vojáků", když nesl na zádech objemný «ruksak» s «načerno» zabitým teletem k prodeji klatovským řezníkům a byl gestapem kontrolován, když z ruksaku prosakovala krev z telete. Takovéto «černé» obchodování bylo přísně zakázáno a trestáno. Třicetiletý Josef Běloch byl na místě zatčen a odsouzen do vězení. K výkonu trestu byl transportován do rakouského Mauthausenu, kde se právě stavěl koncentrační tábor. Po půlročním strastiplném pracovním věznění v Mauthausenu byl propuštěn na svobodu. O propuštění se zasloužil jistý František Kočandrle, který byl vzdáleně příbuzensky spřízněn s Bělochovými z Plichtic č. 8. Kočandrle v té době pracoval jako vlivný úředník na vlakovém nádraží v Klatovech a jeho manželkou byla Němka. Ti dosáhli propuštění Josefa Bělocha z věznění.

• V roce 1930 se stal majitelem hotelu Continental v Plzni (předtím hotel nesl jméno Menšík) Václav Ledecký. Prvorepubliková doba byla velmi nakloněna i zábavnému životu tehdy zámožných lidí. Plzeňský Václav Ledecký se od roku 1932 stal nájemcem myslivecké honitby v Plichticích a v době honů přijížděl se svojí družinou vlakem do stanice Olšany (dnes Pačejov) a odtud jej v pohodlné bryčce dopravil do Plichtic Karel Běloch z čís. 8. Samozřejmě honitbu panu hoteliérovi «obhospodařovali» zdatní plichtičtí pytláci. Osud byl k Václavu Ledeckému krutý, když na konci války 20.12.1944 při americkém bombardování Plzně byl částečně zasažen i samotný hotel Continental a v jeho troskách zahynul i jeho majitel Václav Ledecký se synem Emanuelem, vedoucím hotelu. Ze zdejšího blízkého okolí v Continentalu tehdy zemřeli i mladí zaměstnanci Zdena Formanová, dcera obchodníka z Velenov a  Miloslav Šlechta (*1921) z Mladic č.p. 19. 

• S koncem druhé světové války v roce 1945 je nutno připomenout i svatojánskou pouť v neděli 20. května v Plichticích i ve Velenovech. Toho dne časně ráno Ludvík Karlík a Josef Muchna z hlídkující ozbrojené plichtické revoluční gardy zajistili čtyři německé vojáky, vracející se z války, když  se dožadovali v hájovně «U Jílků» civilního ošacení a jídla. Bázlivý Antonín Jílek (*1901) několikrát vystřelil poplašně do vzduchu puškou, tehdy byl ozbrojen každý. Němečtí vojáci z obavy před prozrazením se přesunuli k sousední samotě «U Volmutů». Poplašné výstřely od hájovny byly signálem pro plichtickou hlídku, která vojáky zajistila «ukryté» na venkovním záchodu u Volmutů, kde odhodili i pistole. Z úkrytu je američtí vojáci odvezli do nedalých Velenov, kde pro ně byla i pouť velenovská poslední poutí životní.

• V čís. 38 v Plichticích «U Hajných» poválečná léta mění dosavadní příjmení Forman, na ve vsi neobvyklé Kawulok. 2.7. 1947 se v kostele nicovském oženil «zahraniční voják» z druhé světové války Pavel Kawulok *27.11.1912, pocházející z Jablunkova na Těšínsku,  tedy z území zabraného v roce 1938 Německem - Sudety, s Annou Formanovou z Plichtic čís. 38. I Pavel Kawulok narukoval do německé armády Wehrmachtu, jako již zmiňovaný vojín Jan Šlauer.

•  Z čís. 29 "od Lojzů" v Plichticích pocházel i František Stupka *19.7.1851, po otci vyučen bednářem, oženil se 8.11.1886 v Nicově s Žofií Rosincovou, pocházející až z Horní Malé Hrabyně (Hrabonice) v tehdejších Horních Uhrách, okr. Svaljava na Zakarpatské Rusi - okresní město Svaljava je 24 km od Mukačeva a hlavním městem je Užhorod. Žofie byla po rodičích řeckokatolické víry. František Stupka s manželkou Žofií se pracovně usadili ve Vídni, kde se jim narodila 1.1.1902 dcera Anna Stupková. Anna se v dospělosti vrátila do Čech, příslušná byla do Plichtic a pracovala v Loděnici u Berouna, kde jako služka byla  Okresním soudem v Berouně dvakrát trestaná. Prvně 12.5.1921 odsouzena byla podle § 339 tr. z. 14ti dny tuhého vězení a podruhé 22.8.1921 podle § 460, 24 hodinami vězení a ztrátou volebního práva, když čin byl spáchán z «pohnutky nízké a nečestné». Nakonec se Anna Stupková v Loděnici provdala za říšského Němce Florika a jejich manželství bylo tedy smíšené. Nyní stručná zmínka o poválečném dění v Loděnici, podle místních autorů v zpracování, nazvaném «Masakr U zabitého». V době válečné 1938 - 1945 byla v Loděnici m.j. i továrna s utajenou výrobou a německým vedením a v obci bydlelo i několik německých rodin. Povstáním 5.5.1945 skončila II. světová válka a  samosprávy obce Loděnice se ujímá «revoluční národní výbor« a utváří se «revoluční garda» a již od 7.5. podléhají z blízkého okolí všechny civilní osoby německé národnosti, včetně smíšených manželství česko - německých, prozatimní internaci v loděnické škole. Již úterý 8.5.1945 bylo pro obec Loděnici a její okolí tragické, když bylo v lesíku «Pod Vráží» rozvášněným davem surově ubito a postříleno 19 lidí (6 žen a 13 mužů), mezi nimi i Anna Stupková, provd. Floriková.  Všichni jsou v hromadném hrobě na hřbitově v Berouně a říká se zde «U zabitého». Zda se za války tito civilisté nějak provinili vůči českému obyvatelstvu, to již nikdo neprokáže. Podle Berounského deníku byl z půlnoci z 27. na 28.června 2008 vztyčen vysoký dřevěný kříž obětem masakru se jmény obětí, poblíž Vráže u Berouna. Účastníci pietního aktu tehdy nesli na svých prsou vizitky se jmény obětí, mezi nimi i se jménem Floriková Anna, roz. Stupková * 14.6.1902 v Plichticích, bytem Jánská č.p. 54 (u Berouna), smíšené manželství. Skutečnou obětí však byla  Floriková Anna, roz. Stupková * 1.1.1902 ve Vídni, domovská obec Plichtice, bytem Jánská č.p. 54 (u Berouna), smíšené manželství. Prvně jmenovaná Anna Stupková *14.6.1902 "od Bednářů č.p. 34" nemohla být obětí loděnické tragédie, protože žila nepřetržitě v Plichticích a provdala se 18.6.1924 v kostele v Nicově jako Sedláčková do Zbyslavi u Plánice, kde žila ještě v 70. letech minulého století. Obě Anny Stupkové byly v Plichticích úzce příbuzensky spřízněné. I to se někdy stává, že «omylem pláčeme na cizím hrobě». Zmasakrovaná Floriková Anna, roz. Stupková je uváděna s bydlištěm v Jánské č.p. 54 i ve Svatém Jánu pod Skalou. Trestní zákoník z roku 1920 uvádí v § 339 Předpis pro nevdané těhotné ženy («nevdaná osoba ženská, která jest těhotná, má při slehnutí povolati k pomoci bábu, když dítě zemřelo, jest povinna slehnutí své oznámiti osobě, která má právo při porodu pomáhati ...»). Stupková za čin podle tohoto paragrafu byla odsouzena k 14 dnům «tuhého vězení», takže její konání muselo být velice závažné. § 460 odsuzoval za krádeže «mírnějšího druhu».

• Počátkem padesátých let 1952? ukončil v pohraničním Chebu za nejasných okolností život plichtický občan,  vyučený drogista, Josef Stupka (*1918) z č.p. 34 "od Bednářů". V té době se uzavíraly státní hranice a práce «konfidentů» se stala velice nebezpečnou. Tehdy 33letý ženatý Josef Stupka byl nalezen na hotelovém pokoji oběšený na zácloně, zda šlo o sebevraždu nebo vraždu zůstalo tajemstvím.

Osídlení pohraničí

Po skončení II. světové války v roce 1945 došlo v českém pohraničí "Sudetech" k odsunu původního německého obyvatelstva, jejichž značný majetek propadl  československému státu. Podle Dekretu č. 90/1947 z 11.12.1947 je umožněno čsl. občanům dosídlit pohraničí. S vidinou snadného zbohatnutí, byly všechny chalupy i se vším majetkem po odsunutých Němcích dosídleny a «zabrány» čsl. obyvatelstvem, s příznačným názvem «národní správcové». Takový národní správce prošel «přísným» výběrem a měl to být člověk spolehlivý a pracovitý. Z Plichtic takto odešli do pohraniční vesnice Bystřice u Nýrska čtyři rodiny «národních správců», největší zájem byl z Vlčnov i Křižovic. Neúspěšní křižovičtí dobrodruzi, kteří se z Bystřice vrátili, nepěkně vyprávěli o nečestném počínání jednoho plichtického dobrodruha v tehdy pohraniční Bystřici. 

• Matěj Vondryska (*1900) z č.p. 13 "U Krejčů", malé hospodářství, včetně chalupy č.p. 13 v Plichticích přešlo dnem 11.12.1947 na čsl. stát a přídělem dostal malé hospodářství v Bystřici čís. 26. Celá rodina Matěje Vondrysky se do Plichtic již nikdy nevrátila.

• Josef Vondryska (*1905) z č.p. 11 "U Zajíců", bratr Matěje Vondrysky. Josef Vondryska se přiženil do č.p. 11 a za manželku si vzal vdovu Karolinu Zajícovou. Rovněž chalupa č.p. 11 přešla dnem 11.12.1947 na čsl. stát. Josef Vondryska s manželkou a třemi dětmi se do Plichtic rovněž už nikdy nevrátil. Jejich domovem se stala Bystřice čís. 39.

• Jan Kudrna (*1905) z č.p. 18 "U Pastušků" se neúspěšně z Bystřice čís. 48 s rodinou vrátil po krátkém čase zpět do Plichtic a jako suvenýr z výpravy si přivezl jen pár kusů německého kuchyňského nábytku a jako první v Plichticích krátký čas «vlastnil» starý osobní automobil.

• František Běloch  (*1912) z č.p. 10 "U Kalčíků", hudebník, odešel do Bystřice s rodinou a dvěma dětmi, třetí dítě zůstalo s babičkou v Plichticích č.p. 10. Chalupa s malou výměrou pozemků nepřešla na čsl. stát, protože byla v majetku  Anežky Bělochové, matky Františka. Celá rodina "Kalčíků" se snad po ročním hospodaření na velkém německém selském dvoru v Bystřici vrátila zpět do Plichtic. František Běloch se od 26.8.1947 stal majitelem poloviny dvora Přebořice, kterou pro něho, po Karlu Pastejříkovi, zakoupila (?) zcela nemajetná matka Anežka Bělochová za cenu 100 tis. Kčs. Z Františka Bělocha se tak stal doslova «přes noc» sedlák na Přebořicku. Druhou polovinu dvora Přebořice zakoupil rovněž za 100 tis. Kčs Františkův bratranec Václav Běloch. Předchozím majitelem celého dvora Přebořice byl Karel Pastejřík z Velkého Boru, který zemřel 5.6.1944, stár 49 roků.

• Antonín Kudrna (*1911) z č.p. 33 "U Fučilů" pocházející cementář, dosídlil dům č.p. 74 ve vzdáleném Blatnu u Jesenice v okr. Louny (bývalé Sudety).

• František Kudrna (*1921) z č.p. 33 "U Fučilů", bratr Antonínův, vyučený číšník, po válce «národní správce» vyhlášené hospody Arber (česky Javor ) v dnešní Železné Rudě, jejíž německý majitel byl rovněž odsunut do Německa. Celou tehdejší poválečnou Železnou Rudu «zabrali» nadšenci z Čech, Moravy i Slovenska. Nekonečné pitky nových štamgastů v hostinci Arber byly předzvěstí brzkého konce. Po jedné takové pitce osazenstvo i s 25letým novým pánem Františkem zdemolovali hostinec, rozbili všechno «sklo» a noční Železnou Rudou se společnost vydala za zvuku harmoniky směrem k blízké státní hranici a jejich cílem bylo Německo. Skončili všichni v kriminálu a otec Františkův Emanuel Kudrna musel za nezbedného syna vyzvednout své úspory v záložně plánické a zaplatit zničené zařízení hostince Javor. Když v roce 1952 otec zemřel, syn František nepřišel ani na jeho pohřeb. 

    22. března 1945  byl čtvrtek, pěkný slunný jarní den a konec druhé světové války se neodvratně blížil. Téměř každodenní byly v tu dobu  spojenecké anglo-americké nálety na strategické německé cíle. Toho dne, ve výšce 6500 až 7800 metrů, přeletělo nad zdejším krajem odhadem asi 200 amerických vojenských stíhacích a bombardovacích letadel, s cílem zničení rafinerie minerálních olejů v Kralupech, Neratovicích a Záluží na Mostecku. Letadla, americké létající pevnosti B-17, startovala z jihoitalského letiště Amedola a jejich přelet byl před polednem zaznamenán ve směru od Stříbrných Hor i nad Plichticemi. Některé z letadel mělo technické problémy, když se odlehčilo shozem asi pěti pum v těsné blízkosti severně od vsi Plichtice, na pozemcích parc.č. 157, 158, 253 a 280.  Tři z pum byly trhavé a dvě zápalné, jedna zápalná byla shozena na parc.č. 158, poslední pátá trhavá dopadla rovněž na pozemek Bělochových parc. č. 157, těsně při cestě z Plichtic do Hnačova a kráter je znatelný dodnes, na mapkách označen červeně. Tento nálet je historiky označován jako nejhorší nad oblastí Čech a nazýván "českými Drážďany" neboť kvůli hustému dýmu nad městy a špatné navigaci dostaly zásah i obytné čtvrtě a zahynula přes stovka civilních osob.